Srdce mi bušilo v hrudi, když jsem se snažila zpomalit dech. Lovec byl blízko, věděla jsem, že dokáže vycítit můj strach.

"Pšš... Lyro," zašeptala jsem své mladší sestřičce, která hned vedle mě popotahovala. "Jestli nepřestaneš brečet, nikdy nebudeme moct najít mámu s tátou."

"Snažím se, Elaro." Sestra se ke mně přitiskla blíž.

Vítr se obrátil a já ucítila, jak mi vánek čechrá vlasy. Zaznělo tiché zavytí. V tu chvíli mi došlo, že lovec zachytil náš pach.

"Utíkej, Lyro!" zakřičela jsem na sestru. "Utíkej k řece. Honem!"

"A co ty, Elaro?" zeptala se Lyra se starostlivým výrazem ve tváři.

"Vytvořím falešnou stopu, udělám okliku a sejdeme se u jezera Křišťálového střepu. Splav řeku až dolů k jezeru, Lyro. Nevylézej ven, dokud tam nedopluješ."

"Elaro, já se bojím," zašeptala Lyra a přitiskla se ke mně ještě pevněji.

Věděla jsem, že lovec nás dostihne během několika minut. Jestli jsme měly mít vůbec nějakou šanci na svobodu a na to, že najdeme mámu s tátou, musely jsme vyrazit hned.

Skonila jsem se, vzala Lyřinu hlavu a sevřela její tvář v dlaních.

"Já vím, že máš strach, sestřičko, ale potřebuju, abys byla statečná. Potřebuju, abys utíkala, jak nejrychleji umíš, a kvůli nikomu se nezastavovala."

"Slib mi, že se se mnou sejdeš u jezera?" zeptala se Lyra s výrazem naprostého zoufalství.

Hlasitě jsem polkla, nechtěla jsem dávat slib, který bych nedokázala splnit.

"Slibuju, Lyro. A teď utíkej."

Sledovala jsem, jak se Lyra rozběhla směrem k řece. Lovcovo vytí se blížilo, věděla jsem, že tu bude do několika minut.

Sebrala jsem ze země ostrou větev a vrazila si ji do ruky. Zůstala mi hluboká rána, která se začala plnit krví. Sevřela jsem ruku v pěst a rozběhla se opačným směrem, ke staré vesnici, v naději, že moje krvavá stopa bude stačit k tomu, aby lovce svedla z Lyřiny cesty.

Když jsem se blížila k vesnici, zpomalila jsem, cítila jsem, jak mě začínají opouštět síly. Já a Lyra jsme byly na útěku už týden a hledaly mámu s tátou. Zhruba v polovině týdne nám začalo docházet jídlo a já si začala zmenšovat porce, aby mohla Lyra jíst víc. Jí bylo teprve deset a mně osmnáct, a já věděla, že to jídlo potřebuje víc než já.

Odtrhla jsem pruh látky ze spodního lemu šatů a obvázala si teď už pulzující ruku v naději, že zastavím krvácení. Látka nasákla mojí krví v okamžiku, kdy jsem si ruku ovázala, ale aspoň teď už ze mě nekapala krev na všechny strany. Vešla jsem do opuštěné vesnice a hledala místo, kde bych se před lovcem schovala. Zkusila jsem všechny dveře na každém domě, a už jsem to málem vzdala, když jsem narazila na malou chatrč. Vzala jsem za kliku a k mému překvapení se dveře otevřely. Rychle jsem prohledala vnitřek chatrče, pátrala po čemkoliv hrozivém, ale i po jídle nebo nějaké zbrani. Věděla jsem, že nebudu schopná lovce odrazit, kdyby mě chytil, ale mohla jsem se ze všech sil pokusit ho alespoň oslabit. Zahlédla jsem šroubovák, který jsem popadla a strčila si ho do kapsy u zástěry.

Lovec třikrát zavyl. Zachytil pach své kořisti. Srdce mi v hrudi divoce bušilo. Brzy bude u mě. Ale aspoň Lyra byla v bezpečí. A pak jsem uslyšela výkřik, vyděšený křik malé holčičky. Žaludek se mi sevřel.

"Ne," vyhrkla jsem, přitiskla si ruce na ústa a snažila se udusit vlastní pláč. Jak to bylo možné? Jak se jim podařilo Lyru zajmout? Vždyť jsem je od ní odlákala.

"Vylez, holčičko." Hlas lovce zněl zblízka. "Máme tvoji sestru. Nemá smysl se schovávat. My si tě najdeme. Jestli vylezeš hned, možná tě i ušetříme."

Z rohového okna jsem sledovala, jak procházejí kolem chatrče. Byli dva. Ten, co mluvil, byl očividně vůdce. Byl dvakrát větší než ten druhý a zdálo se, že je asi i dvakrát starší. Zadržela jsem dech a představovala si, jak se mi zpomaluje tep. Pokračovali dál a procházeli kolem mě. Když se objevil ten druhý, všimla jsem si, že za vlasy táhne malou dívku, ústa měla zacpaná, takže nemohla křičet. Byla příliš velká tma na to, abych poznala, jestli je to Lyra, ale zdálo se, že má správnou velikost i věk.

"Jestli vylezeš hned," promluvil vůdce, "nebudeme na tvou sestru tak tvrdí."

Lži. Lovci byli nemilosrdní. Ty, které se rozhodli nechat naživu, skončily jako otrokyně upířích lordů. Ty ostatní byly předány alfovi lykánské smečky, aby si s nimi dělal, co se mu zlíbí. Lyra byla moc mladá. Kdyby si ji nechali, poslali by ji do své "Akademie Dutého závoje", kde by ji drželi, dokud by nedosáhla plnoletosti. Čarodějnice, které Akademii Dutého závoje vládly, by Lyru vycvičily k poslušnosti. Naučily by ji, že je na samém dně potravního řetězce a že nemá žádnou svobodnou vůli. Kdyby neposlechla a postavila se čarodějnicím na odpor, ukončily by její život. "Utratit", říkají tomu, "jako by byla nějaká zatracená divá zvěř, co se nedá zkrotit."

Ne, to jsem nehodlala dopustit. Sáhla jsem do kapsy u zástěry a pevněji sevřela šroubovák. Kdybych dokázala vyřadit alespoň jednoho z nich, toho druhého by to rozptýlilo a Lyra, nebo ať už to byla jakákoliv holčička, by mohla vyklouznout a uprchnout. Riskovala bych tím ztrátu vlastní svobody a možná i života, ale ona by alespoň byla v bezpečí před tou noční můrou, co by ji jinak čekala. Rozhodla jsem se, že mám větší šanci vyřídit toho menšího než vůdce. Nedala jsem si prostor, abych o svém plánu pochybovala. Okamžitě jsem ho uskutečnila. Když lovec táhnoucí holčičku míjel dveře chatrče, vyrazila jsem ven, šroubovák zdvižený vysoko v ruce. Viděla jsem tu dívku jasně, byla to Lyra, musela se vrátit po svých stopách, odhodlaná mě následovat. Vrazila jsem šroubovák lovci do hrudi s takovou silou, jaké jsem jen byla schopna. Oči se mu naplnily šokem, když uvolnil sevření Lyřiny ruky. Sledovala jsem, jak mu z paží začaly rašit chlupy.

"Utíkej, Lyro!" zakřičela jsem, zatímco jsem vytáhla šroubovák z lovcovy hrudi s úmyslem bodnout ho znovu.

"Jestli utečeš, holčičko," ozval se hlas staršího lovce, "najdeme si tě. Naše bestie tě budou považovat za kořist a my je necháme, aby tě sežraly."

Lyra začala strachem plakat a do vzduchu se vznesl pach moči. Zůstala stát naprosto nehybně, k smrti vyděšená z bestií kolem nás.

"Lyro, neposlouchej je. Uteč pryč, nejrychleji, jak jen dokážeš. Nedovol, aby tě poslali do Akademie Dutého závoje!" zakřičela jsem, když jsem znovu vrazila šroubovák do lovce přede mnou. V té chvíli už byl spíš zvířetem než člověkem, téměř celé tělo měl pokryté srstí. Vydal přiškrcené zavytí, kosti mu začaly křupat a jeho tělo se začalo měnit do vlčí podoby.

Jakmile Lyra uviděla proměnu toho muže, rozběhla se k řece. Starší lovec mě popadl kolem pasu a odtáhl mě od vlka.

"Silasi," zavelel, "za tou holkou, nenech ji uniknout."

Začala jsem máchat rukama a nohama a trhat hlavou dozadu, snažila jsem se přimět staršího lovce, aby mě pustil.

"Ne," prosila jsem. "Je to ještě dítě. Prosím, nechte ji jít." Škemrala jsem a po tvářích mi začaly téct slzy.

Vlk Silas vydal zavytí, jak se blížil ke své kořisti. Uslyšela jsem srdcervoucí jekot, vlčí zavrčení a drcení kostí, než jsem začala ztrácet vědomí a svět kolem mě úplně zčernal.