KAPITOLA DRUHÁ

POHLED SIENNY

Spěchala jsem zpět do svého pokoje, srdce mi v hrudi zběsile bušilo.

Nedokázala jsem uvažovat rozumně.

Ne po tom, co se právě stalo v kuchyni, ne po tom, jak se mě dotýkal, jak se na mě tiskl, jak se mnou mluvil, jako by vlastnil každý kousek mého těla. Ani mě nemusel ošukat, aby mě zničil; už se mu to povedlo jeho slovy, tím pohledem v očích, tím hladem, tou temnotou.

Pořád jsem viděla jeho prsty, způsob, jakým mě třel přes kalhotky, jako by mohl cítit všechno, způsob, jakým zavrčel, když si uvědomil, jak moc jsem vlhká, způsob, jakým se naklonil a řekl mi, že mě chce zničit.

Byla jsem teď zpátky ve svém pokoji, ale bylo to marné. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, nedokázala jsem zabránit svým stehnům, aby se znovu tiskla k sobě, nemohla jsem zastavit své prsty, aby se necukaly touhou se sama dotknout. Ale to nestačilo, nic by nestačilo, pokud by to nebyl on.

Sklouzla jsem rukou dolů. Pořád jsem byla úplně mokrá, stále jsem cítila tu palčivou touhu. Krajková noční košilka, kterou jsem měla na sobě, byla svůdná – vzala jsem si ji schválně. Sundala jsem si i kalhotky, protože jsem nechtěla, aby mezi mnou a tím, v co jsem doufala, bylo cokoli.

Zadrhl se mi dech, když jsem prsty sjela níž. Byla jsem tak citlivá, tak připravená. Představovala jsem si ho, jak nade mnou znovu stojí, jak mi roztahuje nohy a vidí, co se mnou udělal, představovala jsem si ho, jak znovu vyslovuje mé jméno, vrčí ho se stejným divokým ohněm, jaký jsem viděla předtím.

„Sakra,“ zašeptala jsem a kousla se do rtu, když se mé prsty ponořily níž.

A vtom jsem zaslechla zaklepání na dveře.

Ztuhla jsem.

Srdce mi vynechalo, dech se zastavil.

Posadila jsem se, jako by to mé tělo už vědělo. Byl to on.

Roman.

Byli jsme v domě sami.

Vstala jsem. Nohy jsem měla slabé, celé tělo mi bzučelo, jako bych na tento okamžik čekala celý život, a každý dotyk látky o mé bradavky mě nutil se zachvět, můj rozkrok pulzoval touhou. Natáhla jsem se po klice a otevřela dveře.

Stál tam a vypadal tak nebezpečně a naprosto nepříčetně tím ohněm, který v něm hořel. Košili měl rozepnutou, sotva mu visela na ramenou, pásek měl povolený, kalhoty mu seděly nízko na bocích, hruď se mu zvedala a klesala, jako by právě uběhl míli. Ale v jeho tváři nebyla únava.

Byl to čistý hlad.

Jeho oči spočinuly na mně a všechno se zastavilo.

„Jsi kurva svůdnice, víš o tom, že jo?"

Vykročil vpřed, zatlačil mě dozadu, jednou rukou za sebou zavřel dveře a druhou se už natahoval po mně. Trochu jsem zavrávorala, kolena mi vypovídala službu.

„Nemůžu kurva dýchat,“ zavrčel. „Ne když se na mě takhle díváš, ne když vím, že jsi pod těmi tenkými hadříky úplně mokrá.“

Rty se mi pootevřely, uniklo mi tiché zasténání. Ještě se mě ani nedotkl a já už jsem byla na pokraji.

Jeho ruka mě chytila za čelist a přinutila mě vzhlédnout.

„Řekni mi, ať odejdu, Sienno,“ zavrčel, jeho hlas byl tichý, chraplavý, jako by se sotva držel na uzdě. „Protože jestli to neuděláš, tak tě kurva zničím.“

Jeho hruď se zvedala a klesala proti mé, prudce a rychle, jako by zápasil s něčím hluboko v sobě, co se mu už vymykalo z rukou. Čelist měl zaťatou, oči temné a divoké, téměř zoufalé.

„Od té vteřiny, co jsem vešel do tohoto domu, jsem si říkal, že se od tebe musím držet dál. Každou zatracenou noc jsem si opakoval, že si zachovám odstup. Že budu ignorovat způsob, jakým se na mě díváš. Že se tě nedotknu, bez ohledu na to, jak moc jsem chtěl. Ale ty... ty to děláš nemožným. Procházíš se tu v těch miniaturních košilkách, tváříš se, jako bys přesně nevěděla, co děláš, díváš se na mě, jako bys něco potřebovala. A panebože, já tím něčím chci být tak kurva moc.“

Pomalu se naklonil, čelo téměř opřené o mé, zatímco jeho dech mě hladil po rtech. Jeho hlas klesl do šepotu, který se chvěl potlačovanou silou.

„Řekni to slovo, Sienno. Řekni mi, ať jdu. Protože jestli ne... přísahám, že tentokrát nepřestanu.“

„Já... já— “ zakoktala jsem se, hlas se mi chvěl.

Jeho ústa se otřela o mé ucho.

„Chceš to,“ zašeptal. „Řekni to.“

„Já... já to chci.“

„Řekni, že chceš můj penis v sobě.“

Zasténala jsem. „Chci ho... chci tvůj penis v sobě, prosím.“

Zavrčel a srazil mě na postel. Košilka se mi vyhrnula, nohy se mi roztáhly a já viděla, jak mu oči divočí.

„Sienno... do prdele...“ zamumlal. „Jsi pro mě tak kurva vlhká.“

Klekl si mezi má stehna a dvěma prsty mě roztáhl.

„Podívej se na to,“ řekl a přejel prstem po mých stydkých pyscích. „Úplně z tebe teče, a to všechno pro mě.“

Prohnula jsem se v bocích a zasténala.

Zasunul do mě jeden prst, pomalu a hluboko.

Vykřikla jsem.

Pak druhý.

Palcem pomalu kroužil po mém klitorisu, zatímco prsty uvnitř mě ohýbal. Třásla jsem se, lapala po dechu a beze slov prosila. Nedokázala jsem myslet, mohla jsem jen cítit, každý nerv byl v plamenech.

Pak prsty vytáhl a dočista je olízl.

„Sladká,“ řekl. „Návyková.“

Rozepnul si kalhoty a vysvobodil se.

Jeho úd stál mezi námi, mohutný a naběhlý, žíly mu pulzovaly, žalud byl rudý a z otvoru mu vytékal preejakulát.

„Vezmeš si ho,“ řekl. „Celý, každý centimetr. Pokaždé, když do tebe vrazím, chci, aby sis pamatovala, že tuhle kundu nebude nikdy nikdo jiný vlastnit. Je moje.“

Zacílil. Jeden přitlak. Jen špičkou.

Vykřikla jsem.

„Moc?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Víc.“

Sklouzl hlouběji.

Zasténala jsem hlasitěji.

„Víc... Víc...“

Pak do mě vrazil celou silou až nadoraz.

Vykřikla jsem. Ta plnost, to roztažení, bylo to všechno – až příliš, naprosto dokonalé.

Zůstal bez hnutí, pohřben hluboko ve mně, se zaťatými zuby.

„Sakra,“ zasyčel. „Jsi těsná, tak kurva těsná, byla jsi stvořená pro mě.“

Pak se pohnul. Bylo to tvrdé a hluboké.

Každý jeho příraz do mě vysílal elektrické výboje. Nehty jsem se mu zaryla do zad, nohama jsem mu obepnula boky, mé tělo se k němu tisklo, jako bych na tohle čekala celý život.

„Zdálo se mi o tom,“ oddechoval. „Jak si ho honím jako nějako zasraný nula, zatímco ty spíš vedle na chodbě. Jak tě chci šukat, dokud nebudeš křičet mé jméno.“

„Romane,“ zasténala jsem.

razil do mě silněji.

„Hlasitěji.“

„Romane!“

Zasténal. „Tak je to správné, ať to slyší, ať vědí, že jsi teď moje.“

Sáhl mezi nás a začal mi rychle třít klitoris.

Zhroutila jsem se.

Můj orgasmus mě zasáhl tvrdě a rychle. Tělo mi ztuhlo, oči se mi protočily, znovu jsem vykřikla jeho jméno, hlasitěji, syrověji.

Nepřestával se hýbat, hnal se za vlastním vyvrcholením.

Pak do mě vlil své sémě a zhroutil se vedle mě. Přitáhl si mě blíž. Hlavu jsem měla na jeho hrudi, naše dechy byly propletené, jeho ruka mě pomalu hladila po zádech.

Jeho rty se dotkly mých vlasů. Oči se mu rozšířily, jako by si právě uvědomil, co udělal.

Ztuhl.

Pak pomalu sklonil zrak a uviděl to.

Krev.

Malá, nepřehlédnutelná skvrna na prostěradle mezi mými stehny.

Romanovo celé tělo ztuhlo.

Zadrhl se mu dech. Oči se mu rozšířily, jako by mu někdo právě vyrazil dech z plic. A pak se ode mě odtrhl, jako by můj dotek začal pálit jako jed.

„Sakra...“ zašeptal a ustupoval. „Ach do prdele. Ne—ne...“

Vstal tak rychle, že se pode mnou postel otřásla. Jedním panickým, trhavým pohybem si prohrábl vlasy. Obličej měl zkřivený vinou, hanbou a nevírou.

„Tys byla panna?“ vychrlil. Jeho hlas zněl naprosto dutě. „Tys byla kurva panna?“

Neodpověděla jsem.

Nemohla jsem.

Hrdlo jsem měla stažené. Tělo se mi stále třáslo ze všeho, co mě právě donutil cítit. Ale na ničem z toho teď nezáleželo. Ne když jsem viděla, jak se na mě dívá – jako by udělal něco neodpustitelného.

„Bože. Sienno...“ zamumlal. „Neměl jsem—sakra. Neměl jsem se tě dotýkat. Neměl jsem sem chodit. Neměl jsem dovolit, aby se to stalo.“

Udělal další krok zpět. Rukou si přejel po obličeji, ruka se mu viditelně třásla.

„To byla chyba.“ Řekl to spíš pro sebe než pro mě. „Hloupá, sobecká chyba. Ztratil jsem kontrolu. Neměl jsem...“

Zmlkl. Oči mu znovu sklouzly ke krvi. Pak ke mně. Přitáhla jsem si deku k hrudi a pevně ji svírala, jako by mě mohla nějak udržet pohromadě.

Pak udělal něco, co mě zlomilo víc než jeho slova.

Vytáhl peněženku.

Třesoucími se prsty vyndal tlustý svazek bankovek. A aniž by se na mě podíval, bez zaváhání ho hodil na postel.

Bankovky dopadly blízko mého stehna. Přímo vedle té krve.

„Hluboce se omlouvám,“ zamumlal.

Trhla jsem sebou.

V koutcích očí mě pálily slzy.

Čelist měl zaťatou. Jeho hlas klesl, byl tichý a drsný. „Omlouvám se.“

Pak se otočil, došel ke dveřím a otevřel je.

A těsně předtím, než vykročil ven, to znovu zašeptal. Sotva slyšitelně.

„Omlouvám se, Sienno.“

Jen tak... odešel.

A už se nikdy nevrátil.