**Soren**

Často jsem přemýšlel o tom, jaké to je být obyčejný. Probudit se bez rozvrhu naplánovaného do poslední minuty, bez tíhy staletých očekávání, která vám tlačí na hruď jako železná koruna. Představuji si, že je to jako se poprvé zhluboka nadechnout – ale na druhou stranu, představivost je to jediné, co mi kdy bylo dovoleno.

Ráno začalo jako vždy: brzy, chladně a mechanicky. Můj komorník Henrik rázně zaklepal na dveře, než vstoupil s itinerářem na dnešní den. „Vaše Výsosti,“ řekl s rázností, která nikdy neochabla, a položil dokument na můj noční stolek. Těžké závěsy byly roztaženy a dovnitř pronikla slabá záře úsvitu. Venku se ještě matně třpytila polární záře a její barvy bledly, jak slunce začínalo svůj pomalý výstup.

*Ó, káva a můj oblíbený skořicový šnek? To jste nemusel…*

Sarkastická myšlenka mi bleskla hlavou, malý odbojný kontrast k slovům, která skutečně vyšla z mých úst.

„Děkuji, Henriku,“ zamumlal jsem a posadil se. Prostěradla byla těžká, luxusní – taková, jaká si mohla dovolit jen královská rodina – ale stejně tak to mohly být řetězy. Další den, další představení.

Zatímco mi pomáhal do obleku šitého na míru – tmavě modrého, dokonale padnoucího, s decentní zlatou kravatou – Henrik mě informoval o první události dne: Mezinárodním fóru mládeže o životním prostředí. Fórum se koná každoročně ve Stockholmu a sdružuje mladé lídry, aktivisty a vědce z celého světa. Letos mi připadla ta pochybná čest přednést zahajovací projev.

Hedvábná košile mi hladce přiléhala k hrudi, látka se jen mírně napínala přes svaly vypracované lety disciplíny v mé soukromé tělocvičně. Dvě hodiny každé ráno se mohou zdát přehnané, ale dokonalost nevyžaduje nic menšího. Zrcadlo na protější stěně zachytilo můj odraz, když mi Henrik upravoval kravatu; hluboká modř zvýrazňovala mou bledou pleť a přitahovala pozornost k mým tyrkysovým očím – jedinému rysu, kterému ani moji nejostřejší kritici nemohli upřít jisté kouzlo.

Nebyla to ješitnost, říkal jsem si, když jsem si prohrábl úhledně upravené blonďaté vlasy a kontroloval bezchybný výsledek svého ranního rituálu. *Je to správa image*, pomyslel jsem si s lehkým ušklebkem. *K královskému titulu patří i dress code – a já ho hodlám nosit se ctí.* Pro případ, že by všechno ostatní selhalo… Zhluboka jsem se nadechl a snažil se zapomenout, že se chystám mluvit před davem.

„Svět se dívá, Vaše Výsosti,“ připomněl mi Henrik, když mi upravoval manžety košile. Jeho tón nebyl laskavý, ale nesl v sobě váhu nevyřčených očekávání. „Váš otec se obzvláště zajímá o to, jaký dojem na účastníky uděláte.“

„Můj otec se vždycky zajímá o dojmy,“ odpověděl jsem suše a vysloužil si od staršího muže ostrý pohled. Věnoval jsem mu mírný úsměv, abych tu poznámku zmírnil. Nebyla to jeho chyba; jen dělal svou práci. Ale nebyla to ani moje chyba. Být princem nebylo něco, co jsem si vybral.

Snídaně byla krátká a osamělá, jako obvykle. Na stole ležel nedotčený uzený losos, brusinkový džem a čerstvě upečený chléb. Moje chuť k jídlu, pomineme-li ty hříšné skořicové šneky, v které stále doufám, mě opustila před lety, nahrazena neustálým uzlem nervů a povinností. Srkal jsem kávu a díval se z velkého okna do palácových zahrad. Sníh poprášil stálezelené živé ploty a na fontánách se leskla tenká vrstva ledu.

V očích všech jsem žil v krásné pohlednici, s dokonalou rodinou, ve světě jako ze snu. Ale realita měla k pohádkám o králích daleko. Vyrostl jsem v paláci, nikdy jsem nechodil do školy s ostatními dětmi, nikdy jsem se nevyplížil na večírek – kromě společenských plesů, kde byl každý úsměv pod drobnohledem – a chodil jsem jen s kandidátkami považovanými za „vhodné“ pro královský trůn. Skutečná přátelství? Skutečné vztahy? Byly to luxusní statky, které mi byly cizí stejně jako každodenní život, který jsem si občas představoval.

Ve mých jedenadvaceti letech se svoboda zdála stejně vzdálená jako hvězdy.

Místo konání fóra bylo tak velkolepé, jak se dalo očekávat – impozantní sál lemovaný vlajkami všech zúčastněných národů. Delegáti vcházeli dovnitř a jejich hovor tvořil šum různých přízvuků a jazyků. Fotoaparáty zableskly, když jsem vystoupil z královské kolony v doprovodu ochranky. Úsměvy, mávání, dokonale odměřené kroky – každý pohyb byl vypočítán na efekt.

Zahajovací ceremoniál byl jen změtí podávání rukou a představování. Když nastal čas na můj projev, postavil jsem se k řečnickému pultu a světla na mě doléhala jako u tribunálu. Moje připravené poznámky byly pečlivě napsány tak, aby inspirovaly a neurážely, aby zněly vášnivě, aniž by vyvolávaly kontroverze.

„Dámy a pánové,“ začal jsem, hlas mi zněl pevně, ale dutě. „Stojíme na rozcestí dějin. Volby, které učiníme dnes, definují svět, který zanecháme budoucím generacím.“

Po každém nacvičeném bodu následoval zdvořilý potlesk. Mluvil jsem o udržitelných inovacích, spolupráci a naději. Ale i když mi ta slova vycházela z úst, cítil jsem se od nich odtržený. Nebyla moje vlastní. Nikdy nebyla.

Zdálo se, že si toho dav nevšiml – nebo mu to nevadilo, pokud ano. Za každým zdvořilým pohledem jsem si představoval mladé muže a ženy v mém postavení, jak si plní své nudné povinnosti účastí na mé nezáživné prezentaci. Cítil jsem jejich nezájem v jejich nevýrazných tvářích a nepřítomných pohledech.

A pak jsem ho uviděl.

Seděl téměř uprostřed publika, paže měl zkřížené a z jeho postoje vyzařoval druh uvolněného vzdoru. Poznal jsem barvy italské vlajky vyšité na jeho hrudi – byl to šlechtic, ale toho nejneobvyklejšího druhu. Jeho tmavé oči – ostré a neústupné – se střetly s mými a na okamžik moje pečlivě budovaná fasáda zakolísala. Jeho husté, havraní černé vlasy mu ležérně padaly do čela, což byl ostrý kontrast k vybroušené dokonalosti kolem něj. Netleskal. Neusmíval se. Jen mě pozoroval, bez mrknutí, jako by viděl skrz každou přetvářku, kterou jsem roky zdokonaloval.

Nejdřív mě zasáhla zvědavost. *Kdo sakra je ten cizinec, který se opovažuje dívat se na prince s takovou troufalostí?* Pak přišla žárlivost. Seděl tam, naprosto netečný k tíze očekávání, svobodný být tím, kým si vybral. A pod tím vším bodnutí něčeho hlubšího, něčeho znepokojivějšího: touhy.

*Co on ví o svobodě?* Má mysl zašeptala tu otázku, i když se mi sevřela hruď. Nebylo to spravedlivé – to neviditelné lano, které kolem mě hodil pouhým pohledem. Nenáviděl jsem ho za to. A přesto jsem se nemohl podívat jinam.

Zbytek projevu proběhl v mlze. Zakopl jsem o větu, čímž jsem si vysloužil neznatelný zamračený pohled svého otce v první řadě. Když jsem konečně skončil, potlesk byl zdvořilý, ale tlumený. Když jsem odcházel od pultu, znovu jsem po něm střelil pohledem. Něco šeptal ženě vedle sebe a na rtech mu hrál lehký ušklebek. Hruď se mi sevřela ještě víc, i když jsem nedokázal říct proč.

V zákulisí jsem se opřel o zeď a prudce vydechl. Ruce se mi třásly, když jsem si povoloval kravatu. Fórum zdaleka neskončilo a já už jsem měl pocit, že ztrácím kontrolu.

*Co je to s tebou?* To budeš skvělý panovník, když stačí jedna věc – nebo jeden cizinec – aby tě to vyvedlo z míry.

Přitiskl jsem si dlaně ke spánkům a snažil se ty myšlenky zahnat. Ale jeho obraz přetrvával – ty tmavé oči, ta vytáčející sebejistota. Ať byl kdokoli, něco hluboko ve mně vyvedl z rovnováhy.

A nebyl jsem si jistý, jestli chci, aby se to vrátilo zpět.