Elara rozpačitě sledovala, jak si Brock cizince přeměřuje. Tmavovlasý muž, o něco vyšší a urostlejší než Brock, vypadal naprosto lhostejně, když Brock vypjal hruď. Byl to neúspěšný pokus o nastolení dominance.

„Kdo jsi?“ zeptal se Brock úsečně, když vyšel z ložnice a postavil se za Elaru. Položil jí ruku na rameno. Elara se musela ovládnout, aby pod jeho dotekem neucukla. Snažila se zachovat zdvořilý úsměv k muži, který přišel za jejím otcem.

Tato teritoriální scéna na cizince nijak nezapůsobila; vypadal klidně i pod Brockovým výhružným pohledem. „Jsem Elařin bratranec z jiného města.“ Usmál se na Elaru, jako by se znali roky. Elara ten pohled zachytila a okamžitě se rozhodla na tu hru přistoupit, už jen proto, aby nemusela být s Brockem sama.

Cizinec pokračoval: „Jen jsem se zastavil, abych pozdravil. A musím s jejím otcem probrat pár věcí.“

Brock těkal pohledem mezi mužem a Elarou a čekal, až mu tuto novou informaci potvrdí. Věděla, že vzhledem k Brockově povaze by to pro toho muže mohlo dopadnout špatně, kdyby jeho krytí prasklo. Muselo to být uvěřitelné.

Elara nasadila nadšený úšklebek, jako by ho právě poznala. „Málem jsem tě nepoznala, už je to tak dlouho!“ Cizinec nedal nijak najevo překvapení, že na jeho hru tak ochotně přistoupila.

Rozpřáhla paže a šla ho obejmout, přičemž setřásla Brockovu ruku ze svého ramene. Doufala, že cizinec neucítí její splašený tep, stále ještě rozrušený z toho, co se před chvílí stalo – nebo málem stalo. Jeho tělo při náhlém kontaktu ztuhlo a Elara si říkala, jestli to nebyl špatný nápad. Paže měl na okamžik nehybně u boků, a pak ji opatrně objal.

Dotýkal se jí lehce, ale i při tom slabém kontaktu Elarou projel zvláštní pocit. Pocit bezpečí. Možná to pramenilo z událostí toho večera. Ten cizinec byl ve správný čas na správném místě. Pustila ho a ustoupila, na tváři stále přilepený uvítací úsměv. Cizincovy rty se v koutcích lehce pohnuly, když z objetí ustoupil.

„Proč nejdeš dál a nepočkáš, než se táta vrátí domů?“ navrhla Elara v naději, že souhlasí. A že Brock pochopí nápovědu a odejde.

„Děkuji, to by bylo skvělé. Máme toho hodně co dohánět.“ Modrošedé oči se významně podívaly na Elaru a na jeho pohlednou tvář se konečně vrátil zdvořilý úsměv.

Brockova tvář se zkřivila do grimasy, když cizinec překročil práh. Jeho mrzutost byla zřejmá, když řekl: „Vlastně jsme byli uprostřed něčeho rozdělaného, takže se to teď moc nehodí.“

Cizinec se zastavil a pozvedl obočí k Elaře, jejíž obličej byl rudý jako řepa. Její pohled se tvrdě upřel na tmavovlasého muže. „Ne, nebyli. Prosím, zůstaň. Táta by tu měl být každou chvíli.“

Cítila, jak z Brocka sálá vztek. Z toho, jak ho okatě odbyla. Cizinec přikývl a pak se podíval na Brocka, který vypadal, že ho každou vteřinu roztrhá na kusy. Tmavovlasý muž podal Brockovi ruku. „Jsem Trey, určitě na sebe brzy zase narazíme.“ Další jasné odbytí; Elara si kousala ret a čekala na Brockovu odpověď.

K jejímu překvapení se ovládl. Tedy, víceméně. Brock přešel kolem jeho ruky, aniž by s ním navázal oční kontakt, a zamumlal: „Brock.“ Naposledy se podíval na Elaru a ona přemýšlela, jestli doufal, že ho požádá, aby zůstal.

Rozkázal: „Zavolej mi, až odejde.“ Při slově „on“ se mu rty ohrnuly a pak se k nim oběma otočil zády.

Rychle zavřela dveře a plynulým pohybem je zamkla. Neobtěžovala se s odpovědí, protože věděla, že mu ten večer už nezavolá. Trhla sebou, když zvenčí zaslechla ránu; věděla, že Brock udeřil do jednoho z dřevěných sloupů na verandě.

Otočila se k Treyovi stojícímu v předsíni. „Promiň, umí být... intenzivní.“ Poodešla od dveří, aby si vytvořila fyzický i emocionální odstup od Brockovy drtivé přítomnosti. Při pomyšlení na něj a na jeho vytrvalý nátlak se jí dělalo špatně. Byli spolu roky, milovala ho a on říkal, že miluje ji. Ale někdo, kdo ji miluje, by přece–

Elara tu myšlenku včas zastavila, nebyla připravená se jí v tuto chvíli zabývat. Zaplavila ji vlna úlevy z vědomí, že Brock je pryč. I když měla v domě cizince, muže, kterého nikdy předtím neviděla a který o sobě tvrdil, že je její bratranec, něco uvnitř jí říkalo, že s ním bude v bezpečí.

„Co kdybychom počkali v tátově pracovně?“ navrhla Elara, kterou teď zajímaly skutečné úmysly tohoto neohlášeného návštěvníka.

Jeho zdvořilé oči opět ztvrdly, když se zeptal: „Nepřerušil jsem něco?“

Elara otevřela ústa k odpovědi, pak je zase zavřela. Zvažovala slova, než mu na rovinu řekla, co se stalo. „Vlastně jsem ráda, že jsi přišel. Brock umí být někdy trochu... neodbytný.“ Při tom slabém vysvětlení se zamračila. Nikdy si neuvědomila, jak těžké je popsat Brockovo méně příznivé chování.

Trey pomalu přikývl, čelisti měl mírně zaťaté. „Nezní to jako dobrý přítel.“

To Elaře ještě nikdo neřekl; většina dívek ve vesnici by za randění s Alfovým synem dala cokoli. I bez titulu byl Brock vždycky populární. Všichni jí vždycky dávali najevo, že má štěstí, že je s ním. Nikdy ji nenapadlo, že by to mohlo být naopak. Nebo že by s ním být neměla. Pokud něco, myslela si, že Brock bude ten, kdo se s ní rozejde. Zvlášť když mu nedávala to, co chtěl.

„Jenom je teď pod velkým tlakem,“ odpověděla Elara polovičatě. Chtěla od toho tématu utéct, myslet na cokoli jiného. „Můžu ti přinést vodu? Nebo jídlo? Máme zbytky, které můžu ohřát, jestli chceš.“

Trey pochopil nápovědu a usmál se. „Vodu si dám moc rád.“

Odešla do kuchyně, naplnila dvě sklenice a pak se k němu vrátila do předsíně. „Můžeš jít za mnou, pracovna je tudy.“ Podala mu sklenici a jejich prsty se při předávání krátce dotkly.

„Děkuji,“ řekl Trey. Elara mu věnovala upřímný úsměv, vděčná za ten ostrý kontrast zdvořilosti ve srovnání s Brockem.

Zavedla ho do vedlejší místnosti a snažila se vymyslet otázky, které by nebyly příliš dotěrné. Posadil se do polstrovaného křesla naproti otcovu stolu. Tmavě zelené stěny byly většinou zakryté dřevěnými policemi plnými knih. Její rodiče byli ti nejchytřejší lidé, které znala. Když otec zrovna neřešil záležitosti smečky, obvykle měl na nose brýle na čtení a nos zabořený v knize.

Elara se nad tou milou vzpomínkou usmála a sedla si vedle Treye do naducaného rubínového křesla. V širokém křesle si překřížila nohy a dlouze se napila vody, aby zahnala trapné ticho, které mezi nimi nastalo.

Trey ji následoval, chvíli počkal, než polkl, a pak se zeptal: „Kdy myslíš, že tvůj otec přijde domů?“

„Ach, pravda.“ Zaplavila ji vlna studu, když si vzpomněla na svou lež, že budou brzy doma. „No, vlastně jim to může ještě trvat. Schůzka smečky do noci a tak podobně. Omlouvám se, že jsem řekla, že tu budou brzy, jen jsem nechtěla být sama s…“ Nechala větu vyznít do ztracena. Věděla, že Trey si domyslí, o kom mluví, aniž by musela vyslovit jeho jméno.

Trey jí věnoval uklidňující úsměv. „To je v pořádku, mně čekání nevadí.“

Pokojem se znovu rozhostilo ticho a Elara se ho právě chystala zeptat na to jeho tvrzení o bratranci. Říkala si, jestli to není nějaký vzdálený příbuzný, se kterým ji ještě neseznámili. Ale jakmile otevřela ústa, z mobilu se ozvalo její známé vyzvánění. Podívala se na Treye, jako by se dovolovala, jestli to může jít zvednout, a on jen přikývl.

Spěchala do ložnice, aby se podívala, kdo to je; nevolnost se vrátila při pomyšlení, že by to mohl být Brock. Úzkost opadla, když se na displeji rozzářilo jméno její nejlepší kamarádky Junie.

Elara sotva stihla pozdravit, než se Junie pustila do podrobného plánu, jak najít šaty pro Elařinu oslavu jednadvacátých narozenin. Kamarádka vzrušeně vypočítávala všechny barevné možnosti, střihy a boty, které by se k nim hodily. Elara se snažila zapojit, jak jen mohla, aby si udržela stejné nadšení pro oslavu, jaké měla dřív. Než dorazil Brock.

Zatímco Junie přešla k doplňkům a účesům, Elara cítila, jak jí myšlenky utíkají k tomu pohlednému muži v pracovně. K té záhadě, která ho obklopovala. Uvědomila si, že se nemůže dočkat, až o něm zjistí víc.