Elena zaparkovala auto a vystoupila. Při vyndávání nákupu se neubránila zívnutí. Po práci, která jí začala v sedm ráno, a vzhledem k tomu, že už bylo dávno po desáté večer, byla naprosto vyčerpaná. V nemocnici byl nedostatek sester, a tak souhlasila, že zůstane na přesčas. Potřebovali peníze navíc a Elena se vždycky cítila špatně kvůli kolegyním, když jim nepomohla. Nebylo to tak, že by na ni doma čekaly děti nebo manžel.

Podívala se na dům; dnes večer byl nezvykle temný. Její teta a strýc touto dobou obvykle sedávali v obývacím pokoji a dívali se na některý ze svých pořadů. Z okna ale nevycházelo žádné mihotavé světlo. Možná si vyrazili ven. Strýček Janko občas bral tetu Larissu večer ven. Elena neměla ráda, když ti dva někam šli. Obvykle se vraceli uprostřed noci opilí a hluční. Teta Larissa byla upřímná opilkyně a neváhala Eleně vmést do tváře, co by na sobě měla změnit. Váha byla na vrcholu tetina seznamu, hned za ní následovala výtka, že by měla víc pomáhat v domácnosti. Elena si nemyslela, že by měla takovou nadváhu, a snažila se pomáhat, jak jen mohla. Ale tetina slova si vždycky dokázala najít její slabá místa.

Elena si povzdychla a vykročila po třech schodech vedoucích na přední verandu. Potřebovaly vyměnit; první schod se pod její vahou prohnul a vydal táhlý, vrzavý zvuk.

Elena si v duchu spočítala, že si nebude moci dovolit řemeslníka. Možná by ale mohla využít svůj den volna, nakoupit materiál a udělat to sama. Byla si jistá, že na internetu najde návod, který jí ukáže, jak na to. Vytáhla klíče, aby odemkla vchodové dveře, ale zjistila, že už jsou odemčené. Elena se zamračila. Copak strýc s tetou před odchodem nezamkli? Vkročila do temné chodby a rozsvítila. Nic nevypadalo neobvykle. Vešla do obývacího pokoje, a jakmile uviděla tetu a strýce ležet na koberci svázané, upustila tašky, které nesla. Elenině mozku trvalo vteřinu, než si uvědomil, co se děje. Ale jakmile mu to došlo, přispěchala ke svým příbuzným. Když se přiblížila, spatřila v tlumeném světle lampy z chodby jejich zranění. Teta měla rozseknutý ret, byla svázaná a měla roubík. Strýc byl spíše samá modřina než barva kůže a byl v bezvědomí. Z několika ran na obličeji, nose a ústech mu vytékala krev.

„Teto Larisso, co se stalo?“ zeptala se Elena a začala uvolňovat tetin roubík.

„To bych na tvém místě nedělal, panenko,“ ozval se za Elenou chraplavý hlas. Elena leknutím nadskočila, ale než stihla cokoli udělat, někdo ji chytil za culík a trhl jí dozadu. Elena vykřikla bolestí a hrůzou, která jí teď kolovala v žilách. Pokusila se chytit ruku, která ji držela, aby ji donutila ji pustit. Co se to děje? pomyslela si, zatímco se snažila vyprostit.

„No tak, nebuď hloupá děvka,“ řekl jí druhý hlas. Otočila hlavu a vzhlédla k drsně vyhlížejícímu muži. Byl hubený, ale vypadal, že se v rvačce umí ohánět. Měl chladné oči, které se na ni dívaly bez špetky výčitek nebo soucitu.

„Prosím, co chcete?“ zakřičela na něj Elena. Praštil ji hřbetem ruky přes ústa a Elena v ústech ucítila chuť mědi.

„Drž hubu a dělej, co se ti řekne, děvko,“ vyštěkl na ni muž. Slyšela smích muže za sebou, který ji držel za vlasy. Neviděla na něj. Elena byla vytažena na nohy a muž za ní jí chytil zápěstí a vykroutil jí ho za záda. Vykřikla bolestí, jak cítila, že se jí rameno napíná.

„Zasraná ufňukaná děvka, nevydrží ani trochu bolesti. Uvidíme, jak dlouho jí to vydrží,“ zasmál se muž, který teď stál před ní. Byl malý, uvědomila si Elena, sahal jí sotva k nosu. Podívala se na něj dolů a při pohledu do jeho očí pocítila čistý strach. Byla v obrovském průšvihu a věděla to. Nevěděla jen proč.

„Prosím, moc toho nemáme, ale můžu vám ukázat, kde je stříbro, a mám nějaké šperky, které si můžete vzít. Jen nám neubližujte,“ pokusila se Elena prosit. Její pokus byl odměněn další ranou hřbetem ruky.

„Řekl jsem ti, abys držela hubu. Zasraná děvko, nechceme tvoje laciný šperky ani posraný stříbro,“ zasyčel na ni. Elena vzlykla. Levá tvář ji pálila a začínala otékat, ret měla rozseknutý a začínala se bát o svůj život. Když nechtěli jejich cennosti, co tedy chtěli?

„Pojďme, vypadneme odsud,“ řekl hlas za ní. Elena pocítila vlnu úlevy; chystali se odejít. Až odejdou, bude moci rozvázat strýce a tetu a dostat strýce do nemocnice. Malý muž pokrčil rameny a vykročil ke dveřím do garáže. Elenina úleva však netrvala dlouho, protože ucítila, jak ji muž za ní vleče stejným směrem.

„Co... co to děláte?“ zeptala se zoufale. Za ní se ozval výbuch chladného smíchu.

„Copak sis myslela, že tu takovou panenku necháme jen tak, co?“ zašeptal jí hlas do ucha. Elena cítila na své kůži jeho vlhký dech a otřásla se odporem.

„Prosím, neberte mě. Prosím, prosím,“ žadonila a začala se bránit muži, který ji tlačil dopředu.

„Nech toho, nebo nechám svýho kámoše, aby tě vojel přímo před tetou a strejdem,“ řekl hlas za ní. Elena se přestala bránit a vnitřnosti jí ztuhly ledem. „To tě probralo, co?“ uchechtl se. „Neříkej mi, že jsi panna, ne s takovým prcatelným zadkem,“ řekl a volnou rukou ji popadl a zmáčkl za zadek. Elena panna byla, ale tomuhle muži by to v žádném případě nepřiznala. Jen zavrtěla hlavou. „To jsem si myslel. Mýmu kámošovi by nevadilo tě rychle ojet, aby ses uklidnila. Já na tohle nejsem. Ne, já tě chci dostat někam do soukromí, daleko od zvědavých uší. Ty věci, co bych ti udělal svým nožem... až bych skončil, byla bys umělecký dílo,“ pošeptal jí. Elenino srdce bušilo jako křídla kolibříka a celé tělo měla studené. Její mysl se proměnila v černou díru prázdnoty. Žilami jí koloval čistý strach. Když ji muž tlačil dveřmi do garáže, zaklesla se nohama do zábradlí tří schodů vedoucích dolů. Pevně je ovinula kolem jednoho ze sloupků a odmítala se pustit, i když jí muž škubal za paži. „Pusť se,“ zavrčel. Elena zavrtěla hlavou a lpěla na zábradlí, jako by na tom závisel její život. Periferním viděním spatřila, jak k nim kráčí ten malý muž. Slyšela cvaknutí a na spánku ucítila chladný kov.

„Pusť se, do prdele, nebo ti proženu kulku tím tvým posraným mozkem,“ řekl jí malý muž tichým hlasem. Na okamžik Elena uvažovala, že ho nechá stisknout spoušť. Ať už s ní plánovali udělat cokoli, až opustí dům, věděla, že to nebude nic pěkného. Nebylo by lepší zemřít? Ale pak si to rozmyslela. Bez ohledu na všechno byl život lepší než smrt. A možná, když ji odvezou jinam, mohl by jí někdo pomoci. Ve smrti nebyla žádná naděje, tu nabízel jen život. Elena uvolnila nohy, a když ji ti dva muži vlekli k velkému černému SUV, rozvzlykala se. Muž za ní jí popadl i druhou ruku a vytáhl ji také za záda. Ucítila a uslyšela, jak se jí kolem zápěstí stahují plastová pouta.

Malý muž otevřel zadní dveře a ona byla vhozena dovnitř, kde zůstala ležet na břiše přes sedadlo. Někdo jí popadl nohy, ohnul je a stáhl jí kotníky plastovými páskami, než dveře zavřel. Elena ležela tváří dolů a po tváři jí stékaly slzy. Cítila, jak sedadlo vlhne, zatímco dál vzlykala. „Přestaň s tím. Ten tvůj pláč mě kurva sere,“ řekl malý muž. Sedl si na přední sedadlo a druhý muž se usadil na místo řidiče. Z toho, co Elena viděla, to byl urostlý chlap, kterému se pod černým tričkem rýsovaly svaly. Byl plešatý a kůže napnutá na jeho svalech byla pokrytá barevným tetováním.