Pohled Rhetta

Ve chvíli, kdy se na mě Sloane usmála, se něco změnilo. Měla ty nejjemnější oříškové oči, jaké jsem kdy viděl, s drobnými zlatými skvrnkami, které házely prasátka, a její smích? Znělo to jako něco, co slyšíte jen ve snu. „Já vím.“

Rozzešli jsme se a já pořád mumlal omluvy za to, že jsem ji srazil. „Přísahám, že nejsem takový nemehlo pořád,“ zamumlal jsem a nesl pár jejích knih, zatímco jsme přecházeli kampus.

„To je v pohodě,“ usmála se. „Upřímně, dneska jsem trochu vzrušení potřebovala.“

Uchechtl jsem se a pokrčil rameny. „No, tak mise splněna.“

Pořád jsme si povídali — o ničem konkrétním, o škole, o hudbě. Dobře se s ní mluvilo a byla ten typ člověka, u kterého ani ticho nepůsobilo nepříjemně.

Nakonec jsem skončil u nadávání na své problémy s doučováním. „Jo... táta na mě pořád tlačí, abych si někoho našel. Všichni jsou buď zaneprázdnění, divní nebo vyšinutí. Moje poslední naděje je zasraný Callum Thorne a přísahám, že bych radši chodil celý semestr na přednášky úplně nahej.“

Uchechtla se. „Callum Thorne? Ten bubeník?“

„Přesně ten.“

Zasmála se. „No, máš štěstí. Jsem vyloženě jedničkářka. Samý áčka. Jestli potřebuješ doučování, ráda tě to naučím.“

Přísahám, že se mi srdce na moment zastavilo. Je to možné? Poslal mi vesmír tohohle anděla? „Počkej — vážně? To bys udělala?“

„Jasně, proč ne? Stav se později u mě na koleji, probereme, co ti dělá problémy.“

Díky bohu za ten podělanej vesmír. Připadal jsem si, jako bych se vznášel, když jsem se vracel na kolej. Měl jsem chuť začít zpívat. Měl jsem pocit, že bych měl chodit kolem, všechny objímat a líbat na pusu a řvát z plných plic!

Po takové době. Konečně doučování!

___

Později ten večer

Ukázal jsem se u jejích dveří jako muž na kolenou prosící o záchranu, se sešitem a propiskou v ruce.

Otevřela a vypadala ještě nádherněji než předtím — rozpuštěné vlasy, lesklé rty, na sobě světle modré tílko a měkké šortky, které dokonale obepínaly její nohy.

„Ahoj,“ usmála se a ustoupila, aby mě pustila dál.

Její pokoj voněl po vanilce a ještě něčem sladkém, co jsem nedokázal přesně zařadit. Sedli jsme si na koberec, rozložili knihy a ona mi vysvětlovala pár vzorečků, které mě dřív nikdy nezajímaly — ale najednou mi přišly velmi zajímavé, protože měla tak podmanivý hlas.

Šlo to dobře. Tedy až do chvíle, než si přetáhla tílko přes hlavu.

„Promiň — to vedro je prostě hrozný,“ řekla, odhodila ho stranou a zůstala tam sedět v neuvěřitelně sexy bílé krajkové podprsence.

Zapomněl jsem, jak se dýchá.

Kůži měla bezchybnou, zlatavou a čistou, krajka se jí zařezávala do plných prsou. Její klíční kosti, ten malý důlek v pupíku — Bože. Byla jako z nějakého zatraceného časopisu, to teda jo.

„Ehm, j-jo, v pohodě,“ vykoktal jsem ze sebe, oči upřené na učebnici, ze které jsem neviděl ani slovo.

Vysvětlovala dál, něco o rovnicích, ale já se dokázal soustředit jen na to, jak se jí zvedají prsa a na ten tenký stříbrný řetízek mezi nimi.

„Takže, když vynásobíš obě strany — Rfette? Rfette, posloucháš mě vůbec?“

„Hm-m,“ lhal jsem a vzápětí totálně pohořel u další otázky, kterou mi položila.

Pokračovali jsme tak další hodinu. Já předstíral, že to chápu. Ona vzdychala a začínala znovu.

Nakonec se zasmála a zavřela knihu.

„Možná bychom to měli nechat na jindy. Každému to prostě nedojde hned na šedesátý pokus,“ dobírala si mě.

Rozpačitě jsem si promnul krk. „Promiň, jsem fakt případ.“

„To je v pohodě,“ usmála se a zaklonila se, opřená o ruce. „Můžeme to zkusit znovu.“

Usmál jsem se taky. Ano, prosím.

\---

Pohled Calluma

V nemocničním pokoji to smrdělo dezinfekcí a citronovým osvěžovačem vzduchu. Seděl jsem na jedné z těch nepohodlných plastových židlí v čekárně, telefon se mi před pár minutami vybil a já si podupával nohou, jako by to mělo popohnat čas.

Když se konečně objevil doktor, vyskočil jsem na nohy. „Je v pořádku?“ zeptal jsem se stroze.

Doktor se klidně usmál. „Nebojte se, pane. Už je stabilizovaná. Přišel jste včas.“

Vlna úlevy do mě udeřila tak silně, že jsem se opřel o zeď. „Díky bohu.“

„Už je i vzhůru, jestli ji chcete vidět.“

Rychle jsem přikývl. „Jo — jo, prosím.“

Když jsem vešel do pokoje, Roxie seděla, v nose měla pořád kanylu, byla bledá, ale na tváři měla slabý úsměv. „Ahoj, rockstare,“ zašeptala.

Zasmál jsem se a sedl si na židli vedle ní. „Vyděsila jsi mě k smrti, víš o tom?“

„Promiň,“ pokrčila rameny. „Astma je někdy svině.“

Zasmál jsem se a naklonil se k ní. „Takže... můžu si nechat toho plyšovýho netopýra, co jsem ti našel v tašce, nebo co? Víš jak, zachránil jsem ti život a tak.“

Zasmála se, a i když měla slabý hlas, pořád v něm byla ta samá bláznivá jiskra. „Promiň, za to bys musel zachránit aspoň mý prvorozený dítě.“

Zasmál jsem se a pomohl jí se posadit proti polštářům. Vyměnili jsme si čísla, než jsem odešel, a byl to dobrý pocit.

Nic jsem nehledala, ale ona si mě stejně našla. Byla přesně ten druh energie, který jsem hledal. Vedle ní jsem se cítil jako sazenice, která poprvé ucítila slunce. Někdo, kdo se hodí k mému chaosu. Zvláštní, divoká, nespolehlivá, povzbuzující.

Roxie a já budeme společně jeden velký problém a já se na to těšil.