**Soren**

Měl jsem toho dost. Dost těch nekonečných pohledů, šeptání a hlavně *jeho*. Ještě než konference skončila – po tom jeho nehorázném výstupu na pódiu – zamířil jsem rovnou k východu v naději, že se mi podaří uniknout z budovy, aniž bych znovu narazil na tisk nebo na svého otce.

*To mám zase štěstí.* Trhl jsem sebou.

Vstupní halu ucpal hlouček hodnostářů a asistentů. Prosmýkl jsem se mezi nimi s nuceným zdvořilým úsměvem na tváři – byl jsem skoro u našich soukromých pokojů, když se téměř přede mnou zhmotnil nepříjemně známý hlas doprovázený hřívou tmavých vlasů.

„Sorene!“ zavolal na mě, drze jako vždy.

Ztuhl jsem a přelétl pohledem zbývající přihlížející. Copak si neuvědomoval, že tohle není vhodná doba ani místo? „Za prvé,“ řekl jsem ostře, „nemáte oprávnění mě sem následovat. A za druhé, neoslovujte mě křestním jménem, pane Moretti.“

Leandrovy rty se zvlnily do toho jeho vytáčejícího úsměvu. „Tak dobrá… tedy princi Gallante,“ řekl s hlasem odkapávajícím sarkasmem. „Jen jsem chtěl dokončit náš malý rozhovor. Odešel jste po konferenci tak brzy.“

Přimhouřil jsem oči. „Tam venku jste toho řekl dost. Pokud bylo vaším cílem mě veřejně ztrapnit“ – hlas se mi zvýšil a lidé začali otáčet hlavy – „což nedokážu pochopit, vzhledem k tomu, že jsme se *právě* poznali… tak tedy, gratuluji.“

Otočil jsem se na podpatku k odchodu, ale než jsem stihl udělat dva kroky, chytil mě za paži. Kontakt jeho kůže s mou mnou projel jako zvláštní zachvění. Kupodivu jsem tam jeho ruku chtěl mít, chtěl jsem jeho teplo. Toužil jsem po tom a chtěl jsem se ho také dotknout.

*Co se to se mnou děje?* Hněv se mísil s něčím jiným, s něčím, co jsem odmítal pojmenovat.

„No tak, Gallante,“ řekl a teď zněl upřímněji. „Nebuď tak naštvaný. Není nic špatného na tom to občas trochu okořenit…“

Zlostně jsem se na něj podíval a vytrhl mu paži ze sevření. „Pusťte mě. Vy to nechápete, že? Moje image – moje královské postavení – není nějaká hra. A kdybych chtěl mít v životě nějaké koření, zaručuji vám, že by nepocházelo od *vás*.“ Můj tón byl ledový. „Až mě příště budete potřebovat oslovit, domluvte si schůzku. Dobrý den.“

Otočil jsem se a vyrazil pryč, než stihl vyřknout další slovo. Krev ve mně vřela, mysl se mi točila podrážděním a, k mému naprostému zhnusení, i zábleskem něčeho, co by tam vůbec být nemělo. Vůbec.

Konečně jsem dorazil do svého soukromého apartmá – pryč od kamer, diplomatů a hlavně pryč od Leandra Morettiho. Zabouchl jsem dveře, opřel se o ně a vypustil frustrovaný dech. Tím to mělo skončit. Ale jak jsem se snažil uklidnit, srdce mi bušilo, jako bych právě uběhl míli.

Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Morettiho. Toho zatraceného Itala.

*Kdo si sakra myslí, že je? Jak se opovažuje se mnou takhle mluvit před všemi těmi lidmi a pak se mě snažit sledovat až sem?* přemýšlel jsem a přecházel sem a tam.

Jako bych byl jen nějaká loutka, připravená se ohnout pod jakoukoli kritikou, kterou na mě hodí. Nejsem nějaký politik, kterým by mohl jen tak postrkovat, ne bez boje. Ale sakra, ta drzost. Ten způsob, jakým mě vyzýval. Jako bych to byl já, kdo se zachoval nevhodně, když jsem se snažil bránit práci své rodiny.

*A ten způsob, jakým se na mě díval…. Jako by mě chtěl pohltit.*

Prohrábl jsem si vlasy a zíral na záběry běžící na obrazovce přede mnou. Titulky blikaly – *Královský princ otřesen otevřeným hostem na summitu o životním prostředí* – a nekonečné klipy, jak se snažím zachovat klid, zatímco ten italský hajzl útočí na všechno, za čím stojím.

Praštil jsem pěstí do stolu. *Co to sakra mělo být?* Jak mohl jen tak přijít a tak nenuceně mě rozebrat? Ten jeho úšklebek, ten namyšlený úsměv, jako by se mě snažil vyprovokovat. A ta slova. Nemohl jsem je přestat slyšet. „*Kolik z toho je jen na odiv?*“ „*Jste jen další princ s hezkým titulem a pěknou tváří?*“

*Takže si myslí, že mám pěknou tvář?* Přistihl jsem se, že se cítím polichocen, než jsem se z toho okamžitě probral.

Znovu, ta opovážlivost. Ta drzost.

Ale nemohl jsem si lhát. Bylo tam ještě něco jiného. Něco, co se mi kroutilo hluboko v útrobách jako záblesk žáru, který jsem nedokázal ovládat. *Sakra, Sorene, přestaň.* Věděl jsem, co to je. Byla to přitažlivost. Byl to on, jak tam stojí s tím provokativním leskem v očích. Nebál se mě, ani v nejmenším. Vlastně to vypadalo, že ho baví mě trápit.

A to mě sralo... a vzrušovalo.

Prudce jsem vydechl a znovu si prohrábl vlasy. Soustřeď se. *Soustřeď se*.

„Vaše Výsosti,“ přerušil mé vířící myšlenky hlas. U dveří stál můj poradce Arvid a tvářil se napjatě. „Musíme probrat kontrolu škod. Tisk se už chytil vaší... vzrušené výměny názorů s panem Morettim. Objevují se výzvy k omluvě nebo objasnění vašeho postoje.“

Chvíli jsem na něj zíral a snažil se rozptýlit mlhu frustrace. „Omluvit se? Za co? Za to, že jsem se bránil muži, který ani nerozumí složitosti toho, o co se snažíme?“

„Vaše Výsosti,“ řekl a přistoupil blíž. „Chápu vaši frustraci, ale jde o problém vnímání veřejností. Nemůžeme si dovolit působit defenzivně nebo odtrženě od lidí. Omluva by ukázala sílu a pokoru.“

*Omluva. To si ze mě děláte prdel….* To poslední, co jsem chtěl udělat, bylo omluvit se tomu arogantnímu hajzlovi. Nestál za to.

Ale na druhou stranu, *neměl v něčem pravdu?* Jeho slova... stále mi zněla v hlavě. Bylo to jen o projevech? Dával jsem jen prázdné sliby, abych vypadal dobře a udržel královskou image?

*Ne. Nemůžu...*

Zahnal jsem ty myšlenky dřív, než mohly zapustit kořeny. „Dobře. Ale žádná omluva. Postačí objasnění.“ Nechtěl jsem si to přiznat, ale byl jsem frustrovaný. A trochu vyvedený z míry. K čertu s ním, že mě takhle dostal.

Pak Arvid vypustil tu bombu.

„Pan Moretti si domluvil schůzku a požádal o setkání,“ řekl a pozorně mě sledoval. „Chce se také omluvit za své dřívější chování.“

Ztuhl jsem a přimhouřil oči. *O co mu sakra jde? Do prdele! Vlastně jsem mu řekl, ať si domluví schůzku….*

„Vážně?“ zamumlal jsem. „A co jako, jen tak sem napochoduje, celý zkroušený, a my zapomeneme na to, co se stalo?“

Arvid si odkašlal. „No... ne tak docela. Požádal o soukromou schůzku s vámi, Vaše Výsosti. O samotě.“

Bleskla ve mně jiskra zájmu. *O samotě?* Vstal jsem a přimhouřil oči. „Dobře. Zařiďte to. Ale chci s ním mluvit. Žádné omluvy. Žádné falešné zdvořilosti. Vyřídím si to po svém.“

Uvnitř mi v žilách pulsoval neutuchající adrenalin. Jestli si ten chlap myslel, že se z toho vykroutí svým šarmem, tak se pletl. Přesto se jedna zrádná část mě – možná ta samá, která cítila ten záblesk žáru na chodbě – ptala, co má Leandro Moretti skutečně v plánu.

Zahnal jsem tu myšlenku s posledním rozkazem: *Nikdy nepolevuj v ostražitosti.*

Protože ať byl Leandro Moretti kdokoli, rozhodně se nebál mě provokovat. A já jsem si začínal říkat, jestli mě víc štve jeho drzost – nebo to, jak moc malá část mě chce, aby v tom pokračoval.