**Soren**

V místnosti bylo nedýchatelno, když Moretti vstoupil s tím svým namyšleným úšklebkem na té své nádherné tváři. Sebevědomí z něj přímo sálalo. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli je to k vzteku, nebo opojné – pravděpodobně obojí.

„Dobrý večer, pane…“ předstíral jsem, že se dívám na jeho jméno v poznámkách, jako bych to potřeboval. „Leandro Francesco Moretti.“

„Páni, celým jménem mě nikdo neoslovil od té doby, co si na mě naposledy zasedla matka.“ Zasmál se s neuvěřitelně sexy úsměvem s koutkem nahoru.

Nenechal jsem se tím vyvést z míry – aspoň navenek. „Myslel jsem, že jsem řekl, že jsme spolu domluvili.“

„Ne, řekl jste, a cituji: *Až mě příště budete potřebovat oslovit, domluvte si schůzku*,“ řekl Moretti a vykročil ke mně. Znovu ten úšklebek, jako by věděl něco, co já ne. „Takže jsem tady, poslouchám každé pravidlo jako hodný kluk.“

*Hodný kluk, to určitě —* Neřekl jsem nic. Jen jsem ho sledoval. Byl příliš klidný, příliš sebejistý způsobem, který mě dráždil. A přesto... chtěl jsem mu ten samolibý výraz z tváře smazat.

„Chtěl jsem se omluvit za své dřívější chování,“ pokračoval ležérním tónem, jako by mi právě neudělal z posledních pár hodin peklo před celým světem. „Přehnal jsem to. Neměl jsem mluvit tak ostře.“

Nadzdvihl jsem obočí. „To mi povídejte.“

Ani nemrkl. Místo toho se opřel o hranu mého stolu a udělal si pohodlí. „Ale buďme k sobě upřímní, *Vaše Výsosti*.“ Jeho tón můj titul skoro zesměšňoval. „Nemůžete popřít, že jsem nadhodil pár pádných bodů.“

Zatnul jsem čelist. „Váš názor mě nezajímá, pane Moretti.“

Naklonil se ještě blíž, v očích mu zajiskřilo něco nebezpečného. „Ó, já myslím, že zajímá. Ostatně, moje slova si v hlavě přehráváte už celé hodiny, že? Cítíte můj dotek…“

Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep, tělo mě zrazovalo navzdory hněvu, který ve mně stále vřel. Sakra s ním. Nehodlal jsem mu dovolit, aby se mi znovu dostal pod kůži. „Co chcete, pane Moretti?“

Usmál se, stejným provokativním úsměvem, ze kterého se mi svíral žaludek způsobem, který se mi nelíbil. „Jen jsem chtěl vyčistit vzduch. Možná... zjistit, jestli je ve vás víc, než se na první pohled zdá.“

Srdce mi bušilo do hrudi. „Je mi úplně jedno, co si myslíte.“ Vstal jsem a odstoupil od něj, potřeboval jsem odstup. *Zůstaň klidný, Sorene. Nedovol mu, aby ti to zase udělal.*

„Jo, jo… Ale je tam něco?“ Pomalu se ke mně přibližoval. „Myslím, že ano…. Vidím oheň, strach…“

„Ničeho se nebojím, a už vůbec ne vás!“ bránil jsem se, neschopen přerušit oční kontakt.

Vstoupil do mé těsné blízkosti, přímo před mou tvář. „Myslím, že se bojíš mnoha věcí, Rene, a hlavně mě, protože víš, že jsme se právě poznali a já už tě dokonale prokoukl.“

„O mně nevíte *vůbec nic*,“ opravil jsem ho vzdorně. Ale pak udělal něco, co mě přibilo na místo. Natáhl ruku a jemně mi přejel prsty po tváři; jeho dotek mnou vyslal vlnu žáru.

„Vím, že cítíš stejnou přitažlivost jako já. Skoro odsud slyším tvoje srdce, Vaše Výsosti.“ Jeho ruka pomalu klesala po mém krku, dokud nedosáhla k mému srdci, kde se zastavila: dlaní spočíval na mé hrudi.

V duchu jsem zalapal po dechu, cítil jsem, jak se mi celé tělo třese, a bál jsem se, že by to mohl cítit taky. A na zlomek vteřiny jsem si skoro dovolil uvěřit, že je v tom něco víc... něco skutečného.

Ale neudělal jsem to. Odtáhl jsem se, hlas jsem měl ostrý. „Nemám zájem o nic, co nabízíte, pane Moretti.“

Zasmál se, ten zvuk byl hluboký a vytáčející. „A jak byste mohl vědět, co nabízím? Pochybuji, že vám někdo z vašich královských známých kdy nabídl to, co nabízím já.“

Nějak jsem mu věřil. „A co přesně by to mělo být?“ Zvědavost mě spalovala.

„Myslel jsem, že nemáte zájem,“ posmíval se mi a proboha, já mu měl takovou chuť jednu vrazit.

„Pobavte mě.“

Udělal další krok blíž a jedním rychlým pohybem mě přitiskl ke zdi. „Možná se jen snažím poznat tvé skutečné já, princi Gallante.“

Můj dech ztěžkl, jak jsem cítil jeho teplý, mátový dech tak blízko svých rtů, že jsem skoro cítil jeho mužnou vůni. „Tak mi neříkejte,“ vypravil jsem ze sebe skoro šeptem.

„Muže za královskou maskou. Muže, který tohle chce.“ Přejel si jazykem po spodním rtu a vyzýval mě.

*Královská maska*. To jsem byl já? Jen maska? A opravdu jsem tohle chtěl?

„Ostatně,“ pokračoval. „Mám tě přišpendleného ke zdi a jediné, proti čemu jsi protestoval, je to, jak ti říkám…“

Měl bych ho odstrčit; to je to, co bych měl udělat… Ale stál jsem tam, částečně hypnotizován úplným šaškem. „To se rozumí samo sebou, pane Moretti-“

„Ale no tak, *Vaše Výsosti*, raději bych, aby mi kluci, které líbám, říkali Leane,“ přerušil mě a prsty se mu vrátily k mé čelisti.

„Tak si klidně tykejte s těmi, se kterými to děláte,“ odpověděl jsem nečekaně a proč jsem se proboha nehýbal?

„Budu na to myslet.“ Přitiskl své pevné tělo na mé, přitáhl si mě za zátylek blíž a zmocnil se mých úst drsným polibkem. Šokován jsem ztuhl na místě a nechal jeho jazyk hledat ten můj, než mě kousl do spodního rtu a uvolnil mě z toho náhlého útoku.

Cítil jsem, jak se jeho erekce tře o můj rozkrok, zatímco se můj zmatený mozek snažil pochopit, co se právě stalo. „Co to sakra-“

„Vyzval jsi mě, Rene,“ odpověděl, než jsem stihl dokončit otázku.

Odstrčil jsem ho a nevěřícně si utřel ústa; hořel jsem hanbou a něčím neznámým, co jsem nebyl ochoten dál zkoumat. Získal jsem zpět svou vyrovnanost a odvrátil se. „Pro dnešek jste řekl i udělal dost. Teď, pokud mě omluvíte, mám práci.“

Neodporoval, jen na mě ještě jednou hodil ten svůj ďábelský úsměv. „Nechám tě u toho, Rene. Ale nediv se, když se ti zase objevím v myšlenkách.“

Sledoval jsem ho, jak odchází, třásl jsem se a snažil se ignorovat každou stopu jeho přítomnosti, která stále visela ve vzduchu. Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že je to marné.

****

Později toho večera jsem se ocitl sám v palácové hvězdárně a díval se na hvězdy. Svět venku vypadal tak malý, tak vzdálený, jako by se mě netýkal – a přesto se mě týkal úplně ve všem. Cítil jsem se sám sobě cizí.

Někdy si přeju, abych se mohl vykašlat na lekce královské etikety, hodit na sebe mikinu a prostě… být. Jako každý jiný jednadvacetiletý kluk, co si ujasňuje život – možná se ve tři ráno dívat na hrozné romantické komedie nebo jíst pizzu na pohovce, aniž by mě bodyguard napomínal za „poškozování královského obrazu“. Dal bych cokoli za jedinou noc, kdy bych mohl vyklouznout ven, dát si drink s náhodnými přáteli a nestarat se o stovky kamer, které fotí každý můj pohyb.

Ale jsem tady. Princ – někdo, kdo má mít všechno pod kontrolou. Hvězdy nade mnou tichým způsobem soudily a já si říkal, jestli poznají, jak ztraceně se cítím.

Nebylo to tak, že bych svůj život nenáviděl; jen jsem nenáviděl ten pocit, že ho žiju pro všechny ostatní. A ta neodbytná otázka – „*Když jsou kamery vypnuté a vy jste jen Soren, v co skutečně věříte?*“ – mi zněla v hlavě spolu se vzpomínkou na toho, kdo ji položil.

*Leandro Moretti. Sakra s ním.*

Zatnul jsem pěsti a snažil se potlačit pocit, který ve mně rostl. Nemohl jsem na něj přestat myslet. Na ten způsob, jakým se na mě díval, jako bych byl něco, co je třeba rozplést. A do prdele, vážně jsem se od něj nechal políbit?

*Jak jsem sakra mohl nechat tohohle povýšeného hajzla, aby mě políbil?*

Za jediný den, co toho chlapa znám, jsem ze sebe už stihl udělat blázna veřejně i v soukromí – a bylo to k vzteku. Ale bylo to i... něco jiného. Něco, co jsem nebyl připraven si přiznat.