KAPITOLA PRVNÍ

POHLED SIENNY

Bylo mi devatenáct let, když jsem načapala svého nevlastního bratra v koupelně při masturbaci a slyšela ho zoufale sténat moje jméno.

Neměla jsem v úmyslu zůstat vzhůru. Jen jsem si chtěla jít do kuchyně pro sklenici vody, když jsem to zaslechla.

Hlasitě a jasně.

Své jméno.

„Sienno... do prdele...“

Ztuhla jsem a srdce mi divoce bušilo v hrudi.

Bylo pozdě v noci, přesně tři hodiny ráno. Dům byl tichý.

Roman se vrátil domů na krátkou návštěvu poté, co byl rok pryč kvůli práci, i když jsem dodnes netušila, co vlastně dělá za povolání.

Nežil s námi. Měl svůj vlastní dům na druhém konci města a navštěvoval nás jen zřídka. Ukázal se jen při zvláštních příležitostech, nebo když na tom jeho matka trvala. Od dne, kdy si můj táta vzal jeho mámu, jsem ho viděla jen dvakrát.

Stále si jasně pamatuji, jak jsem ho ten rok, před třemi lety, uviděla poprvé. Brada mi málem spadla až na zem. Vypadal jako ztělesněný řecký bůh, z každého coulu jeho těla vyzařovala síla a sebevědomí – ten druh, který se nedá předstírat.

Ale on si mě nikdy nevšímal. Choval se ke mně, jako bych neexistovala. Bolelo to víc, než jsem čekala, ale snažila jsem se nebrat si to osobně. Koneckonců byl o sedm let starší než já. Možná jsem pro něj byla jen hloupé dítě. Slyšela jsem, že ho jeho matka měla, když jí bylo sotva víc než náct. Možná to vysvětlovalo ten odstup. Nebo mu to prostě bylo jedno.

Když přijel domů, během večeře se na mě ani nepodíval. Nikdy se neusmál. Nikdy nepromluvil, pokud se ho někdo na něco přímo nezeptal. A nikdy se nezapojoval do rodinných hovorů. Bylo to, jako by tam ani nebyl, i když seděl přímo u stolu s námi.

Jeho matka k nám však byla nesmírně vřelá. Od chvíle, kdy vstoupila do našich životů, se stala matkou, kterou jsem nikdy neměla. Moje vlastní máma zemřela dva roky po mém narození, takže jsem nikdy nepoznala, jaké to je být v jejím objetí, slyšet oslovení „zlatíčko“ nebo dostat polibek na dobrou noc.

Ale Romanova matka tu díru v mém srdci bez váhání zaplnila. Milovala mě, jako bych byla její vlastní. A nebylo to nucené, bylo to čisté – ten druh lásky, díky kterému jsem se cítila v bezpečí.

Jediný, kdo zůstával chladný, byl její syn.

Roman se na mě nikdy neusmál. Nikdy se mnou nemluvil. Nikdy se ani nechoval, jako bych tam byla, kromě občasného chladného pohledu. A přesto někde hluboko uvnitř část mě vždycky chtěla vědět, jaké by to bylo, kdyby mě Roman skutečně viděl. Kdyby vyslovil mé jméno. Kdybych pro něj něco znamenala. Aspoň trošku.

Slyšet tedy své jméno z jeho úst, zatímco se uspokojoval, bylo něco, co jsem vůbec nečekala. Bylo to šokující. Špatné. Zvrácené. Ale bylo to také poprvé, co jsem ho slyšela vyslovit své jméno.

A i když to zní šíleně, část mě nedokázala zabránit mým nohám, aby se k tomu zvuku vydaly. Každý kousek mého těla říkal: otoč se. Ale nemohla jsem. Nechtěla jsem. Chtěla jsem vědět, jestli je to skutečné. Jestli jsem to opravdu já, koho si představuje, když se takhle dráždí.

Dveře byly pootevřené. Světlo z nich vytékalo jako tajemství čekající na odhalení. Zatlačila jsem do nich.

A tam byl on.

Roman.

Úplně nahý. Stál před zrcadlem. Ruku měl pevně sevřenou kolem svého penisu, mohutného, žilnatého a tvrdého. Druhou rukou se svíral okraje umyvadla. Svály na zádech měl napjaté a čelist zaťatou, jako by potlačoval zavrčení.

Vypadal jako nějaký nezkrocený bůh – syrový, divoký a naprosto ztracený v představě o mně.

Mé jméno měl stále na rtech. Vysténal ho, jako by ho to bolelo. Jako by ho potřeboval k přežití. Jako bych byla jediná věc, která ho může zachránit před ohněm, který ho pohltil.

Nedýchala jsem. Nemrkala jsem. Jen jsem tam stála a dívala se. Stehna jsem tiskla k sobě. Hruď se mi prudce zvedala a klesala. Kůže mezi nohama mě pálila. Nenáviděla jsem to, jak moc jsem byla vlhká jen z toho, že ho sleduji, jak se bere, jako bych mu už patřila.

Pak jsem vydala tichý zvuk. Lapala jsem po dechu.

Prudce otočil hlavu. Naše oči se střetly.

Čas se zastavil.

Viděla jsem všechno – červeň v jeho tvářích, pot na jeho hrudi, způsob, jakým se jeho ruka zastavila, ale nepustila. Způsob, jakým mu ztmavly oči. Hladově.

Pak se ten okamžik roztříštil.

„Vypadni odsud!“ zařval.

Práskl dveřmi tak silně, že jsem cítila, jak se pode mnou otřásla podlaha. Zavrávorala jsem dozadu, dech v prachu, nohy se mi třásly, jak jsem utíkala chodbou jako dívka, která právě viděla něco, na co nikdy nemůže zapomenout.

Zavřela jsem se v pokoji a padla na postel. Srdce mi bušilo.

Ale ne hanbou.

Touhou.

Myslel na mě. Chtěl mě. A teď jsem byla prosáklá touhou po něm. Ruce se mi třásly, když jsem se dotýkala svých rtů a snažila se uklidnit, ale bylo to marné. Viděla jsem jen to, jak svíral svůj úd. Slyšela jsem jen své jméno vycházející z jeho úst.

Chtěla jsem ho ochutnat, cítit ten žár na své kůži, přimět ho, aby znovu vyslovil mé jméno, ale tentokrát s mými koleny na zemi a jeho rukou v mých vlasech.

Nenáviděla jsem se za to, že to chci.

Ale ne dost na to, abych přestala.

---

Příští ráno jsem se mu snažila vyhýbat. Zůstala jsem v pokoji a tajila dech pokaždé, když jsem na chodbě zaslechla kroky. Počkala jsem, až rodiče odejdou, než jsem se vyplížila do kuchyně.

Ale on už tam byl.

Čekal.

Neřekl ani slovo.

Nenechal mě lhát nebo se tvářit, že se nic nestalo.

Šel ke mně, jako by už věděl, o čem se mi celou noc zdálo. Jako by cítil tu touhu z mé kůže. Jako by cítil ten žár mezi mýma nohama, aniž by se mě dotkl.

Chytil mě za pas a přirazil mě k lednici tak silně, až jsem vyhekla. Moje ruce dopadly na jeho hruď, ale on se ani nehnul. Neustoupil. Celým tělem se na mě lepil.

Cítila jsem jeho dech na tváři. Jeho hlas byl tiché zavrčení.

„Šla jsi včera na tu chodbu proto, že jsi mě chtěla vidět, jak si nad tebou honím?“

„Romane—“

„Odpověz mi!“ vyštěkl. Jednou rukou mi přitiskl bok k lednici. Druhá mu sklouzla nahoru po mém stehně. Nemohla jsem mluvit. Dech se mi zadrhl v hrdle. Kolena se mi třásla.

Uviděl to.

„Aha. Takže už tiskneš ta svá krásná stehna k sobě, co?“ řekl s hlubokým smíchem. Oči mu sklouzly k mým rtům. Pak k mé hrudi.

Moje tělo ztuhlo. Rty se mi pootevřely.

„Stála jsi tam a dívala se, jak se dělám a myslím přitom na tebe. A líbilo se ti to. Že ano?“

Kňukla jsem. „Já... já jsem se nesnažila o—“

„Snažila o co?“ zašeptal těsně u mých úst. „Snažila ses nechat se chytit? Chtěla jsi vidět, jestli se tvůj zvrhlý starší nevlastní bratr dotýká sám sebe při pomyšlení na tvou těsnou malou kundu?“

Otřásla jsem se. Nohy se mi pohnuly. Kalhotky jsem měla mokré.

Jeho ruka se přesunula mezi má stehna a silně zatlačila přes látku. Nemusel se dívat. Věděl to. Byla jsem promáčená. Úplně.

„Jsi vlhká,“ zavrčel. Zatlačil silněji. Zalapala jsem po dechu. „Jen z mých slov. Jen z toho, že jsem řekl tvé jméno, když jsem se udělal.“

„Romane, prosím—“ neměla jsem tušení, o co vlastně prosím.

Znovu zatlačil. Jeho prsty se zavrtaly do mého rozkroku. Prohnula jsem se v zádech. Hlava mi narazila do lednice.

„Měl bych tě nechat udělat se přímo tady,“ zavrčel. „Dřít tuhle nadrženou kundu, dokud nebude brečet. Dokud ti to nepoteče po nohách. Dokud nebude škemrat o můj penis. Dokud nebude umět nic jiného než mě chtít.“

Vykřikla jsem. Zasténala jsem. Stehna jsem sevřela. Nehty jsem se mu zaryla do ramen.

„Chci tě zničit,“ zašeptal mi do ucha. „Tak moc. Tak kurva moc. Ale nemůžu.“

Odtáhl ruku, tak pomalu, jak jen mohl, zatímco jeho tělo bylo stále tvrdé. Stále se třáslo.

Podíval se mi do očí, které byly tmavé a plné ohně.

„Chceš tohle?“ zeptal se.

Mrkala jsem a těžce dýchala. „Já... já ne—“

„Dobře. Protože kdybys měla špetku sebeúcty, zapomněla bys, že se tohle vůbec kdy stalo.“