KAPITOLA PÁTÁ

POHLED ROMANA

Bylo to sedm bolestných let.

Sedm let od chvíle, kdy jsem naposledy viděl její tvář, od chvíle, kdy Sienna odešla z mého života bez jediného slova nebo ohlédnutí, od chvíle, kdy jsem jí zlomil srdce a odešel, jako by to nic neznamenalo, jako bych právě neztratil jedinou osobu, na které mi kdy skutečně záleželo.

A teď?

Teď jsem se topil v tom samém tichu, do kterého jsem ji donutil.

Pořád jsem si opakoval, že jsem to udělal pro ni. Že jsem udělal správnou věc. Že když budu dost krutý, když ji odeženu dost daleko, když jí nejdřív roztříštím srdce já, tak na mě možná zapomene. Možná půjde dál a bude svobodná, daleko od toho srabu, kterým jsem se stal.

Ale byla to lež.

Nikdy mě neopustila.

Ani na vteřinu.

Žila v mé hrudi jako jizva, která odmítala vyblednout. Viděl jsem ji všude. Slyšel jsem její smích ve svých snech. Cítil jsem její ruce na své kůži, i když jsem se dotýkal jiných žen. Nikdy to nebylo ono. Nikdy nebude. Měl jsem ji zaseknutou v hlavě.

Od té doby jsem vybudoval impérium. Vaughn International. Byl jsem nejmladším Alfou, který vládl lidskému i vlkodlačímu světu. Seděl jsem na trůnu postaveném z moci, peněz a respektu. Měl jsem všechno, co by si muž mohl přát.

Ale neměl jsem klid.

Protože jsem neměl ji.

A věděl jsem, že si ji nezasloužím.

Byla to moje osudová družka, ta, kterou mi dala Luna. Ale já to zničil.

Zničil jsem ji.

Bylo jí teprve šestnáct, když jsem ucítil, jak pouto zaklaplo na své místo – to spalující spojení, které svázalo její duši s mou. Byla to moje nevlastní sestra. Člověk. Dcera muže, který si vzal mou matku. Sladká. Nevinná. Nedotčená. Všechno, co bych neměl chtít.

Ale chtěl jsem ji.

Chtěl jsem ji víc než vzduch k dýchání.

Takže jsem se držel dál. Říkal jsem si, že to vyprchá. Že když zmizím na dost dlouho, pouto se přetrhne. Ignoroval jsem matčiny hovory. Zmeškal jsem svátky, večeře. Pohřbil jsem se v práci, jen abych se jí vyhnul.

Nefungovalo to.

Když jí bylo devatenáct, matka mě prosila, abych se vrátil domů. Říkal jsem si, že to zvládnu. Jen jedna večeře. Jedna noc.

Vteřinu poté, co jsem vstoupil do domu a ucítil její vůni... věděl jsem, že jsem úplně v háji.

Nemohl jsem se na ni podívat. Nemohl jsem mluvit. Seděl jsem naproti ní jako robot, zatímco celé mé tělo hořelo. Tu noc jsem se zamkl v koupelně jako nějaký úchyl a masturboval, zatímco jsem šeptal její jméno jako modlitbu.

Pak jsem zaslechl, jak zalapala po dechu.

Uviděla mě.

Viděla všechno.

A místo abych odešel... místo abych přestal, jak jsem měl, podlehl jsem.

Šel jsem do jejího pokoje příští ráno, když nikdo nebyl doma.

A udělal jsem ji svou. Protože byla moje.

Ale když bylo po všem... když tam ležela s důvěrou v očích a nadějí na rtech, odešel jsem.

Ani jsem se nerozloučil.

Utíkal jsem jako srab. Přesně jako můj otec.

Byl to taky Alfa, osudem určený člověk, mé matce. Ale on si nechal od starších vybrat svou Lunu. Odstrčil mou matku a vzal si někoho jiného. Ona ho opustila. Znovu si vybudovala život. Provdala se za Arthura Vance a vychovala mě správně.

A přesto jsem se stal stejným monstrem.

Vrátil jsem se do toho domu o pár týdnů později s jinou ženou po boku.

Veronica. Luna, kterou pro mě chtěli. Dokonalá volba na papíře.

Ale nebyla to ta, kterou jsem chtěl.

Nebyla to ta, kterou jsem potřeboval.

Nebyla to Sienna.

A ve chvíli, kdy ta bolest byla příliš silná, udělal jsem znovu nemyslitelné. Šel jsem do jejího pokoje jako zloděj v noci a vzal si to, co mi nikdy nepřestalo patřit.

A poté, co jsem ji měl... prosila mě. Pamatoval jsem si to naprosto živě – její třesoucí se hlas, chvějící se ruce, pramínky slz na tváři.

„Neber si ji,“ řekla. „Prosím. Budu cokoli. Jen si ji neber.“

A já zase odešel.

To byl den, kdy jsem všechno zničil.

Protože po tom dni zmizela.

Žádný vzkaz. Žádné varování. Prostě pryč.

Její otec hledal všude. Vyčítal si to. Ale já znal pravdu. Já byl důvodem, proč utekla.

Způsobil jsem, že se cítila použitá. Že se cítila postradatelná. A od té doby se každý den trestám.

Až do dneška.

Zaklepání na dveře mé kanceláře mě vytrhlo z myšlenek.

Vešel jeden z mých mužů, tvář měl bledou, hlas napjatý.

„Alfo,“ řekl. „Našli jsme ji.“

Vstal jsem tak rychle, že židle narazila do zdi.

„Cože?"

„Žije,“ řekl. „Pracuje v hotelu jako uklízečka.“

„Jako uklízečka?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Ale to není všechno..."

Přisunul fotku po stole.

Zvedl jsem ji.

A všechno ve mně se roztříštilo.

Byla tam.

Hubenější. Bledší. Unavená.

Ale pořád moje.

Pořád ta dívka, která mě strašila v každém snu.

A vedle ní…

Malý chlapec.

Kudrnaté černé vlasy. Tmavé oči.

Můj syn.

„Má dítě,“ zašeptal. „Je mu šest.“

Hrdlo se mi stáhlo. Srdce mi v hrudi explodovalo.

„Otce neuvedla. Ale tře bídu, bere dvojité směny. Někdy vynechává jídlo, aby se mohl najíst on. Vodí ho do školy. Dostala už dvě varování před vystěhováním.“

Ruce se mi sevřely v pěsti.

Má družka. Moje dítě.

A já tam nebyl.

„Přiveďte. Ji. Ke. Mně.“ zavrčel jsem.

„Alfo... myslím, že bychom měli— “

„Řekl jsem TEĎ!“

---

POHLED SIENNY

Byla jsem na kolenou a drhla dlaždice v devatenáctém patře, jako by to byl můj jediný smysl života, když mě vylekalo zapraskání vysílačky u boku.

„Sienno. Hlas se v kanceláři pana Slatera. Hned.“

Moje ruka se uprostřed drhnutí zastavila, v hrudi se mi sevřelo.

Pomalu jsem se posadila na paty, z rukavic mi kapala špinavá voda. Otřela jsem si obličej třesoucím se rukávem, zatímco mi srdce už začalo zběsile bušit. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem zlý pocit, opravdu zlý.

Odsunula jsem kbelík a donutila se vstát. Nohy se mi třásly a nechtěla jsem tam jít, ale neměla jsem na vybranou.

Šla jsem zadní chodbou, kterou používal personál, když jsme nechtěli být viděni, když jsme neměli být viděni.

Jednou jsem zaklepala a nahlédla dovnitř. Pan Slater byl za svým stolem. Jeho tvář byla bezvýrazná, oči chladné. Ani nepozdravil.

„Jsi potřeba v pokoji 1904,“ řekl a poklepal na obrazovku.

Hlas mi skoro nesloužil. „P-pokoj 1904?“

Jednou přikývl.

Rychle jsem zamrkala a hlas se mi zlomil. „A-ale já tuhle chodbu neuklízím. J-já dělám jen nižší patra, ty levné pokoje. J-já tam nahoru nechodím.“

Podíval se přímo na mě. „Nejdeš tam uklízet.“

Chytila jsem se okraje dveří, v hrudi mě začalo píchat. „T-tak... p-proč tam jdu?“

Pokrčil rameny, rty se mu mírně zvlnily. „Líbíš se mu. Chce tě vidět. Buď tam v sedm hodin.“

Zavrtěla jsem hlavou. „N-ne. Nemůžu... j-já tam nemůžu jít.“

Jeho oči se zúžily. „Tak se připrav na to, že dneska odevzdáš uniformu.“

Jen tak.

Otevřela jsem ústa, ale nemohla jsem promluvit.

Nemohla jsem dýchat.

Myslel to vážně. Viděla jsem mu to v očích.

„P-pane Slatere... p-prosím,“ koktala jsem. „P-prosím, nenuťte mě. J-já tuhle práci potřebuju. P-pracuju tu už skoro tři roky. Nikdy jsem nepřišla pozdě. J-já uklízím líp než kdokoli jiný. P-prosím, nedělejte to...“

Zatnula jsem pěsti v bok, zatímco jsem potlačovala slzy.

Mám syna. Je to jen malý kluk. Potřebuje, abych si tuhle práci udržela. Závisí na mně ve všem – v jídle, nájmu, botách do školy, které si ani nemůžu dovolit. Bylo mi jedno, co budu muset udělat. Vydrhla bych celý hotel holýma rukama, kdyby to znamenalo, že si tuhle práci udržím.

Pan Slater ani nemrkl.

„Prosím...“

„Tak tam buď,“ řekl znovu. „Pořádně se oblékni. Buď upravená.“

Přikývla jsem. Ani jsem si neuvědomila, že přikyvuji, dokud mě nezačalo bolet za krkem.

Potácela jsem se z jeho kanceláře, ruce se mi třásly tak moc, že jsem stěží udržela kliku.

Neoblékla jsem se pořádně.

Nechtěla jsem vypadat hezky. Nechtěla jsem, aby se na mě někdo díval.

V 18:45 jsem šla do šatny a zírala na svou tvář v zrcadle. Vypadala jsem bledě, tak bledě, že jsem se skoro nepoznávala.

Neupravila jsem se.

Stáhla jsem si vlasy do drdolu, umyla si obličej a převlékla se zpět do své skvrnité uniformy. Čisticí rukavice jsem si nechala v kapse. Nepoužila jsem parfém. Ani jsem se nedotkla rtěnky.

V 18:59 jsem stála před pokojem 1904. Nohy se mi třásly, žaludek jsem měla jako na vodě.

Zvedla jsem ruku v pěst.

Váhala jsem.

Pak jsem zaklepala.

Jednou.

Dvakrát.

Dveře se pomalu otevřely.

Vzhlédla jsem a vzduch v mých plicích zmizel.

Vidění se mi rozmazalo.

Rty se mi roztřásly.

Kolena mi pod nohama málem vypověděla službu.

Ústa se mi otevřela, ale hlas se mi zlomil nevěřícností.

„R-Romane?“ vydechla jsem šokovaně.