Elena se snažila přestat vzlykat. Nemohla zastavit slzy ani strach, ale dál plakala potichu. Muži otevřeli garážová vrata, vycouvali, přičemž se vyhnuli jejímu autu, a rozjeli se po silnici. Elena zůstala se svým strachem a staženým žaludkem a přemýšlela, kam ji vezou.

Jeli tak dlouho, až se to Eleně zdálo jako celé hodiny. Ale protože nikdy neopustili město, bylo to nepravděpodobné. V určitém okamžiku její slzy ustaly, ne proto, že by se smířila se svým osudem, ale z naprostého vyčerpání.

Byla unavená už ve chvíli, kdy dorazila domů, a teď, když adrenalin začal vyprchávat, se cítila jako vypuštěný balónek, prázdná a sklíčená. Její dva únosci od chvíle, kdy opustili dům, nepromluvili ani slovo. V duchu si je pojmenovala pan Špunt a pan Obr. Díky tomu situace nepůsobila tak děsivě. Byl to jen obranný mechanismus, ale sloužil jí dobře.

Auto zpomalilo. Z Elenina pohledu bylo těžké vidět cokoli jiného než vrcholky budov a noční oblohu. Slyšela však vytrvalý rytmus klubové hudby a občasné výkřiky lidí. Elena ožila; pokud byli nablízku lidé, mohla by být zachráněna. Pevně věřila v přirozenou dobrotu lidí. Člověk by si myslel, že po třech letech práce na pohotovosti její poněkud naivní pohled na svět vyprchá. Ale ona každý den nacházela příklady dobra, které pro sebe lidé dělali. Byla proto přesvědčená, že pokud se jí podaří dát lidem venku vědět, že potřebuje pomoc, pomohou jí. Jen musela přijít na to, jak o sobě dát vědět. Zatímco přemýšlela, auto vjelo do něčeho, co podle toho, jak blízko byly stěny budov po obou stranách auta, vypadalo jako ulička. Pan Špunt se otočil a věnoval jí intenzivní pohled. Elena raději nechtěla domýšlet, co se v tom pohledu skrývalo.

„Radši buď zticha, děvko, jestli je ti život milý. Jestli zkusíš křičet a někdo tě přijde zkontrolovat, vpálím mu kulku do hlavy. Vyjádřil jsem se jasně?“ zeptal se. Elena pocítila, jak bledne. Její plán byl rázem v troskách. Nikdy by takhle neohrozila jiného člověka. Přikývla. „Vypadá to, že ta děvka konečně pochopila, že má mlčet,“ zasmál se pan Špunt ke svému kamarádovi. Pan Obr se uchechtl a oba vystoupili z auta. Elena ztuhla a cítila, jak se jí vrací adrenalin, když se otevřely zadní dveře. Někdo jí přeřízl pouta na kotnících a vytáhl ji na nohy. Nohy měla ztuhlé po dlouhém sezení v nepohodlné poloze. Nikomu to nevadilo a pan Obr ji postrkoval dopředu, ruce měla stále svázané. Skutečně byli v uličce, všimla si Elena. Byla dost široká pro auto, ale na víc už ne. Dál v uličce bylo několik popelnic a tři blikající lampy na boku jedné z budov, které poskytovaly trochu světla. Mířili k zeleným ocelovým dveřím, jediným dveřím v dohledu.

Pan Špunt zaklepal na dveře a po chvíli je otevřel blonďatý muž v tmavě modrém obleku. Vypadal, jako by právě odešel z porady správní rady. I přes strach a paniku Elena viděla, že je to muž k nakousnutí. Ten typ muže, ze kterého ženy šílí. Podíval se na ni, aniž by se jí podíval do očí, a jedno obočí mu vyletělo nahoru.

„Myslel jsem, že jste vy dva šli na obchůzku kvůli dluhům,“ řekl chladným hlasem. Elena chtěla prosit, aby jí pomohl, aby ji nenechal těm dvěma mužům odvést. Zdálo se však, že je zná, a ona měla nepříjemný pocit, že jí nepomůže.

„Vypadá to snad, že se vracíme s prázdnou?“ řekl pan Špunt tomu blonďatému fešákovi. Blonďák se podíval dolů na pana Špunta, který mu nesahal ani k ramenům. Ten pohledný ďábel se na pana Špunta dlouho díval; slyšet byl jen vytrvalý rytmus hudby vycházející z budovy.

„Vezměte ji do počítárny,“ řekl blonďatý muž a Elena pocítila, jak veškerá naděje umírá. Pan Špunt a pan Obr se zazubili a prostrčili Elenu dveřmi do dlouhé bílé chodby s dveřmi po obou stranách. „Rozvažte jí ruce a počkejte na mě,“ řekl blonďák, když se zastavili před jedněmi dveřmi. Vytáhl bezpečnostní kartu, přiložil ji ke čtečce u dveří a vyťukal číselnou kombinaci. Zámek cvakl a pan Špunt dveře otevřel. Elena byla hrubě odvedena do místnosti a dveře se za nimi s bouchnutím zavřely. Pro Elenu byl ten zvuk definitivní pečetí jejího osudu. Už neměla žádnou šanci na útěk. Pan Obr vytáhl nůž a Elena nadskočila. Uchechtl se a přeřízl jí pouta na zápěstích. Elena si dala ruce dopředu, třela si zápěstí a začala cítit, jak se jí do paží vrací krev. Pravé rameno, ta ruka, kterou jí pan Obr vykroutil za záda, ji bolelo. Nemyslela si, že by bylo vážně zraněné, možná jen malé natržení svalové tkáně nebo natažené vazy. Zatímco si Elena třela zápěstí, začala couvat a nespouštěla oba muže z očí. Sledovali ji, zatímco narazila zadní částí nohou do stolu, který stál uprostřed místnosti. Elena opatrně kopírovala tvar stolu a přitom nespouštěla oči z pana Obra ani z pana Špunta. Ten „zlatý chlapec“ s nimi do místnosti nevešel. Došla k rohu stolu a znovu začala couvat, čímž stůl dostala mezi sebe a ty dva muže.

„No tak, panenko. Není třeba se nás bát,“ zazubil se pan Obr. Kdyby Elena už tak nebyla vyděšená k smrti, ten škleb by ji k smrti vyděsil.

„Jo, děvko, jsme milí,“ souhlasil pan Špunt.

„Běžte pryč,“ řekla jim Elena hlasem, který se jí znatelně chvěl.

„Ta malá děvka zase našla svůj hlas,“ posmíval se jí malý muž.

„Běžte pryč, nepřibližujte se ke mně,“ opakovala Elena zoufale.

„Ale my musíme vyzkoušet zboží,“ řekl jí s širokým úšklebkem.

„J-jaké zboží?“ zeptala se Elena a rozhlížela se, co by mohla použít na svou obranu. Místnost byla prázdná, kromě stolu uprostřed. Na stole bylo pár tužek, počítačka bankovek a sešívačka. Elena v tu chvíli nenáviděla svůj život.

„Ty, ty jsi to zboží, panenko,“ informoval ji pan Obr.

„Zbláznili jste se? Jsem člověk, ne věc,“ křičela na ně.

„Děvko, jsi člověk, kterýho prodáme jinej mo lidem. Chvíli je budeš bavit a pak přijde na řadu další,“ řekl jí pan Špunt. „Ale nejdřív tě musím ochutnat já, musíme vědět, jakou nastavit cenu,“ zazubil se a vykročil k ní. Elena už v tuto chvíli byla za hranicí paniky. Hodlali prodat její tělo mužům na sex? Při té představě se jí udělalo zle a krev jí ztuhla v žilách. Ne, to nesměla dopustit. Musela něco udělat, cokoli. Elena nemohla dovolit, aby ji ten odporný tvor, který se k ní blížil, znásilnil. Byl odpudivý a krutý, a ona nečekala na toho pravého muže jen proto, aby on byl jejím prvním. Uvědomovala si, že toho moc nezmůže. Ale musela to zkusit. Něco se v ní zlomilo, popadla ze stolu počítačku bankovek a mrštila jí po panu Špuntovi.