Pohled Rhetta

Mám doučování!

Ta slova mi zněla v hlavě celý den. Měl jsem chuť to vyřvat z posraných střech, možná si to nechat vytetovat na záda! A nejenže byla milá a chytrá, ale byla i neskutečně sexy.

Když mi zavolal táta a já mu to mohl říct, připadal jsem si, jako bych vyhrál prezidentské volby. Pak mi přestaly chodit SMSky každou půlhodinu a trenér mě nechal být. Slunce svítilo o něco jasněji. Sloane byla zachránkyně.

Po přednáškách jsem skoro doskákal k jejím dveřím a zaklepal.

Otevřela a zabodla do mě pohled. Trochu jsem ucukl, vyvedený z míry. Ale setřásl jsem to a nasadil pevný úsměv. „Ahoj, dobrý večer, Sloane.“

„Tedy ty máš ale odvahu se tu ukázat.“

Cože? Byl jsem zmatený a byl jsem si jistý, že se to odráží i v mém obličeji. „Sloane? O čem to mluvíš?“

„Nedělej na mě blbou, kurva, nedělej na mě blbou.“ Zasmála se, byl to posměšný zvuk. „A já nemůžu uvěřit, že jsi se mi líbil, chtěla jsem —“

Stál jsem tam jako opařený, zatímco se dveře ostatních pokojů kolem mě otevíraly, aby všichni viděli, co se děje. Odvrátil jsem zrak od těch zvědavých tváří a v žaludku mi ležela těžká pachuť studu.

„Víš, včera jsem po tvém odchodu mluvila se svou nejlepší kamarádkou,“ řekla a píchla mi prstem do hrudi. „Řekla mi, že fotbalisti to tak někdy dělají, že si náhodně vybírají nic netušící holky a uzavírají o nich debilní sázky.“

Jako, nemohl jsem říct, že by neměla pravdu. Někdy, v rámci „zábavy“, moji spoluhráči vymýšleli propracované sázky, které se týkaly žen, ale já se k nim nikdy nepřidal a tohle rozhodně nebyl ten případ. „Sloane, ne, to není pravda. Zeptej se kohokoli na kampusu, já doučování fakt potřebuju.“

Opatrně jsem zvedl ruce a snažil se ji uklidnit. Ustoupila ode mě dozadu. „Och, to jsem udělala. Ale pak mi moje nejlepší kamarádka řekla, co jsi udělal Tesse. Snažíš se zabít dvě mouchy jednou ranou, že jo? Já tě budu učit a ty vyhraješ jakoukoli posranou sázku, kterou jste si v té upocené šatně upekli.“

„Sloane, upřímně nevím, co se to teď děje.“ Udělal jsem krok k ní. „Ale slibuju ti, že jsem neudělal nic, čím bych ti ublížil nebo tě oklamal —“

„Neopovažuj se! Nechoď ke mně. To je všechno, co vy chlapi děláte, kurva lžete, až se vám od huby práší,“ zakřičela. Vytušil jsem, že tohle není úplně o mně. Někdo téhle krásné holce už dřív ublížil a teď se zdálo, že v mém obličeji vidí jeho. „Už sem nikdy nechoď.“

Pak se otočila a práskla mi dveřmi před nosem.

Co to má kurva bejt? Co se to právě sakra stalo?

Nejenže jsem byl zpátky na nule a neměl doučovatele, ale teď mě Sloane, která se mi začínala líbit, upřímně nenáviděla.

Ty horké slzy beznaděje se vrátily v plné síle. Pevně jsem zavřel oči, jak se mi Sloaniny dveře začaly v rozmazaném vidění ztrácet. Musel jsem se dostat zpátky na kolej, potřeboval jsem být sám.

_

Pohled Calluma

„Jak se daří mé oblíbené Roxie?“ řekl jsem a nakoukl do jejího pokoje, za zády jsem schovával poletující fialový balonek.

„Jsem tvoje jediná Roxie,“ uchechtla se.

Vešel jsem dovnitř a ona vypískla, když uviděla můj dáreček. Věděl jsem, že se jí bude líbit.

Položil jsem ho na noční stolek a sedl si. „Chtěl jsem se tě zeptat, Roxie... Máš někoho? Někoho, kdo ti doma pomůže?“

„Jo, jasně, samozřejmě!“

Hluboce jsem se nadechl. Roxie se na mě nedívala a do tváří jí stoupla barva. Řekla to tak ledabyle a tak vysokým hlasem, dokonce víc než u ní bylo běžné, že jsem věděl, že lže.

„Roxie, jsem tu jediný, kdo tě vyzvedává při propuštění —“

„Cale, jsem v pohodě. Moje máma jen pracuje dlouho do noci.“

Pořád se na mě nepodívala. Přešlápl jsem. Věděl jsem, jaké to je lhát, protože se člověk stydí za to, jak to má doma, a vsadil bych svou motorku na to, že Roxie dělá přesně to samé.

„Mohl bych se zítra po práci stavit, víš, kdyby zase musela být dlouho v práci. I kdyby nemusela, pořád bych rád pomohl.“

Roxie si povzdychla. Nebyl jsem nátlakový, takže se nemohla zlobit. Buď mě musela přijmout, nebo odmítnout, a pak bych se mohl zeptat proč.

„Ale co ty? Ty nepracuješ?“

Jemně jsem se usmál. „Už jsem jim řekl, že dneska pracovat nebudu, a můžu to udělat i zítra.“

Roxie sklonila hlavu. Čekal jsem, až promluví, a když to udělala, její hlas byl odměřený. „Moje máma je mimo zemi. Ten záchvat jsem zlehčila, ani jsem jí neřekla, že mě přijali do nemocnice, aby se nemusela vracet.“

„Možná by měla —“

„Ne! Potřebujeme ty peníze a ona na své práci tvrdě dřela. Budu v pohodě, fakt, zítra už budu moct jít zase lézt po skalách.“

Lehla si zpátky na postel a skousla si ret, připravená na odsouzení nebo, co hůř, na lítost. Nic z toho by tu nenašla. „Ty lezeš po skalách?“

Zazubila se na mě. Viděl jsem jí v očích vděčnost. Byli jsme víc než jen naše trápení a já to věděl líp než kdokoli jiný. „Ty ne?“

„Ne, ale příště mě musíš vzít s sebou.“

„Platí.“

Chvíli jsme seděli v příjemném tichu. Trochu mi připomínala mou sestru, nebo aspoň tu její verzi, kterou můj otec kurva udusil a nakonec zabil, když mě vyhnal z domu.

„Slib mi to,“ řekl jsem tiše a zíral do stropu. „Zavoláš, kdybys cokoli potřebovala.“

Obrátila oči v sloup, ale viděl jsem, jak jí na rtech hraje lehký úsměv. „Jsem si jistá, že je tam venku někdo, kdo tvou pomoc potřebuje víc, Supermane.“

„Roxie.“

„Fajn, fajn, no jo. Slibuju.“

Ujistil jsem se, že se v taxíku pohodlně usadila, než jsem se vydal domů. Jak auto odjíždělo, v kapse mi zavibroval telefon. Vytáhl jsem ho a uviděl zprávu od Roxie: „Děkuju, Cale.“

Dobrou minutu jsem se křenil na displej, než jsem telefon strčil do kapsy a trmácel se domů.

Měl jsem tak dobrou náladu, že jsem dneska nechtěl toho krasavce s těma jeho širokýma ramenama ani provokovat. Navíc jsem touhle dobou ani neměl být doma, nebylo ani osm. Líbil se mi náš nevyřčený rozvrh, dával mi ráno čas pro sebe, než začne všechen ten chaos. Budu se mu klidit z cesty.

Zrovna jsem si přetáhl tričko přes hlavu, když se otevřely dveře. Rhett vešel a při pohledu na mě se zarazil.

Zvedl jsem ruce na znamení kapitulace a tričko si zase oblékl.

Neřekl ani slovo a doplahočil se ke své posteli. Zíral jsem na něj, upoutal mou pozornost. Možná jsem blázen, ale ten krasavec vypadal, že je na pokraji slz.

Nikdy jsem ho takhle neviděl — svěšená ramena, skloněná hlava, vypadal jako chlap, kterého svět opakovaně nakopal do koulí.

„Jsi v pohodě?“

Zeptal jsem se nenuceně, s pocitem, že si do něj jen promítám Roxie. Vzhledem k našemu vztahu jsem čekal, že mě bude ignorovat, ale on se při mé otázce podíval nahoru a oči se mu leskly.

A pak se Rhett Vance kurva složil; tiché, udušené vzlyky, ramena se mu třásla, obličej mu rudnul.

Stál jsem tam a zíral na toho metrákovýho chlapa. Nikdy jsem si ani nepředstavoval Rhetta Vance v tomhle stavu. Zdálo se to skoro nemožné — ten zlatý chlapec, který měl mít doslova všechno — a já nevěděl, co dělat.

Ale nemohl jsem ho v tom nechat jen tak, nemohl jsem si prostě lehnout a nasadit si sluchátka. Tak jsem k němu přistoupil a opatrně mu položil ruce na ramena, připravený na možnost, že po mně vystartuje.

„Prosím, Callume,“ řekl váhavě a podíval se na mě, jako bych byl záchranný člun a on se topil v moři, „prosím, pomoz mi.“