**Leandro**

Budu upřímný – nechtěl jsem tu být. Politické konference? To není nic pro mě. Ani zdaleka. Ale samozřejmě moje drahá matka – předsedkyně Rady ministrů – trvala na tom, abych přišel. Neřekla to přímo, ale v jejím tónu byl ten nevyřčený rozkaz: *Chovej se slušně, Leandro. Nedělej mi ostudu.*

Jako rozený rebel jsem se vždycky nechal do těhle věcí zatáhnout, a to všechno jen ve jménu zachování jejího drahocenného obrazu a ve snaze vyhnout se další přednášce o tom, jak musím být zodpovědnější a vážnější. Bla, bla, bla.

*Jako kdyby.*

Co zřejmě nechápala, bylo, že nejsem ušitý ze stejné upjaté, škrobené látky jako ona. Bylo mi jednadvacet, byl jsem svobodný a sakra hrdý na to. Život pro mě nebyl šachovnice, plná vypočítaných tahů a pečlivě rozmístěných pěšáků. Bylo to umění – chaotické, nepředvídatelné a divoké. Hřiště, které přímo žadonilo o to, abych na něm nechal svou stopu. Žádné plány, žádná pravidla, jenom já, záře reflektorů a nové dobrodružství čekající za každým rohem.

Dobře, možná jsem měl zálibu v čeření vody… *jen trošičku*. Byla to snad moje chyba, že tisk miloval dělat divadlo z mého „lehkomyslného“ životního stylu? A jo, užíval jsem si tu pozornost až moc. Novináři mi to žrali z ruky. Milovali toho divokého, okouzlujícího syna italské premiérky, který si užíval víc zábavy, než se mu vešlo do jeho dokonale střižených obleků. To, že to moji matku přivádělo k naprostému šílenství? Ještě lepší.

Ale ne, dneska to bylo o ní, ne o mně. Dneska jsem musel prosedět konferenci, která mě absolutně nezajímala, a poslouchat nějakého upjatého prince s pravítkem v zadku, jak mele o udržitelných inovacích nebo jiných nesmyslech, které neměly absolutně nic společného se skutečným životem – nebo co je důležitější, se mnou.

Už jsem se dvakrát podíval na hodinky, uvažoval, že budu předstírat mdloby jen kvůli tomu dramatu, a byl jsem na pokraji toho, že napíšu svému nejlepšímu kamarádovi, aby zinscenoval „nouzovou situaci“, když vtom mě něco – nebo spíš někdo – zaujalo.

Skoro jsem upustil své espresso.

Soren. Švédský korunní princ.

*Sakra práce.*

Na projevy si nepotrpím, ale pohled na tohohle chlapa? Na vteřinu se mi z toho rozbušilo srdce. Jeho postoj, ta nenucená, a přesto kultivovaná elegance – všechno na něm křičelo „dokonalost“, jako by byl vytesaný z mramoru a omylem se ocitl v nesprávném století. Vyzařovala z něj taková intenzita, že se všechno ostatní v místnosti změnilo v šum v pozadí.

A ty oči. Ledově modré, tak chladné a pečlivě kontrolované, že by mohly zmrazit celé Středomoří. Nemohl jsem si pomoct a říkal jsem si, kolik z něj je skutečné a kolik je jen jedno velké královské divadlo pro lidi.

Stál tam, vzpřímený, a vůbec netušil, jakou bouři mi rozpoutal v hrudi. Ta jeho ostře řezaná čelist. Ta hromada tmavě blonďatých vlasů, které i přes dokonalou úpravu měly v sobě to kouzlo typu *takhle jsem se probudil*. Jeho rty… Sakra, ty rty. Nemohl jsem si pomoct a představoval jsem si, jaké by byly na těch mých. Možná se do nich trochu zakousnout… *Nebo hodně.*

A já tam zatím seděl a v místnosti plné diplomatů objektivizoval švédskou královskou rodinu. Nebyla to moje nejlepší chvilka.

A sakra, ve svých myšlenkách jsem byl naprosto nestydatý.

Musel jsem se hodně snažit, abych na něj přestal zírat jako nějaký zamilovaný puberťák. Ale trčel jsem tady, v téhle bohem zapomenuté místnosti, u stolu plného snobských elit, které neměly ponětí o tom, jak žít, natož jak cítit. Nikdy by nepochopili přitažlivost někoho, jako je Soren. Pravděpodobně si mysleli, že je to jen další hezounek v příliš těsném obleku. Ale pro mě? Do prdele, nebyl ani zdaleka dost těsný... Viděl jsem, jak je zavřený v téhle zlaté kleci a snaží se dýchat, ale dělá to s takovým půvabem.

Všiml si mě. Tím jsem si byl jistý, ale nějak se přenesl dál. Neobvyklé. Opřel jsem se v křesle, jednu ruku ležérně přehozenou přes vedlejší židli a druhou rukou jsem si líně pohrával s prázdným šálkem od espressa v klíně, přímo nad mým mírným ztopořením. Nešlo mi o nenápadnost – nebyl jsem nenápadný. Chtěl jsem, aby mě viděl.

Na zlomek vteřiny jsem zachytil jeho pohled, jeho modré oči kmitaly směrem k mému pohybu, než se vrátily k moderátorovi. Ale ten okamžik stačil. Mírně jsem naklonil hlavu a věnoval mu ten nejmenší ušklebek, jako bych říkal: *Ano, přistihl jsem tě, jak zíráš.*

Jeho čelist se téměř neznatelně napjala. *Zajímavé*. A najednou ztratil nit a zakopl o větu.

Skoro jsem se rozesmál. *Mám tě!* Ale pak jsem uviděl pohled, který mu věnoval muž v první řadě. Došlo mi, že je to jeho otec, král, a skoro mi toho chudáka bylo líto. Skoro.

Byl jsem si sakra jistý, že tam nenávidí být. Což ve mně vyvolalo touhu přimět ho cítit něco jiného. *Všechno* ostatní!

Debata měla brzy začít a já už cítil, jak ve mně roste vzrušení. *Konečně! Zábavná výzva.*

Už je to nějaký čas, co mě zaujal úplně cizí člověk, ale tohohle jsem chtěl, a nikdy jsem neuměl hrát fér, když jsem něco – nebo někoho – chtěl.

Tohle nebylo jen o tom ho zlomit – bylo to o tom oloupat z něj ty vrstvy. Chtěl jsem vidět, co je pod tím vyleštěným povrchem. Nebo pod tím luxusním oblekem… No jasně, strašně moc jsem chtěl vidět všechno pod tou uniformou. Mít svůj koláč a taky ho sníst. Trochu jsem se té myšlence zasmál a pak mě napadlo, jestli on by můj smysl pro humor sdílel. Vypadal jako ten typ, co moc humoru nepobral.

Měl v sobě vztek? *No, vypadal by tak sexy, kdyby se naštval*… A to by se dalo docela dobře zařídit. Říkal jsem si, jestli v něm někde hluboko dřímá jiskra rebelie. *A pokud ne, mohl bych to být já, kdo ten oheň zapálí?*

Soren začal mluvit, jeho hlas byl hladký jako hedvábí a dvakrát tak nebezpečný. Místnost ztichla, uchvácena stejným kouzlem, kvůli kterému jsem se kousal do vnitřní strany tváře, abych se neusmíval jako idiot.

Kašlat na projev. V mé hlavě už jsme se spolu vyspali. Byla to jen otázka času.

Ještě to nevěděl, ale propadne mi.

Rozhlédl jsem se po ostatních lidech kolem. Nulová konkurence. *Dobře*. Nikdo z těchhle chlapů nebo holek – nevěděl jsem, na jakou stranu hraje – na mě neměl. To, že na něj většina z nich ani neslintala, toho bylo důkazem.

Když Sorenova řeč končila, nechal jsem na něm oči spočívat o něco déle, než jsem měl, a vyzýval ho, aby si mě všiml. Ještě ne. Ale měl jsem čas. Ten jsem měl vždycky.

Debata začala a já se připravil. Soren si mě *všimne*.

Hodlal jsem ho sežrat zaživa.