Jeho mužný hlas vyslovil slova, po kterých jsem tak zoufale toužila. „Miluji tě!“ I když jsem nebyla úplně při vědomí, víčka se mi vzrušením zachvěla.

Když jsem otevřela oči, to, co jsem spatřila, mi změnilo život. Působilo to jako sen, nemohla jsem tomu uvěřit. Pomalu se mi vyjasnil zrak. Julian stál zády ke mně a rukama svíral něčí hrdlo.

Něco bylo špatně – šeptal někomu, koho jsem neviděla. Právě jí řekl, že ji miluje, ne mně.

Těžce jsem polkla a zamžourala ve snaze podívat se blíž. Bolest hlavy, která následovala, byla nesnesitelná, a tak jsem oči znovu zavřela.

Raději jsem jen poslouchala a nechtěla dát najevo, že jsem vzhůru. Jako v noční můře hodiny pomalu tikaly, srdce mi prudce bušilo a vteřiny plynuly. Vyměňovali si šepot. Slyšela jsem všechno.

„Slíbil jsi, že se s ní rozvedeš. Na co se čeká?“ zeptala se ta žena netrpělivě. Její hlas mi zněl povědomě.

„Počkej, zlato,“ odpověděl můj manžel Julian; jeho hlas zněl napjatě a nešťastně. „Chci, aby všechno proběhlo pomalu, aby mě společnost neodsoudila.

Byla pro mě jen přítěží a ty to víš. Do domácnosti ničím nepřispívá, spíš mi jen nutí tu svou ošklivou tvář.

Co by mohlo být nezodpovědnější? Ale nemůžu se jen tak vzbudit a hodit po ní rozvodové papíry, lidé by mě soudili. Žijeme v krutém světě.“

„To mi povídej,“ přitakala žena. „Modlím se, aby se už nikdy neprobudila!“

Ať už to byl kdokoli, zdála se být velmi zlá. I kdyby chtěla mého manžela, přát mi smrt bylo příliš.

Měla jsem nutkání otevřít oči a podívat se na ni. Vstát z lůžka, vytrhnout si kapačku z ruky, dokráčet k nim a vrazit jí facku.

Než jsem se stihla rozhodnout, co udělám dál, uslyšela jsem to. Ten tichý, známý zvuk polibku.

Bylo to, jako bych to čekala. Byla jsem ráda, že nic nevidím. Ale ty mlaskavé zvuky a sténání mi rvaly už tak zlomené srdce na kusy.

Vzdechy a těžké dýchání mi nedovolovaly odpočívat a záchvěvy potěšení způsobily, že se mi z oka vykutálela slza a stekla mi po levém uchu.

Srdce se mi sevřelo, oči se mi zalily slzami. Tak hluboce jsem ho milovala, a on mě ani nerespektoval natolik, aby to dělal někde jinde. Skoro jako by se mi vysmíval.

„Ach, zlato, jsi tak sladký,“ slyšela jsem tu ženu, jak mu říká.

Julian jí na to odpověděl: „Líbáš mě lépe než Audrey.“

„O tom není pochyb,“ řekla žena s uchetnutím. „Ona nedokáže udělat nic správně. Proto si ani neumí udržet chlapa.“

Julian se smál spolu s ní. Srdce se mi rozervalo. Prudce jsem vydechla a po tváři mi stekla další slza.

„Myslím, že bychom se měli pomilovat na její posteli.“ Žena zněla nadšeně. „Ty a já, přímo tam, kde leží!“ zopakovala.

Slyšela jsem kroky blížící se k mé posteli a předpokládala jsem, že jdou ke mně. Byl by Julian ke mně až tak krutý?

Následovaly další slzy, navzdory mým marným pokusům zastavit ten příval z očí. Kousla jsem se do chvějících se rtů a zaťala zuby.

„Vypadá to, že se probouzí,“ řekl Julian, zjevně nenadšený a mírně nervózní. Pravděpodobně si všiml bolesti v mé tváři.

„O tom pochybuju. Chci říct, proč zrovna teď? Mohla bych prostě zavřít dveře a pár přírazů by mělo stačit.“

„Když na tom trváš,“ řekl Julian. Cítila jsem, jak se nade mě naklání, aby se ujistil, že nespím. Pak jsem ucítila jeho váhu na posteli. „Lehni si na mě!“

Byli příliš zaneprázdněni sami sebou, ani jeden z nich si nevšiml, že mám otevřené oči. Sledovala jsem svého muže, se kterým jsem byla šest let, jak ji k sobě přitahuje. Dopadla na něj.

Tahala ho za košili a jeho prsty přejížděly po její kůži. „Už je to nějaká doba, má krásko.“

„To tedy ano,“ odpověděla. „Už je to pěkně dlouho, co jsem tě v sobě cítila.“

Julian se plaše zasmál. Nebylo mu to příjemné a jeho gesta to prozrazovala. Několikrát se na mě pokusil kradmo podívat, ale ona mu tak intenzivně bořila jazyk do úst a tahala ho za kalhoty, že sotva dokázal otevřít oči.

Tiše jsem popotáhla a hřbetem ruky si promnula mžouravé oči. Pak jsem je zavřela a poslouchala jejich sténání. Přestali mou přítomnost vnímat.

„Sakra, jsem tvrdý!“ zvolal Julian.

„A já jsem vlhká,“ potvrdila žena s ním. Věděla jsem, co bude následovat, a doufala, že nebudu muset podstoupit to mučení a poslouchat to.

K našim dveřím se přiblížily kroky a oba začali horečně hledat své oblečení. O chvíli později jsem odhadla, že jsou plně oblečeni.

Napjatě poslouchali, ale nikoho neviděli vejít. I já jsem pozorně poslouchala, ale nikoho jsem neslyšela vejít, protože dveře nevrzly.

„No, to bylo o fous!“ slyšela jsem ji říct.

„Opravdu o fous. Měla bys jít.“

„Proč?“ Věděla jsem, co odpoví, ještě než promluvila. „Vždyť jsme ani neudělali to hlavní!“

„Podívej,“ odpověděl Julian klidně. Zdálo se, že se na mě při mluvení dívá a pravděpodobně mě pozoruje, aby zjistil, jestli jsem stále v bezvědomí.

„Vypadá to, že se hýbe, musíme odsud vypadnout. To poslední, co chci, je, aby na mě padla nějaká vina. Takže si myslím, že bys měla počkat. Budu s tebou zítra v klubu. Slibuji.“

„Jo, měla bych jít! Zítra ráno se sem vrátím jako první, abych ji zkontrolovala. Kdyby se ptala, řekni jí, že jsem volala. Ahoj!“

Rychle jsem otevřela oči a kradmo se podívala, abych si potvrdila své podezření.

Poznala jsem ten hlas, tu nestoudnost, ten postoj, a i když bylo příliš bolestivé tomu uvěřit, mé oči potvrdily, že je to Isla.

Doufala jsem, že mě uši klamou. Že mě první pohled oklamal. Ale jak se zdálo, tohle byla má realita. Moje nejlepší kamarádka se na mém lůžku pro nemocné laskala s mým manželem.

„To je kamera?“ řekl Julian, než odešla. V jeho hlase jsem cítila úzkost, když si uvědomil, že celá scéna byla zachycena na kameru. „Sakra, celé se to nahrálo!“ řekl hlasitěji.

Isla chvíli mlčela. Pravděpodobně přemýšlela o cestě ven. Isla byla chytrá, ale ne produktivním způsobem.

Měla školu ulice. O chvíli později řekla: „Vymyslíme, jak se z toho dostat.“

Slyšela jsem ji vyjít z pokoje, než jsem pomalu otevřela oči a střetla se s Julianovým pohledem. V mých očích se nedalo nic vyčíst, ale u něj jsem viděla strach.

„Byla to sestřička? Myslela jsem, že slyším něčí hlas.“ Můj hlas nezněl slabě, byl spíše přísný, když jsem se ho ptala a přemýšlela, jak situaci nejlépe zvládnout. Snažila jsem se nedat najevo žádné emoce. Jen jsem lehce popotáhla.

„Ne! Nikdo tu nebyl,“ odpověděl Julian a svižně přešel k mé posteli. Pak se posadil na kraj lůžka a vzal mě za ruce.

„Měl jsem o tebe hrozný strach, moc se mi ulevilo, že jsi zpátky.“ Sklonil se a políbil mě na čelo. Jemným dotykem mi odhrnul pár pramenů vlasů z tváře a zastrčil je za ucho.

„Omdlela jsi, když jsi mi chystala oběd, tak mi to řekli. Máme v domě kuchaře, proč se namáhat? Je to tak milé, že jsi chtěla udělat něco laskavého, ale je mi smutno a cítím vinu, že jsem toho byl příčinou.“

Cítila jsem, jak se ve mně vaří hořkost, ale věděla jsem, že musím jednat moudře. Tak jsem začala otázkou: „Kde je Isla?“ Nespouštěla jsem z něj oči a čekala na odpověď.

Chvíle ticha se vlekla a jeho tvář zbledla. „Já...“ řekl se zakoktáním. „Isla, ona... no, volala dřív, aby zjistila, jak se ti daří.“

Než jsem stihla odpovědět, dveře vrzly a otevřely se. Ve dveřích se objevil stín a známý hlas řekl: „No tak, nehodláš jí to říct?“

Postava vstoupila do světla a mně se zastavilo srdce. Nebyla to Isla, byl to někdo, koho jsem neviděla deset let. Někdo, kdo mi vyhrožoval, že mě zabije, až mě příště uvidí. Byla to moje nevlastní sestra Sloane.

„Ahoj Vivienne,“ řekla s úšklebkem. „Překvapená, že mě vidíš?“