Běžela jsem tak daleko a tak rychle, jak mě nohy nesly. Cítila jsem, jak se mi na chodidlech začínají tvořit puchýře, ale nezastavila jsem se; ani když jsem zakopla o nějaké kořeny a odřela si celou paži i obličej. Bolest, kterou jsem cítila, byla jen tupým tepáním v pozadí mé mysli. Jediné, na čem mi záleželo, bylo dostat se co nejdál od smečky.

Dokážu si jen představit, co by mi Vance udělal, kdyby mě našel. Jeho ego by utrpělo, že mu někdo utekl – a navíc jeho oblíbený otloukánek. Jestli mě najdou, udělá mi ze života peklo. A není to jen on; zbytek smečky si bude myslet, že jsem utekla, protože mám co skrývat. Už nikdy nebudu mít ani vteřinu klidu.

Ta myšlenka byla dostatečnou motivací, abych své nohy poháněla ještě víc. Hrudník mě pálil, nohy bolely a svaly byly ztuhlé, ale tlačila jsem dál, dokud jsem nebyla nucena se zastavit.

Zastavila jsem se před stromem, který měl vyrytý znak smečkového erbu, a věděla jsem, kde jsem – na hranici smečky. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že v okolí nejsou žádní členové hraniční hlídky. Ti by neváhali ani vteřinu a předali by mě Vanceovi.

Hluboce jsem si vydechla a udělala krok za hranici smečky. Byl to pocit, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce a zároveň mě nechal se poprvé nadechnout čerstvého vzduchu. Co když je život mimo smečku horší než život uvnitř? Nikdy jsem nebyla nikde jinde než v této smečce a nedokážu si představit, jaký bude můj život mimo ni.

Věděla jsem, že Vance ucítí, jak se pouto přetrhává, a vydá se mě hledat, tak jsem běžela dál. Plosky nohou mě pálily, jak jsem je nutila jít za hranici jejich možností, ale neodvážila jsem se zastavit. Potřebovala jsem mezi sebe a Vance dát co největší vzdálenost, a to znamenalo běžet, co to šlo.

Když jsem se konečně přinutila zastavit, stmívalo se. Nohy mi krvácely a vzduchem se nesl pach krve. Opřela jsem se o strom, abych popadla dech, a byla jsem tak zabraná do odpočinku, že jsem si nevšimla znaku smečkového erbu na stromě, dokud jsem nestanula tváří v tvář dvěma vlkům z hraniční hlídky.

Mým prvním instinktem bylo utéct a už jsem se k tomu začala chystat, když jeden z nich vydal zavrčení, které mě přibilo na místě.

„Stůj,“ instinktivně jsem ztuhla a pomalu se otáčela, dokud jsem se nedívala přímo do jejich nehybných očí.

Zvedla jsem ruce, abych jim ukázala, že nemám zlé úmysly, ale můj prudký pohyb způsobil, že na mě namířili kopí. Na brnění měli jiný smečkový znak, takže jsem věděla, že to nejsou Vanceovi muži, ale přesto jsem jim nemohla věřit. Pošlou mě zpátky k Vanceovi, jakmile zjistí, kdo jsem.

„Kdo jsi?“ zeptal se jeden z nich, ale já mlčela. Nechtěla jsem riskovat a vystavit se nebezpečí tím, že prozradím svou pravou identitu.

„Je hluchá?“ zeptal se ten druhý. „Možná je to tulačka nebo špeha.“

„Prostě ji odvedeme k Alfovi.“

„Nechci žádné potíže,“ zvedla jsem ruce výš a do hlasu se mi vloudil prosebný tón, „jen mě nechte vzít si své věci a odejdu.“

„To nemůžu dopustit; jsi na našem území.“

„Nevěděla jsem to. Byla to neúmyslná chyba, prostě mě nechte jít a můžeme na to zapomenout.“

„To udělat nemůžeme.“

V mžiku jsem se rozhodla a pokusila se mezi nimi proběhnout, ale oni můj pohyb předvídali, protože mě jeden z nich drtivě chytil za paži a mrštil se mnou proti stromu tak silně, že jsem se udeřila do hlavy a bála jsem se, že mám otřes mozku.

Snažila jsem se z toho sevření vyvléknout, ale on mi řekl, že jestli budu bojovat, jen zhorší mé utrpení.

Museli mě držet oba, aby mě udrželi a dovlekli ke smečce, než mě nakonec hodili do cely. Jakmile dveře zaklaply, vykřikla jsem tak hlasitě, jak jsem jen mohla.

„Zavři té mrše hubu, než nám Alfa srazí hlavy,“ slyšela jsem jednoho z nich říct, ale to mě nezastavilo; křičela jsem ještě víc.

Jeden z nich vykročil k mé cele, ale náhle ztuhl a já uviděla, jak se oba postavili do pozoru, aby odpověděli někomu, kdo vešel. Podle aury a ryzí síly, která naplnila místnost, jsem věděla, že je to jejich Alfa.

Se zatajeným dechem jsem čekala, až ucítím, jak se blíží k mé cele. Hlavu jsem měla skloněnou, protože jsem ho nechtěla popudit, ale neznámá síla mě donutila hlavu zvednout ve chvíli, kdy jeho nohy stanuly před mou celou, a já zalapala po dechu.

Byl vysoký, tak vysoký, že zakryl každý paprsek světla, takže jsem pořádně neviděla rysy jeho tváře, ale věděla jsem, že má tmavé vlasy a je urostlý. Ani jsem nemohla věnovat moc času prohlížení jeho rysů; jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo: „to není možné“.

To není možné – nikdy jsem neslyšela, že by se to někomu stalo tak rychle. Nebyly to ani tři dny, co mě Vance odmítl.

„Dostaňte ji odtamtud,“ jeho hlas byl jako drcený štěrk.

„Alfo, našli jsme ji na území,“ začal jeden z nich, ale on ho přerušil.

„Je mi jedno, kde jste ji našli; dostaňte mou družku z té cely.“