Zaklepání na domovní dveře vytrhlo Elaru z denního snění. Její rodiče by před vstupem neklepali, takže to musel být…

Na tváři se jí rozlil úsměv, když odložila talíř, který zrovna drhla, a narychlo si otřela ruce do látkové utěrky. V břiše jí poletovali motýli, když otevírala dveře, za nimiž uviděla svého přítele, jak se ležérně opírá o zárubeň. Na tváři mu hrál nenucený úsměv a světlo z verandy zvýrazňovalo jeho špinavé blond vlasy.

Brock Vance. Alfův syn. Jeho svalnaté tělo dokonale odpovídalo roli, která se pojila s jeho budoucím titulem. Jeho tmavě hnědé oči po ní přejely a zkoumaly její poněkud neupravený vzhled. Elara se pod jeho pohledem rozpačitě trochu schovala za dveře; vlasy s nádechem tmavého jantaru měla vyčesané do drdolu a na sobě volné tričko a plandavé šortky.

Na rtech jí spočinul plachý úsměv. „Nevěděla jsem, že se zastavíš.“

Jeho úšklebek se rozšířil a odhalil řadu bílých zubů, na nichž byl jen nepatrně znát náznak špičáků, v něž se mohly proměnit. „Myslel jsem si, že se schůzka tvých rodičů protáhne a že bys mohla stát o společnost.“

Elara mu oplatila uvítací úsměv a otevřela dveře dokořán, aby ho pozvala dál. Další pozdní večer jejích rodičů – pomáhali smečce v naléhavé záležitosti, která se, jak se zdálo, vždycky protáhla hluboko do noci. Brock se sebejistě odlepil od stěny a vešel do domu, jako by to tu znal jako své boty. Elaře došlo, že v této fázi jejich vztahu to tak nejspíš i bylo.

Poslední pohled na prázdnou ulici jí potvrdil, že rodiče ještě nejsou na cestě domů. Zavřela a zamkla dveře. Vesnice byla už roky klidná, ale rodiče jí vždycky připomínali, aby dům zamykala. V dospívání dostala za zapomínání tolikrát vyčiněno, že se tento rychlý manévr stal svalovou pamětí.

Jakmile se Elara otočila od dveří, Brock vzal její obličej ve tvaru srdce do dlaní a přitiskl své rty na její. Postavila se na špičky, aby opětovala jeho vášeň, než se odtáhla. Pocit jeho rtů na těch jejích v ní stále dozníval.

Brock ji vzal kolem ramen a vedl ji do její malé ložnice. Bylo v ní místo jen pro postel, noční stolek a komodu, na které stála malá televize. Brock Elaru pustil a rozvalil se na posteli s mozolnatými dlaněmi za hlavou, čímž už teď zabral většinu místa.

Pozvedl obočí na Elaru, která váhala ve dveřích. „Myslel jsem, že bychom se mohli podívat na film.“ Pohledem střelil k televizi a pak poplácal volné místo na posteli vedle sebe, čímž ji vybídl, aby si přisedla.

Elara v duchu zvažovala, co by asi udělali její rodiče, kdyby je našli v jejím pokoji o samotě. Ale už byla dospělá a oni měli Brocka rádi. Takže se usmála a přikývla. Nechala dveře pootevřené, aby slyšela příchod rodičů, a přidala se k němu na postel, přičemž se držela na své straně. Dohadovali se, na jaký film se podívají, a nakonec vyhrál Brockův výběr. Elara našpulila rty, ale proti akčnímu filmu, který ji nechal sledovat už tisíckrát, nic nenamítala.

Když bylo rozhodnuto, Brock se zvedl z postele, aby zasunul DVD do starší televize. Přitom zavřel dveře a zhasl světlo, takže jediným zdrojem osvětlení v místnosti zůstala tlumená záře obrazovky.

Elara se trochu nadzvedla. „Chceš, abych udělala popcorn?“

„Mmm, pořád jsem plný z večeře,“ odpověděl Brock s potutelným úsměvem a vklouzl zpátky na postel.

Seděli kousek od sebe jen chvíli, než se Brock zeptal: „Proč jsi tak daleko?“

Než stačila Elara odpovědět, jeho silné paže si ji přitáhly k sobě a ona si položila hlavu na jeho svalnatou hruď. Cítila, jak se jí v jeho blízkosti zrychluje tep, zatímco její kříž začala v kruzích masírovat jeho drsná dlaň.

„Těšíš se na oslavu?“ zašeptal a naklonil hlavu k ní.

„Jak bych mohla netěšit? Vzhledem k tomu, kolik úsilí se věnovalo plánování,“ zvedla k němu oči, „a taky abych viděla, jestli…“

Brock nadzvedl obočí. „Jestli jsme druzi?“

Elařiny tváře při té otázce zrudly. „Ano, to... Doufám, že jsme.“

Jeho dech byl horký na jejím obličeji, když znovu přitiskl rty na její. „Víš, je i jiný způsob, jak to zjistit…“

Elara ztuhla a odtáhla se z jeho polibku. „To je starý mýtus. Jediný způsob, jak to poznat, je cítit tah toho pouta. Ne tím, že... budeme dělat tohle.“ To slovo nedokázala vyslovit nahlas. Ne když byli tak blízko sebe a v pokoji byla taková tma.

Uvolnil se a začal sledovat film, zatímco Elara potlačila tichý povzdech úlevy. Věděla, co chce, věděla, proč přišel, když rodiče nebyli doma. Jeho touha po ní byla vždy silná, ale jeho netrpělivost rostla.

Doufala, že mu snad dnes večer dokáže vysvětlit, proč je pro ni čekání tak důležité. Vědět, že jsou osudoví druzi, kterým je souzeno být spolu, než se stanou jedním tělem. Slyšela, že ten zážitek je magický. Nic – a nikdo – jiný se mu nevyrovná. Ale pouto mezi nimi se v to partnerské zatím neproměnilo.

Po několika minutách Brock řekl: „Za pár dní ti bude jednadvacet, už teď víme, že k sobě patříme.“ Odmlčel se. „Jaký má smysl čekat těch pár dní?“

Elara zvedla hlavu z jeho hrudi a upřela na něj své smaragdové oči. „Rodiče budou každou chvíli doma. A řekla jsem ti, že chci počkat.“ Měla pocit, že tuhle konverzaci vedou už po sté.

Brockovy kalně hnědé oči se setkaly s intenzitou těch jejích. „Ta schůzka se dneska protáhne, o ně se bát nemusíme.“ Druhou část jejího vysvětlení úplně ignoroval.

Elara, poněkud podrážděná, odpověděla: „Můžeme se prostě dívat na film?“ Okázale upřela zrak na obrazovku a odtáhla se od něj.

Brock se tiše zasmál. „Ale tohle je mnohem větší zábava.“ Rty jí přejel po krku. Po těle jí přeběhl mráz, a nebyl to ten příjemný druh.

Natočil se k ní celým tělem, takže byl téměř nad ní. Na rtech měl dravčí úsměv a nespouštěl pohled z jejích úst. Jednou rukou jí zajel do vlasů, druhou ji pevně držel v pase.

Elara se pokusila zpod něj vykousnout, ale jeho silné paže ji nepustily, zatímco se naklonil k dalšímu polibku. Jeho intenzita rostla, když jí vnikl jazykem do úst a přitom jí uvolnil drdol. Ruka na jejím boku pomalu sklouzávala nahoru a pohrávala si s lemem jejího trička.

Brock byl starší a možná to znamenalo, že od jejich vztahu očekává víc. Byli spolu dost dlouho na to, aby to bylo normální, ale v Elaře se přesto něco vzpíralo. Chtěla, aby její „poprvé“ bylo s jejím druhem, a mohl to být Brock... ale co když ne.

Sevřel se jí žaludek a věděla, že tohle s ním nechce. Aspoň ne teď a ne tak, jak se k ní choval. To, že na ni tlačil i přes její námitky, mohlo být znamením, že nerozumí jejím skutečným potřebám.

Zatlačila mu dlaněmi do hrudi a snažila se ho od sebe odsunout. On to však vzal jako výzvu, aby pokračoval. Ruka, která jí prve vískala vlasy, zesílila stisk a držela ji na místě.

„Prosím, Brocku,“ žadonila Elara, „přestaň, nechci to. Ne dneska.“

Vydal dravčí zavrčení a ona se znovu pokusila pohnout, aby se zpod něj dostala. Ale jeho ruce a nohy ji obemkly a s lehkostí ji přišpendlily k posteli.

Uvědomila si, že z toho není úniku, ledaže by se vrátili rodiče. I když on si byl očividně jistý, že se nevrátí. Znovu zaprosila: „Přestaň, prosím.“

Nepřestal; její slova použil jako další palivo, zatímco jeho ruka spočinula na horním okraji jejích kalhot. Tiskl rty na její, i když měla ústa pevně zavřená a zaťaté zuby. Rozepnul si kalhoty a druhou rukou sjel k lemu jejích šortek.

Jeho ruce ztuhly, když domem zazněl zvonek u dveří. Elaře se při tom zvuku rozšířily zorničky a doufala, že to bude stačit, aby Brock přestal a slezl z ní. Zvonek zazvonil znovu a Elara naléhavě zašeptala: „Měla bych se jít podívat, kdo to je.“

Brockova tvář se zkřivila do úšklebku, ale neprotestoval, když se Elara vymanila z jeho sevření a vyběhla z ložnice. Netušila, kdo stojí na druhé straně dveří, ale byla připravená svému zachránci poděkovat.

Elara byla tak vděčná, že se ani neobtěžovala podívat kukátkem a otevřela dveře dokořán. Zatajil se jí dech, když spatřila nejatraktivnějšího muže, jakého kdy viděla. Jeho ocelově modrošedé oči, částečně zakryté tmavými vlasy po ramena, v sobě měly divokost, kterou nedokázala úplně pochopit.

Stále ještě zadýchaná se na cizince zamračila. „Můžu vám pomoct? Jste na správné –“ Ohlédla se k ložnici, odkud se s rozepnutými kalhotami ležérně vykradl Brock. Při pohledu na jiného muže, který ho vyrušil, se mu rty lehce ohrnuly v zavrčení.

Oči cizího muže si ho nevšímaly a zůstávaly upřené na Elaru. Pod jeho dlouhým pohledem se cítila zranitelná, jako by to, co se málem stalo, měla napsané ve tváři – i na svém rozcuchaném oblečení.

Zkusila to znovu: „Promiňte, pane? Můžu pro vás něco udělat?“

Cizincova tvrdá tvář se uvolnila do zdvořilého úsměvu. „Ahoj Elaro, hledám tvého tátu.“