**Soren**

Panika mi svírala hruď a já se nutil dýchat – pomalé, kontrolované nádechy, které však můj tep nijak neuklidnily. Ani jsem si neuvědomoval, že si bolestivě kroutím prsty, jak to obvykle dělám, když šílím, dokud si Jesper neodkašlal.

„Jespere,“ zašeptal jsem hlasem staženým úzkostí. „Co o tom, co se stalo, ví můj otec?“

Věnoval mi dlouhý, zkoumavý pohled, ústa sevřená do úzké linky. „Jen