(Před dvěma lety)

Callumův pohled

Hluboce jsem zasténal proti Reidovým rtům, jednu ruku jsem měl kolem jeho zad a druhou jsem mu zabořil do jemných vlasů. V pokoji bylo tlumené světlo, prostěradla se kolem nás ledabyle povalovala. S Reidem jsme byli vzhůru celou noc a opravdu jsem si nemyslel, že bychom v nejbližší době šli spát. Rodiče odjeli na víkend na obchodní konferenci, takže jsem ten čas samozřejmě musel náležitě využít. A jak lépe využít svobodu než s kytaristou své kapely Reidem?

Polibek se prohloubil a jeho zavrčení zesílilo, když jsem ho pevně stiskl. Sakra, to bylo vzrušující. Natáhl jsem se pro lubrikant na nočním stolku, když vtom vrzly dveře. Ten zvuk jsem sotva vnímal, protože Reid právě prováděl se svým jazykem něco, co mě nutilo se k němu prohýbat.

„Callume, hádej c—"

Byla to moje matka?

Rychle jsem Reida přitlačil pod sebe, vděčný za to, že jsem aspoň ve slipech, i když se jí v tu chvíli před obličejem pohupoval patnácticentimetrový problém. „Mami,“ vydechl jsem a zíral na její šokovanou tvář. „Není to tak, jak si myslíš, já—"

Rychle za sebou zabouchla dveře. „Do prdele!"

Spěšně jsem sbíral oblečení, které se válelo po zemi, srdce mi bušilo, když jsem se vydal za ní.

---

„Co tím naznačuješ, Callume?"

Měl jsem tak sucho v ústech, že by můj jazyk snad mohl řezat sklo. Sepjal jsem své zpocené ruce a zíral si na nohy. Čekal jsem, že můj otec vybuchne, pokud se to dozví. Ale nečekal jsem, že se to dozví tak nečekaně, tak náhle. „Omlouvám se, tati, měl jsem tě poslechnout. Nechtěl jsem, aby tu přespával—"

Otcovi oči ztmavly s nevolnost vyvolávající dravostí. „On?" zavrčel, jeho hlas byl tichý a hrozivý, než práskl rukou do stolu.

Toho jsem se také bál, nebyl jsem si jistý, zda otec přijme zprávu o mé sexualitě klidně, a teď jsem měl odpověď. „Ano, tati. On. Já jsem... jsem gay."

Vyskočil, židle zaskřípala o mramorovou podlahu, zvuk, který mi drásal už tak nadranc pocuchané nervy. „To si ze mě doufám děláš prdel, Callume. To si ze mě kurva děláš prdel."

Probleskla mnou panika a strach, ale také jakási úleva. Už je to venku. Už to není tajemství. Vstal jsem ze židle, sice trochu roztřeseně, ale čelil jsem jeho pohledu. „Nedělám. Líbí se mi kluci, tati."

Znovu se to objevilo, ten záblesk v jeho očích. „Neříkej mi tak!" zařval. „Kurva mi tak neříkej. Nejsem otec nějakýho teplýho ksindlu!"

Cítil jsem, jak se mi pod tíhou jeho slov drolí kosti. Můj otec byl přirozeně agresivní muž, který vyžadoval přísnou poslušnost. Jeden krok vedle a byl jako tikající bomba, která zaručeně vybuchne. Ale tohle ne. Nemohl to myslet vážně, jenom zuřil. „Je to jen malý rozdíl oproti normálu, tati. Nikomu tím neubližuj—"

„Drž hubu!" Jeho hlas se rozlehl jídelnou, skleněný stůl se pod tím nárazem snad i zachvěl. Matka se rozplakala do dlaní, celé tělo se jí třáslo. „Pro tuhle rodinu jsi skončil. Pokud tedy neřekneš, že si procházíš nějakou stupidní fází."

Cože? Stál jsem tam, ochromený. Co by to pro mě znamenalo? Že už nikdy nebudu moct být s Reidem ani s jiným klukem? Že budu nucen chodit, možná se i oženit s ženou? Skrývat tu svou část jako nechutné tajemství? Navždy?

„Řekni to," pokračoval, jeho hlas byl tichým zavrčením sotva potlačované zuřivosti. „Řekni, že je to jen nějaký posraný omyl, blbost, co se stala jednou, a budeme předstírat, že se to nikdy nestalo."

Před očima mi probleskla budoucnost, v níž bych byl nucen jít proti své vlastní přirozenosti. Polkl jsem. „To nemůžu udělat."

Nozdry se mu roztáhly a já skoro slyšel, jak se můj čas tady odtikává. „Proč sakra ne?"

„Protože je to pravda."

Jeho rty se zkroutily odporem. Na mě, na jeho vlastní dítě. Jeho další slova mě zasáhla jako rána do břicha a vyrazila mi dech. „Tak vypadni z mýho domu."

„Prosím, tati—"

„Řekl jsem, abys vypadl!"

Za námi práskly dveře a já se otočil. Uviděl jsem svou mladší sestru Iris, jak tam stojí a školní taška jí sklouzává z ramene. Dívala se střídavě na mě a na otce, samozřejmě vycítila tu napjatou atmosféru. Její pohled padl na vzlykající matku, pak na mě — jak tam stojím a snažím se zachránit si holý život. Tvář se jí zkroutila v nechápavém výrazu. „Co se stalo?"

Otec se prudce otočil a část své zuřivosti namířil na ni. „Ty! Jak dlouho jsi to věděla?"

Iris ustoupila o krok zpět, stále zmatená. „Věděla co?"

Otec kypěl vztekem a snažil se ovládnout natolik, aby mohl mluvit. Znovu se podívala na mě, na mé třesoucí se tělo. Pak jí to došlo. Existovala jen jedna věc, která ho mohla přimět k takové reakci. „Aha."

Narovnala ramena a přistoupila blíž, snažila se ho uklidnit. „Neboj se, tati. To není tak velká věc. To ti slibuju."

Místností zaznělo ostré plesknutí, jak jeho dlaň dopadla na její tvář.

Iris zavrávorala dozadu, šokovaně si přitiskla ruku k obličeji. Vydechl jsem a udělal pohyb směrem k ní. Otec se obořil na mě, zdálo se, že se rozzuřil ještě víc, i když jsem si nemyslel, že je to možné. „Opovaž se, chlapče."

Ustoupil jsem, nechtěl jsem situaci ještě zhoršovat.

„Ty nebudeš rozhodovat o tom, co je v týhle rodině velká věc, Iris," zavrčel. „Nikdo z vás!"

Podívala se na mě, v očích se jí zrcadlila jeho zuřivost, plná nevyplakaných slz. „Tati, přestaň s tím," řekla s třesoucím se hlasem. „Chováš se nerozumně!"

„Chceš jít s ním?" vyštěkl. „Řekni ještě slovo a letíš taky."

Stál jsem tam a sledoval, jak se to všechno odehrává, jako nějaká špatná scéna z filmu. Muselo to tak být, tohle přece nemohl být můj skutečný život. Iris měla ruce zaťaté v pěsti a třásla se vzteky. „Nemůžeš ho vyhodit jako odpad! Je to tvůj syn!"

„Už ne."

„Iris,“ zaprosil jsem a snažil se, aby můj hlas zněl klidně. „To je v pořádku."

Otočila se, rysy měla zkřivené směsicí hněvu a bolesti. „Ne, to není!"

Slabě jsem se na ni usmál. On se už rozhodl a ona nemohla nic dělat. Nechtěl jsem, aby jí ublížil ještě víc nebo aby ji vyprovokoval k tomu, že ji pošle se mnou, jen aby si něco dokázal. „Je. Jen to... nechej být, ano?"

Její oči, těžké slzami, se do mě vpily. „Cale,“ řekla a hlas se jí zlomil.

„Sbal si věci, Callume," promluvil otec s ledovou strnulostí a už se odvracel. „Nejsi můj syn."

Definitivnost jeho hlasu mi sevřela srdce v hrudi, ale nemohl jsem dělat nic jiného. Dal mi na vybranou a já si vybral. Půjdu si za svou volbou a ať se propadnu, jestli ho nechám vidět, jak se hroutím. Protože už nejsem jeho syn, tak on pro mě není žádnej otec.

Vyšel jsem nahoru a naházel do sportovní tašky všechno, co se do ní vešlo. Byl jsem v polovině schodů, když mě něco upoutalo — kufr mého kamaráda, pouzdro na kytaru a všechno, co k tomu patří, už bylo vyhozeno před domem.

Iris stála strnule u dveří, tvář měla červenou od té facky. Naše matka se kolébala na podlaze, sem a tam, a modlila se do prázdna. Odvrátil jsem od ní zrak. Neřekla ani slovo. Proč? Jejího syna vyhánějí z domova a ona neřekla ani slovo.

Vyšel jsem do chladného nočního vzduchu, vítr mě řezal do kůže. Doufal jsem, že jsem si sbalil dost teplou bundu, protože zimu moc dobře nesnáším.

Otec stál u dveří, ve tváři vepsaný výraz naprostého hnusu. „Jestli projdeš těma dveřma, tak už se nevracej."

Polkl jsem hořkost v krku. Opravdu to dělám? Odcházím, abych se o sebe postaral sám? Znovu jsem k němu vzhlédl a mé srdce zatvrdlo. Neudělal jsem nic špatného, to on mě vyhazoval. Odmítal jsem žít pod jeho střechou, pokud by to znamenalo popírat sám sebe. Přežiju. „Ani jsem to neplánoval."

Donutil jsem se otočit, zvednout tašku, udělat první kroky a zamířit k bráně. „Už se sem nikdy nevracej, slyšíš mě!" zařval otec za mnou. „Už nejsi Thorne."

Šel jsem dál. S každým dalším krokem to bylo snazší, až jsem vyšel z pozemku domu. Ani jednou jsem se neohlédl.

Déšť jen dál sílil, zatímco jsem kráčel prázdnými ulicemi. Tričko jsem měl promáčené, nepříjemně se mi lepilo na kůži. Díkybohu, že se Reidovi podařilo proklouznout oknem. Nevím, co by tati udělal, kdyby ho chytili.

Tíha všeho na mě náhle dopadla a déšť odnášel mé bezhlučné slzy. Byl jsem bez domova. Opravdu a definitivně bez domova a odteď to bude má realita.