(Současnost)

Callumův pohled

Světla pohasla, poslední tóny hudby dozněly ve vzduchu, přehlušeny jásajícím davem. Srdce mi bušilo v hrudi, krůpěje potu mi stékaly po spáncích, zatímco jsem pevně svíral paličky. Nával adrenalinu byl jako tekutý oheň, který mi s elektrickým nábojem proudil do každého koutu těla.

„Přídavek! Přídavek!" křičel dav, jejich hlasy byly jako vlna, která se přes nás převalila.

Dorian, náš zpěvák, nahodil ďábelský úšklebek a pumpoval pažemi, aby vybičoval dav. Reid, náš hlavní kytarista, hodil své trsátko doprostřed skandujících fanoušků, černé oči se mu z druhého konce pódia jen leskly. Ušklíbl jsem se, protočil paličky mezi prsty a naposledy jimi udeřil do virblu. Řev se změnil v kakofonii.

Bože, já to tak sakra miloval.

Ten okamžik byl však krátký. V zákulisí se nálada změnila. Zpocená těla se motala kolem, shazovala kožené bundy a protahovala ztuhlé údy. Ve vzduchu se mísil pach piva a cigaret, zatímco jsme se krčili v našem rohu a čekali, až Reid rozdělí zisk z dnešního večera.

„Tak jo,“ vydechl Reid a vylovil z bundy balík bankovek. Olízl si prsty a počítal, dlaněmi k nám. „Tři stovky pro každýho."

Natáhl jsem se pro své, ale Reid mi do ruky vrazil dalších padesát, jeho výraz byl nečitelný.

„Co to má bejt, vole?" vyjel Dorian dřív, než jsem stihl zareagovat. Ret se mu zkroutil a obořil se na Reida. „Proč on má sakra víc?"

Brooks, náš doprovodný kytarista, mlčel. „Hele, kámo, buď kurva fér," zavrčel a ukázal na mě prstem. „Všichni jsme odehráli stejnou show."

Povzdechl jsem si a protáhl ramena. „Doriane, je to v pohodě—"

„To teda kurva není!" vyštěkl Dorian. Udělal krok ke mně, jeho modré oči jen plály. „Tuhle sračku předvádíš už měsíce, Reide. Nechceš nám sakra říct jeden dobrej důvod, proč má Callum vždycky tak velkej podíl?"

Reid pevně stiskl zuby. „Ty víš proč."

„Ne, nevím. Tak mi to kurva řekni!" Dorian do něj silně strčil a Reid zavrávoral.

Reidovi se roztáhly nozdry a dřív, než jsem ho stihl zastavit, zaútočil. Jejich těla do sebe narazila, pěsti létaly vzduchem.

„Zatraceně," zavrčel jsem a vklínil se mezi ně. Máchnul jsem po Dorianovi a zvedl ruku směrem k Reidovi. „Kurva, nechte toho."

Dorian si utřel krev z rozseknutého rtu a plivl na podlahu. „To je sračka, vole."

Reidův tón byl tichý a smrtící, když promluvil a přitom si držel rameno. „Víš, že to potřebuje víc než kdokoli z nás, Doriane. Měj aspoň trochu kurva svědomí!"

Místnost naplnilo husté a napjaté ticho. Vydechl jsem, vykročil vpřed a hodil peníze na stůl. „Nepotřebuju ničí soucit. Tak si to sakra nechej, Doriane."

Protočil jsem paličky v ruce, otočil se na patě a vypochodoval ven.

---

Ulička venku páchla rozlitým pivem a potem. Sáhl jsem do zadní kapsy pro cigaretu a zapálil si ji, pomalu jsem z ní potahoval.

Zlepší se to. Kurva, že se to zlepší. Musí.

Plivl jsem na chodník a vydechl kouř do večerního vzduchu.

Dva roky žít z vlastní kapsy bylo kurva mučení, žít jako něčí politováníhodný příběh. Asi jsem na fotra spoléhal až moc, i když, mohl mi to někdo zazlívat? Právě mi bylo osmnáct a nikdy předtím jsem práci nepotřeboval.

Teď jsem měl dvě práce a bral jsem cokoli, co se naskytlo. Hrál jsem každý kšeft, který jsme sehnali, a občas jsem někoho doučoval.

Díkybohu za kapelu a vysokou. Kde jinde bych sakra spal? Jak bych platil školné? Sotva jsem měl na cigarety. Můj život byl v totálních sračkách.

„Kurvááááááááá,“ zařval jsem, až mě pálilo v hrudi. Všechno se zlepší.

Zamačkal jsem cigaretu do chodníku a šlápl na ni botou. Pak jsem popadl helmu a přehodil nohy přes motorku. Nastartoval jsem motor a nahrbil se nad nádrží.

Do kapes mi vnikly něčí ruce. Reidovy. Kvůli hluku motorky jsem ho neslyšel přicházet. Něco mi nacpal do kapsy, pravděpodobně ty zatracený peníze. Otevřel jsem pusu, ale on mě okamžitě přerušil. „Prostě si to vezmi, kámo. Žádný blbý hádky."

„Nejsem žádnej charitativní případ, Reide."

„Ne, to nejsi. Jsi můj kamarád. Teď drž hubu a utrať to za něco lepšího k jídlu než jsou pro změnu instantní nudle."

Neodpověděl jsem, jen jsem přidal plyn a vypadl. Ale pravda mě pálila v hrdle. Ty prachy jsem potřeboval. Potřeboval jsem každou posranou korunu, kterou jsem mohl sehnat.

Cesta na kolej byla studená. Půlnoční vítr mě šlehal do těla, jak jsem na své motorce projížděl téměř prázdnými silnicemi, motor pode mnou vrčel. Adrenalin z rvačky ve mně stále dozníval, ale byl otupen tíhou vyčerpání. Pěsti mě bolely tam, kde jsem udeřil Doriana, a hlava mi třeštila při vzpomínce na naši hádku.

V době, kdy jsem dorazil do kampusu, byla většina kolejí potmě. Jedinými světly byly pouliční lampy a občasné rozsvícené okno, kde studenti buď pařili hry, nebo se šrotili. Zamkl jsem motorku řetězem, sundal helmu a prohrábl si propocené vlasy. Události dne se na mě vršily jako zatracená hora.

Vyšel jsem po schodech do svého patra, klíče pevně sevřené v pěsti. Můj pokoj byl mým jediným útočištěm — jedinou věcí, kterou mi otec nedokázal vzít, když mě vyhnal. Stále jsem nevěřil, že se mi ho podařilo udržet, ale paní Gableová, poradkyně na kolejích, mi řekla, že vedení školy o mé situaci neřekne. Věděla to. Věděla, že nemám kam jinam jít.

Posunul jsem si tašku přes rameno a otevřel dveře. Vkročil jsem dovnitř — a ztuhl.

Uprostřed mého pokoje, přímo nad sportovní taškou, nestál nikdo jiný než zlatý hoch Pacific Titans — Rhett Vance. Co to má sakra bejt?

Vzhlédl od telefonu a vteřinu nato, co mě uviděl, svraštil obočí. „Co to má kurva bejt?"

„To si říkám přesně taky," řekl jsem a hodil tašku na zem. „Co děláš v mým pokoji?"

Neměl čas odpovědět, protože za mnou vrzly dveře. Ve dveřích stála paní Gableová s neutrálním výrazem. „Callume, čekala jsem na tebe."

„Co se to děje?" Můj hlas byl napjatý, tlumený. Tolik mi pomohla. Nikdy bych na ni nezvýšil hlas, ani když jsem měl vztek. „Proč je tady?"

Vydechla a zkřížila ruce na prsou. „Tvůj školní účet byl před pár měsíci v mínusu. Škola by na to přišla, a kdyby se tak stalo, přišel bys o pokoj. Jediný způsob, jak to zachránit, bylo spojit tě s někým, kdo pokoj potřeboval. Rhett byl nejlepší volba, potřebuje místo blízko hřiště a žádné jiné volné koleje nejsou."

Zatnul jsem čelist a zíral na ni. „Takže nemám na výběr."

Rhett si odfrkl. „Jako bych o to já stál."

Hodil jsem po něm opovržlivý pohled a pak znovu obrátil pozornost k paní Gableové. „A co když řeknu ne?"

„Musel bys bydlet jinde, Callume." Její hlas změkl. „Vím, že to má daleko k ideálu, ale není jiná možnost."

Místností se rozhostilo ticho husté jako mlha. Rhett vypadal, že by raději spal pod mostem než vedle mě, jenže most by nebyl blízko hřiště. Uvažoval jsem o tom, nepotřeboval jsem být blízko jeho blbýho hřiště. Ale zima by mě asi zabila dřív než feťáci.

Paní Gableová si povzdychla. „Jen se snažte, aby to fungovalo. A Callume — drž se zpátky." Vyšla ven, zavřela dveře a nechala za sebou napjaté ticho.

Rhett se drsně zasmál a zavrtěl hlavou. „Jo, tohle je přesně to, co jsem potřeboval!"

Prohrábl jsem si rukou vlasy a prudce vydechl. Já to taky kurva nenáviděl.