Z toho místa na podlaze jsem se nepohnula až do časných ranních hodin. Ležela jsem tam a smáčela cementovou podlahu svými slzami.

Nevěděla jsem, kdy jsem usnula, jen jsem otevřela oči, když mi do nich přímo zasvítilo slunce, a uvědomila jsem si, že už je ráno.

Donutila jsem se vstát a kolena se mi podlamovala, když jsem se snažila udělat pár kroků. Byla jsem celá bolavá a v křečích. Nechtěla jsem nic jiného než se na příští týden zamknout v pokoji, ale takový luxus si nemůžu dovolit.

Musím pracovat, protože potřebuji peníze. A i kdybych si ty dny mohla vzít volno, potřebuji výmluvu, nemůžu jim říct... nemůžu jim říct, co se stalo.

Šla jsem nejdřív do koupelny pro kbelík a hadr, abych uklidila podlahu a stěnu, které byly potřísněné stopami mé krve. Ruce se mi třásly, když jsem to čistila, protože jediné, co jsem si dokázala představit a co jsem cítila, bylo to, jak do mě Vance znovu a znovu buší navzdory mým prosbám.

Když jsem byla hotová, šla jsem obstarat své povinnosti.

Právě jsem vytírala jídelnu, když jsem uviděla vejít Siennu s několika jejími kamarádkami. Uviděla mě a na tváři se jí objevil sadistický úsměv.

Prošla se svými zablácenými botami po místech, která jsem právě umyla, a smála se, když jsem vzala mop, abych to znovu vyčistila. Když jsem šla kolem ní, celá ztuhla a prudce do mě strčila. Upadla jsem na podlahu a voda z kbelíku se rozlila všude kolem.

„Ty podělaná děvko,“ vyprskla, „ty jsi prostě jeho odmítnutí neunesla; musela jsi ho najít a ošukat ho.“

„Já ne...“ začala jsem, ale ona zvedla vázu a hodila ji mým směrem. Naštěstí se roztříštila vedle mě a ne o můj obličej.

„Cítím ho z tebe, ty mrcho,“ křičela. „Jak se opovažuješ?“

Chtěla jsem jí to vysvětlit a chtěla jsem jí říct, že jsem to nechtěla a že mě nutil, ale neobtěžovala jsem se před ní obhajovat. Sienna uslyší a uvěří tomu, co chce slyšet, bez ohledu na to, co řeknu. Jen si přeji, aby to nedělala před svými kamarádkami, které se pro sebe uculují.

Věděla jsem, že ty drby rozšíří a že mi to jen přitíží. Moje mlčení Siennu zřejmě rozzuřilo, protože mě vytáhla za vlasy a vrazila mi facku. Potácela jsem se dozadu z nárazu její rány, znovu jsem zakopla o kbelík a tvrdě dopadla na zadek.

„Nestojí to za to, Sienno,“ řekla jedna z nich, „vždyť se máš sejít s Vancem, vzpomínáš?“

„Musím tuhle couru srovnat,“ řekla Sienna, „a musím jí dát najevo, že nebude šukat chlapy jiných ženských.“

„Ty budeš Luna, ne ona, nikdy ona,“ namítla ta dívka. „Vědomí, že ji vlastní druh nechce, jí stačí.“

Sienna nakonec polevila, ale ne dřív, než po mně střelila posledním pohledem: „Hlídej si záda.“

Kvůli Siennině výstupu jsem musela strávit další půlhodinu uklízením a do práce jsem přišla o hodinu později. Holky si tam mezi sebou šeptaly, když jsem dorazila, ale ignorovala jsem je a zamířila do kanceláře manažerky.

Když jsem vešla, sjela mě pohledem: „Nevím, proč jsi tady. Včera se ti práce nezdála tak důležitá.“

„Omlouvám se, byla jsem...“

„Nech si ty lži,“ skočila mi do řeči, „to, že jsi spárovaná s Vancem, ti nedává žádná nová privilegia. Pokud jsem slyšela správně, odmítl tě.“

Hluboce jsem se nadechla; nečekala jsem, že se zprávy šíří tak rychle.

„Omlouvám se,“ prosila jsem, „už se to nestane, přísahám.“

„V tomhle ti nemůžu věřit.“

Vykápla první slza a já klesla na kolena: „Prosím, tuhle práci potřebuji.“

Pozorovala mě přes brýle a já v jejích očích viděla skryté vzrušení. Líbí se jí představa, že ji prosím. Po chvíli přikývla a gestem mě vybídla, abych vstala.

„Jestli přijdeš ještě jednou pozdě, máš padáka.“

Cítila jsem se trapně a styděla jsem se, že musím na kolenou prosit o udržení práce, ale neměla jsem jinou možnost, tak jsem přikývla a vyběhla ven začít pracovat. Během dne holky trousily poznámky o tom, že jsem odmítnutá družka. Jedna z nich dokonce vyloženě odmítla stát vedle mě, protože „nechce, aby na ni moje odmítnutí přeskočilo“.

Bolelo to vidět a slyšet je tohle všechno říkat, ale mohla jsem s tím dělat jen málo. Když den skončil, skoro jsem spěchala, abych si sundala zástěru.

Právě jsem ji pověsila a chystala se odejít, když mě jedna z nich zastavila.

„Kam jdeš?“ zeptala se. „Do té své šlapací práce?“ Nechytila jsem se na její návnadu, místo toho jsem jen přikývla. „Kdybys to náhodou neslyšela, Alfa právě nařídil naléhavé shromáždění smečky.“

„Jak by to mohla slyšet?“ uvažovala jiná dívka. „Nepatří k téhle smečce, takže nemá smečkové pouto.“

Dřív mě bolelo vědomí, že nejsem součástí smečky. Pořád to bolí, ale už ne tolik jako dřív. Místo abych se s nimi dohadovala, prostě jsem šla za nimi tam, kde se shromáždění konalo.

Šla jsem za nimi na trávník před Vysokým sněmem. Alfa Silas už tam stál a Vance stál vedle něj. Uviděla jsem Siennu stojící úplně vlevo se svým otcem, Gamou, a napravo byl syn Bety alfy Silase, Kian.

Všichni se tu shromáždili a šeptali si mezi sebou. Všichni jsme chtěli vědět, kvůli čemu bylo toto setkání zorganizováno. Je velmi neobvyklé, aby Alfa Silas plánoval takové věci. Za mého života bylo jen jedno, a to kvůli veřejnému truchlení nad ztrátou jeho družky.

Alfa Silas vystoupil a zvedl ruku, aby všechny utišil: „Nebyl jsem to já, kdo vás sem dnes všechny svolal.“ Všichni si začali mezi sebou mumlat. „Byl to můj syn; váš budoucí Alfa.“

Ustoupil o krok a Vance přešel dopředu. Všichni zmlkli, když se přiblížil, a zvědavě čekali, co řekne.

„Doneslo se mi, že se šíří jistá fáma o mém párování.“ Lidé na mě začali zírat a stálo mě to veškerou sílu, abych neutekla nebo si nevyhrabala díru do země a nepohřbila se v ní. „Přišel jsem vám všem říct, že to není nic než lež.“

Ta slova mě omráčila. Celý Vysoký sněm ztichl a lidé na mě zírali s obviňujícíma a pobavenýma očima.

„Tu fámu vypustila jedna omega, která je mnou léta posedlá,“ co to sakra říká? „Mou družkou byla a zůstává Sienna Harlanová; dcera našeho skvělého Gamy. Ona má být mou Lunou; ne nějaký neduživý kus omegy.“

Smečka se jeho slovům zasmála, ale po mé kůži se plazilo zahanbení. Potlačovala jsem slzy, protože se na mě lidé dívali. Nedopřeji jim to uspokojení, aby mě viděli plakat.

„Ty fámy jsou neuctivé k mé družce i ke mně a cítil jsem potřebu je veřejně uvést na pravou míru,“ pokračoval. „Původce bude náležitě potrestán. Přeji vám hezký den.“

Poté, co to řekl, se lidé začali rozcházet a já v sobě potlačila uchetnutí. Po tom všem mě ještě chce trestat. Tohle je trest dostatečný; ty pohledy a ten šepot.

Donutila jsem své nohy, aby mě nesly směrem ke smečkovému domu, a ignorovala jsem slova všech ostatních. Bylo to těžké, protože se ani nesnažili skrývat, že mluví o mně.

Nazývali mě všemi slovy ze slovníku, od „odporné“ přes „zoufalou“ až po „couru“ a „rozbíječku vztahů“.

Když jsem se rozhlédla po svém pokoji a pomyslela si, že se s tímhle budu muset potýkat po zbytek života, rozhodla jsem se, že končím.

Popadla jsem malou sportovní tašku, naposledy se podívala na smečkový dům, který byl mým domovem osmnáct let, a vyrazila do lesů.

Nevím, jak dlouho jsem běžela nebo jak daleko, ale nezastavila jsem se, dokud jsem neuslyšela zvuk zbraní a různé hlasy, které se navzájem překřikovaly. Rychle jsem se posadila a ze všech sil se snažila naslouchat, z jakého směru přicházejí. Pokud je slyším, znamená to, že nejsou příliš daleko.

„Najděte ji,“ slyšela jsem Vance zavrčet, „nemohla utéct moc daleko. Pořád ji cítím.“