KAPITOLA ČTVRTÁ

POHLED SIENNY

Ten den jsem se zamkla v pokoji a proplakala ho.

Pak v noci, když už všichni spali, jsem zaslechla zaklepání na dveře. Věděla jsem, kdo by to mohl být, tak jsem neodpovídala.

Nechtěla jsem už slyšet jeho hlas. Nechtěla jsem vidět muže, který mi nic neslíbil, a přesto mě dokázal celou zlomit.

„Sienno,“ řekl.

Zůstala jsem zticha.

„Otevři ty dveře.“

„Vypadni!“ vyštěkla jsem vztekle. Nechtěla jsem, aby v mém hlase slyšel tu bolest.

„Potřebuju tě, Sienno. Prosím... než nadobro přijdu o rozum,“ řekl a jeho hlas se chvěl zoufalstvím.

„Řekla jsem vypadni!“ vykřikla jsem hlasitěji.

Chvíli jsem jeho hlas neslyšela a myslela jsem si, že odešel. Teprve když otočil klikou a dveře se otevřely, uvědomila jsem si, že neodešel.

„Romane. Prosím, prostě jdi,“ řekla jsem. „Prostě jdi.“

Vešel do mého pokoje a zamířil přímo ke mně. Vstala jsem z postele a snažila se ho vystrnadit veškerou silou, která mi zbývala, ale on byl na mě prostě příliš silný.

„To se neodvažuj,“ zašeptala jsem a znovu do něj strčila. „Neodvažuj se ke mně přiblížit.“

Chytil mě za zápěstí, cuknutím si mě přitáhl blíž a pak se svými rty vrhl na mé.

Lapala jsem po dechu. Ne, ne, ne. Tohle bych neměla dělat.

Bojovala jsem s ním rukama, ale jeho sevření zesílilo, jak prohloubil polibek, než mě pustil a opřel své čelo o mé.

Odtáhla jsem se od něj a vztekle na něj ukázala prstem.

„Máš snoubenku, Romane!“ vykřikla jsem. „Jak se opovažuješ mě líbat?!“

Odtlačila jsem ho.

„Odejdi! Vypadni z mého pokoje!“

Ani se nehnul. Místo toho šel k mé posteli. Svlékl si košili. Pak pásek. Pak kalhoty, až zůstal jen v prádle.

Rychle jsem se odvrátila, srdce mi bušilo v hrudi, když jsem viděla tu vybouleninu v jeho slipech. Ruce jsem křečovitě sevřela do látky svých šatů.

„Co to děláš? Tohle není správné.“

Neodpověděl.

„Jsi zasnoubený. Přivedl jsi ji sem. Táta a máma vašemu zasnoubení požehnali. Je dokonalá. Je krásná. Proč to děláš? Proč za mnou pořád chodíš? Neříkal jsi minule, že to byla chyba?“

Nemohla jsem se na něj podívat. Tělo se mi chvělo rozkoší. Mozek křičel „ne“, ale tělo mě zrazovalo.

„Jsem ještě mladá... je mi devatenáct, Romane. Byla to chyba, to jsem přijala. Snažím se jít dál. Potkala jsem někoho. Někoho, do koho se začínám zamilovávat.“

Zavrčel a přitáhl si mě k sobě. Viděla jsem mu v očích vztek a hněv. Čelist měl pevně zaťatou.

„Nikdy nikoho mít nebudeš,“ zavrčel. „Slyšíš mě? Jsi moje. Navždy budeš moje.“

Ušklíbla jsem se a odtlačila ho od sebe.

„Jsi blázen. Ty máš snoubenku a já se nemůžu posunout dál? Co ode mě ještě chceš, co?! Nedala jsem ti snad už všechno?! Proč mě prostě nemůžeš nechat sakra na pokoji?!“

Zíral na mě. Viděla jsem, jak se mu v pohledu míhají různé emoce. Pak mě popadl za ruku a přinutil mě ji položit na svůj rozkrok.

„Tohle. Tohle mi děláš ty. Nikdo jiný. Jenom ty.“

Vytrhla jsem ruku. „Ať to pro tebe dělá tvoje snoubenka. Ne já. Vypadni!“

Otočila jsem se ke dveřím a pokusila se je otevřít, ale on mě popadl a hodil na postel.

Než jsem se nadála, byl nahoře na mně. Výraz v jeho tváři byl jiný než cokoli, co jsem kdy viděla. Viděla jsem hlad. Posedlost. Majetnickost.

Přitiskl mě a začal mi trhat oblečení. Srdce mi bušilo panikou i touhou. Jeho prsty našly mou vlhkost.

Odmlčel se. „Vidíš? Tohle ti můžu dělat jenom já. Tvoje tělo ví, komu patří.“

„Přestaň. Prosím,“ zakňourala jsem, ale tělo mě zradilo.

Jeho prsty mě dráždily. Nořily se. Třely, zatímco se mi nohy třásly a tělo škemralo o jeho dotek.

„Řekni to,“ zašeptal mi na krku. „Řekni, že mě chceš.“

„Ano...“ vykřikla jsem, bez dechu a zoufalá.

Pak do mě vrazil. Jediný hluboký, majetnický příraz, který mi vzal dech.

Pohyboval se tvrdě, rychle a drsně. Jeho pohled mě neopouštěl, zatímco do mě narážel. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem se na něj dívat.

„Otevři oči,“ přikázal.

Zavrtěla jsem hlavou a dívala se jinam.

„Sienno. Otevři oči. Dívej se na mě, jak tě šukám,“ řekl znovu, a když jsem neposlechla, natočil si mou tvář k sobě a vnořil se do mě ještě hlouběji, až se mi šokem rozšířily oči a z úst mi uniklo vydechnutí.

„Správně,“ řekl a pak se přisál na mé rty a dočista mě ubláznil polibkem.

„Pět týdnů,“ zahučel. „Pět týdnů bez tebe. Bez tohohle. Netušíš, co to se mnou dělalo.“

razil hlouběji. Drápala jsem do prostěradla.

„Tahle kunda je moje,“ zavrčel. „Řekni to.“

„Je tvoje...“ vzlykala jsem.

„Řekni mé jméno.“

„Romane. Prosím. Romane.“

Můj orgasmus mnou projel jako bouře a já vykřikla. Moje stěny se kolem něj sevřely.

„Pššt... nenech je, aby na to přišli.“ Zakryl mi ústa svými a drsně mě líbal, zatímco do mě vrážel hlouběji.

Zasténal. Ztratil kontrolu a znovu se do mě udělal. Zůstal hluboko ve mně a vychutnával si to dojezdu.

Pak to skončilo.

Zhroutil se na mě a pak se svalil vedle. Přitáhl si mě blíž a políbil mě do vlasů.

„Jsi sladká,“ řekl, otíral se nosem o mé vlasy a vdechoval mou vůni.

„Neber si ji,“ slyšela jsem se říkat, zatímco jsem ho pevně držela a tiskla jemný polibek na jeho nahou hruď. „Prosím. Buď se mnou. Budu cokoli. Tvoje tajemství. Tvoje milenka. Jen... jen si ji neber.“

mlčel.

„Romane. Musím ti něco říct...“ začala jsem, chtěla jsem mu říct o tom miminku.

Ale než jsem stihla promluvit, vstal a natáhl si kalhoty. Pot mu stékal po hrudi.

„Romane— “

„Nepokračuj,“ přerušil mě. „Nic neříkej.“

„Je to... je to důležité— “

„Nic teď není důležitější než to, abych si ji vzal,“ řekl.

„Proč..?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil.

Podíval se na mě. Jeho výraz byl ledový a chladný. Žádná stopa po tom, co se právě stalo.

„Neptej se mě proč. Ta odpověď by se ti nelíbila.“

A pak odešel a práskl za sebou dveřmi. Ležela jsem tam. Nohy roztažené. Tělo použité. Srdce roztříštěné.

Slzy mi stékaly po tváři.

Zneužil mě. Znovu.

Proč jsem mu to dovolila?

Proč? Prostě proč..?

Dotáhla jsem se do koupelny a vydrhla si kůži až do krve, ale ta palčivá bolest mezi nohama zůstala.

Zírala jsem do zrcadla. Oči jsem měla zarudlé. Ruce se mi třásly. Položila jsem třesoucí se dlaň na břicho. Na to jemné zaoblení, které ještě nebylo vidět... ale brzy bude.

Jeho dítě.

„Omlouvám se, miminko,“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. „Tvoje máma je taková husa.“

Další slzy mi stékaly po tvářích, ale tentokrát jsem je setřela.

Ne. Nedovolím, aby se to opakovalo.

Nenechám ho, aby mě používal, kdykoli se mu zachce.

Kdybych zůstala, nechala bych ho, aby mě znovu zničil.

Ale když odejdu, když zmizím, nebude mě moci najít.

Osušila jsem se a šla zpět do pokoje. Tělo mě bolelo. Srdce bylo prázdné, ale přesto jsem se hýbala.

Otevřela jsem skříň, vytáhla cestovní tašku a začala balit. Hodila jsem do ní pár svršků, nějakou hotovost a všechny nezbytnosti, které jsem potřebovala.

Musela jsem utéct. Musela jsem odejít.

Roman mě nemiloval. Byl posedlý mým tělem, kontrolou, ale ne mnou.

Nechtěl mě.

A rozhodně by nechtěl tohle dítě.

Jak bych se podívala tátovi do očí, až se těhotenství začne projevovat?

Jak bych se mohla podívat mámě do očí?

Jak bych jim řekla, že čekám Romanovo dítě?

Tato rodina by se kvůli naší chybě rozpadla.

Táta by si to vyčítal. Máma by vinila svého syna. Život, který vybudovali... by se zhroutil.

A to jsem jim nemohla udělat.

Ne. Ne. Nemohla jsem tu dál zůstávat. Ne takhle.

Musela jsem odejít.

Kvůli svému dítěti.

Kvůli naší budoucnosti.

A tak jsem to udělala.

Nerozloučila jsem se.

Nenechala jsem dopis.

Prostě jsem odešla.