Srdce mi divoce bušilo v hrudi a já se snažila zklidnit dech. Lovec byl blízko a já věděla, že můj strach vycítí.

„Pššt... Lyro,“ zašeptala jsem na svou mladší sestřičku, která vedle mě popotahovala. „Jestli nepřestaneš plakat, mámu s tátou nikdy nenajdeme.“

„Snažím se, Elaro.“ Sestra se ke mně přitiskla ještě silněji.

Vítr se otočil a já ucítila, jak mi ve vlasech pohrává vánek. Ozvalo se hluboké zavytí. V tu chvíli mi bylo jasné, že lovec zachytil naši stopu.

„Uteč, Lyro!“ vykřikla jsem na sestřičku. „Běž k řece. Rychle, hned!“

„A co ty, Elaro?“ zeptala se Lyra s ustrašeným výrazem ve tváři.

„Vytvořím falešnou stopu, pak to obestnu a setkáme se u jezera Křišťálového střepu. Nech se proudem unášet až k jezeru, Lyro. Nevystupuj z vody, dokud nedorazíš na konec.“

„Elaro, já se bojím,“ zašeptala Lyra a držela se mě jako klíště.

Věděla jsem, že lovec u nás bude během několika minut. Pokud jsme měly mít alespoň malou šanci na svobodu a na to, že najdeme rodiče, musely jsme vyrazit hned.

Sklonila jsem se, vzala Lyřinu hlavu do dlaní a pohlédla jí do očí.

„Vím, že se bojíš, sestřičko, ale potřebuju, abys byla statečná. Musíš běžet tak rychle, jak jen dokážeš, a pro nikoho nezastavuj.“

„Slib mi, že se u toho jezera potkáme,“ požádala mě s výrazem čiré beznaděje.

Hlasitě jsem polkla, protože jsem nechtěla dávat slib, který možná nebudu moci dodržet.

„Slibuju, Lyro. Teď běž.“

Sledovala jsem, jak se Lyra rozeběhla směrem k řece. Lovcovo vytí se přibližovalo; věděla jsem, že tu bude každou chvíli.

Sebrala jsem ze země ostrou větev a vrazila si ji do dlaně. Vznikla hluboká rána, která se okamžitě zalila krví. Sevřela jsem ruku v pěst a vyrazila opačným směrem ke staré vesnici v naději, že má krvavá stopa bude stačit k tomu, aby lovec sešel z Lyřiny cesty.

Když jsem se blížila k vesnici, zpomalila jsem. Cítila jsem, jak mě opouštějí síly. S Lyrou jsme byly na útěku už týden a celou tu dobu jsme hledaly mámu a tátu. Zásoby jídla nám začaly docházet už v polovině týdne a já začala šetřit na svých porcích, aby se Lyra mohla víc najíst. Bylo jí teprve deset, mně osmnáct, a věděla jsem, že jídlo potřebuje víc než já.

Odtrhla jsem pruh látky ze spodního lemu šatů a ovázala si pulzující ruku, doufajíc, že krvácení ustane. Látka byla v mžiku nasáklá krví, ale aspoň už jsem ji netrousila všude po cestě. Vešla jsem do opuštěné vesnice a hledala úkryt před lovcem. Zkoušela jsem dveře u každého domu a skoro už jsem to vzdala, než jsem narazila na malou kůlnu. Otočila jsem klikou a k mému překvapení se dveře otevřely. Rychle jsem prohledala vnitřek a hledala cokoli nebezpečného, ale i jídlo nebo možná zbraň. Věděla jsem, že pokud mě lovec dopadne, nedokážu ho přemoci, ale mohla jsem se pokusit ho aspoň oslabit. Zahlédla jsem šroubovák, popadla ho a strčila do kapsy haleny.

Lovec třikrát zavyl. Zachytil pach své kořisti. Srdce mi bušilo až v krku. Brzy mě najde. Ale aspoň byla Lyra v bezpečí. A pak jsem ho zaslechla – zděšený výkřik malé holčičky. Žaludek se mi obrátil naruby.

„Ne,“ vydechla jsem a přitiskla si ruce na ústa, abych utlumila vlastní pláč. Jak je to možné? Jak se jim podařilo Lyru chytit? Vždyť jsem je odvedla pryč!

„Vylez ven, holka,“ ozval se poblíž lovcův hlas. „Máme tvou sestru. Schovávat se nemá smysl. Najdeme tě. Když vylezeš hned, možná tě ušetříme.“

Sledovala jsem je rohovým oknem, jak procházejí kolem kůlny. Byli dva. Ten, co mluvil, byl zjevně vůdce. Byl dvakrát větší než ten druhý a vypadal i dvakrát starší. Zadržela jsem dech a snažila se v duchu zpomalit tlukot svého srdce. Pokračovali dál kolem mě. Když se do mého zorného pole dostal ten druhý, všimla jsem si, že vleče malou holčičku za vlasy. Měla roubík, takže nemohla křičet. Byla příliš velká tma na to, abych s jistotou poznala, že je to Lyra, ale velikostí i věkem to odpovídalo.

„Když vyjdeš teď,“ promluvil vůdce, „budeme k tvé sestře milosrdní.“

Lži. Lovci byli nemilosrdní. Ti, které nechali naživu, skončili jako otroci upířích lordů. Ostatní byli předhozeni alfovi lykanské smečky, aby si s nimi dělal, co se mu zlíbí. Lyra byla příliš mladá. Pokud si ji nechají, pošlou ji do své „Akademie Hollow Veil“, kde ji budou držet, dokud nedospěje. Čarodějnice, které akademii spravovaly, by Lyru vycvičily k poslušnosti. Naučily by ji, že je na samém dně potravního řetězce a že nemá žádnou vlastní vůli. Pokud by neposlechla nebo s čarodějnicemi bojovala, ukončily by její život. Říkají tomu „eutanazie“, jako by byla nějaké divoké zvíře, které nelze zkrotit.

Ne, to jsem nehodlala dopustit. Sáhla jsem do kapsy haleny a pevně sevřela šroubovák. Pokud se mi podaří vyřadit aspoň jednoho z nich, ten druhý bude rozptýlen a Lyra – nebo kdokoli to je – by mohla vyklouznout. Riskovala bych ztrátu vlastní svobody a možná i života, ale ona by byla v bezpečí před noční můrou, která ji čekala. Rozhodla jsem se, že větší šanci mám proti tomu menšímu. Nedala jsem si prostor o plánu pochybovat. Okamžitě jsem jednala. Jakmile lovec vlekoucí holčičku minul dveře kůlny, vyrazila jsem ven se šroubovákem vysoko nad hlavou. Teď už jsem tu dívku viděla jasně – byla to Lyra, musela se vrátit a sledovat mě. Vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem vrazila šroubovák lovci do hrudi. V očích se mu zračil šok, jakmile pustil Lyřinu ruku. Viděla jsem, jak mu na pažích začíná rašit srst.

„Uteč, Lyro!“ vykřikla jsem a vytáhla šroubovák z lovcovy hrudi s úmyslem bodnout ho znovu.

„Jestli utečeš, holka,“ ozval se hlas staršího lovce, „najdeme tě. Naše bestie tě budou vidět jako kořist a my je necháme, aby tě roztrhaly.“

Lyra se strachem rozplakala a vzduchem zavál pach moči. Zůstala stát jako přibitá, naprosto ochromená hrůzou z bestií kolem nás.

„Lyro, neposlouchej je! Uteč tak rychle, jak jen můžeš! Nenech se poslat do Akademie Hollow Veil!“ křičela jsem a znovu zabořila šroubovák do lovce přede mnou. V tu chvíli už byl víc zvířetem než člověkem, celé tělo měl téměř pokryté srstí. Vydal přiškrcené zavytí, jak mu začaly křupat kosti a tělo se začalo měnit do vlčí podoby.

Lyra, když viděla tu proměnu, se rozeběhla k řece. Starší lovec mě popadl kolem pasu a odtrhl mě od vlka.

„Silasi,“ rozkázal, „běž po té holce, nenech ji utéct!“

Začala jsem kopat, házet sebou a tlouct hlavou dozadu, abych se ze sevření staršího lovce vymanila.

„Ne,“ prosila jsem. „Je to ještě dítě. Prosím, nechte ji jít.“ Žadonila jsem a po tvářích mi stékaly slzy.

Vlk Silas zavyl a vyrazil za svou kořistí. Zaslechla jsem srdceryvný výkřik, vlčí zavrčení a drcení kostí, než jsem začala ztrácet vědomí a svět kolem mě zčernal.