Audrey

„Máš v plánu si mě vzít?“ zeptal se mě ten chlap v pokoji s lišáckým úšklebkem.

„Lol, to ne. Ale zavolala jsem tě, protože jsem chtěla, abys...“

Než jsem stihla větu dokončit, zaslechla jsem blížící se kroky. Oba jsme se podívali ke dveřím v očekávání, kdo to do mého nemocničního pokoje jde.

Věděla jsem, že je to Julian, což ve mně vyvolávalo vzrušení i hněv zároveň. Nemohla jsem se dočkat výrazu v jeho tváři, až vejde a uvidí, s kým v tuhle noční hodinu jsem.

Ještě jsem se nevzpamatovala z toho, čeho jsem byla svědkem mezi ním a Islou. A aby toho nebylo málo, náhle se objevila Sloane.

Bez ohledu na to jsem byla rozhodnutá. S tímhle manželstvím jsem skončila a nehodlala jsem odejít jen tak potichu.

Byl sobotní večer a oknem pronikal měsíční svit, který vrhal stíny po podlaze ložnice.

Když Julian vpadl do pokoje, sledovala jsem, jak zbledl, když mě uviděl sedět na nemocničním lůžku vedle mého bývalého přítele.

Probodl mě svýma mořsky modrýma očima ve snaze mě zastrašit.

Pak se otočil k muži vedle mě. „Dominicu?“ Julian prakticky soptil. Zaťal pěsti, vydechl, polkl zbytek toho, co chtěl říct, a podíval se na mě, abych mu to vysvětlila.

„Ano. Poprosila jsem Dominica, aby mi dělal společnost, protože ty jsi to nedělal.“

Dominic v tu chvíli o mém plánu nic netušil a byl překvapený, že jsem si ho po tolika letech nechala zavolat do nemocnice.

„Jsi v pořádku, Aud? Hrozně jsem se bál, když jsi pro mě poslala. Upřímně jsem si myslel, že se děje něco zlého.“

„Vlastně ne. Ale není nic špatného na tom, požádat starého dobrého přítele, aby se zastavil, nemám pravdu?“

„To jistě ne!“ Přisunul se blíž ke mně, položil mou hlavu na svou hruď a vtiskl mi polibek na čelo.

To gesto mě překvapilo, ale výraz v Julianově tváři mě velmi potěšil. Přesně tohle jsem chtěla vidět.

Dominic se ke mně vždycky choval sladce, takže byl pro tuhle chvíli ideální osobou.

Julian byl v tu ránu rudý až za ušima a jen při pohledu na mě a Dominica málem přišel o rozum.

„Ehm, Aud?“ začal Julian, nejprve příliš ohromený na to, aby se pohnul. „Jsi nemocná, hospitalizovaná a sedíš na posteli vedle svého ex?“

„Jo...“ odpověděla jsem naprosto ležérně a se zářivým úsměvem. Měla jsem chuť dodat, že je to lepší než sex s mou nejlepší kamarádkou na stejné posteli, ale tuhle část jsem se rozhodla nechat si na později.

„Odkdy jsi tak neuctivá?“ Stále se snažil pochopit, co se děje a proč jsem na něj drzá, což u mě nebylo zvykem.

„Jsem ráda, že sis všiml, že jsem taková nebývala. No, možná máš teď důvod se se mnou rozvést. Aby ses necítil jako ten špatný...“

„Tohle se mi začíná líbit!“ prohlásil Dominic, vzal ovladač a přepnul televizi.

„Cože?“ Julianův výraz se změnil.

Okamžitě se mi přestal dívat do očí a vykročil ke dveřím, přičemž přemýšlel, jaká je pravděpodobnost, že jsem dnes dříve viděla jeho milostnou scénu s mou nejlepší kamarádkou.

Než se vydal k východu, otočil se na mě.

„Počkej!“ zavolala jsem na něj, když už byl u dveří.

„Co zase?“ Julian polkl, výraz jeho tváře byl naprosto nečitelný.

„Pořád jsi mi neodpověděl na otázku. Před hodinou jsem se tě ptala, kde je Isla. Je to moje nejlepší kámoška a ty říkáš, že se na mě nepřišla podívat od té doby, co jsem omdlela?

To se jí nepodobá. Mám pocit, že se jí možná stalo něco zlého a ty to přede mnou tajíš.“

„Isla je v pořádku!“ vyštěkl. „Jak jsem řekl naposledy, když ses ptala, volala!“ V hlase měl netrpělivost a v očích mu plál vztek.

„Jak víš, že je v pořádku?“ Nadzvedla jsem obočí s posměšným úšklebkem.

„Budu venku.“ Julian šel dál a třásl se úsilím udržet se pod kontrolou.

„Co se děje, holka? Chytila jsi ho v posteli se svou nejlepší kámoškou...“ Dominic vstal z postele a zavřel dveře.

Pravděpodobně ho napadaly nějaké neslušné věci. Obvykle bych ho pokárala. Ale teď mi to bylo jedno.

Povzdychla jsem si a přemýšlela, jestli mu chci říct, co se děje. „Dominicu, prosím, kontaktuj mého právníka. Podávám žádost o rozvod.“

Na chvíli mě nenapadlo, že na něj možná ani nemá kontakt.

Ale věděla jsem, že udělá, co po něm chci, jakmile mu poskytnu všechny potřebné údaje, a tak jsem vzala telefon a začala hledat kontakt na svého právníka.

Lapl po dechu, zvedl obočí a přitáhl se ke mně blíž na postel. „Rozvod? Máš k tomu nějaký konkrétní důvod?“

„Do toho ti nic není, nepokoušej štěstí. Jen řekni mému právníkovi, ať připraví rozvodové papíry. Brzy mě propustí a chci mít dokumenty do té doby hotové.“

„Zdá se, že tě Julian opravdu naštval. Potřebuješ chlapa, aby na něj mohl žárlit?“ zeptal se ledabyle, stejným způsobem, jakým se v posledních letech mnohokrát snažil vrátit do mého života.

Podívala jsem se na něj a znovu zvážila jeho návrh. Byl to skvělý nápad.

Ikonický rozvod byl fajn, ale co by mohlo být lepšího než se z nemocnice vést za ruku s úhlavním nepřítelem svého manžela poté, co po něm hodíte rozvodové papíry?

Julian nemusí být ten špatný, ušetřím ho toho stresu a udělám to nezbytné sama.

Skončila jsem se snahou zasloužit si jeho lásku. Jsem krásná žena z prestižního a vlivného prostředí.

Ale to všechno jsem zahodila, abych mohla být s Julianem. Po čase lidé zapomněli, kdo ve skutečnosti jsem. A začala jsem žít ten normální život, který pro mě Julian chtěl.

Život obyčejné hospodyňky. To mě nijak netrápilo. Ale fakt, že mě podvedl s mou nejlepší kamarádkou, zatímco jsem byla v nemocnici, byl příliš silná káva.

„Nenapadlo mě zacházet tak daleko. Ale když o tom tak přemýšlím, budu potřebovat, abys zítra v 16 hodin zaparkoval auto venku. Odjedu z nemocnice tvým autem a s tvým doprovodem.“

„Úžasné!“ usmál se Dominic.

Právě když jsme dolaďovali naše plány, rozrazily se dveře nemocničního pokoje. Julian tam stál, vysoký a štíhlý, a nespouštěl ze mě oči.

Viděla jsem paniku a strach v jeho chvějících se rtech a pak jsem se podívala přes jeho rameno na muže, kteří tam byli s ním. Byli to policisté.

To nás s Dominicem nahlásil policii? Nedokázala jsem pochopit, o čem celá ta scéna je.

„Audrey, musíme s vámi mluvit,“ řekl jeden z policistů vážným hlasem. „Jde o Islu.

Stal se incident.“ Cože zase? Povzdychla jsem si. Srdce mi bušilo, jakmile mi policistova slova došla.

Podívala jsem se na Dominica, jehož úsměv zmizel. Nahradil ho výraz obav. Julian vypadal, že se každou chvíli zhroutí.

„Co se stalo Isle?“ vyhrkla jsem skoro okamžitě a hlas se mi mírně chvěl. Navzdory tomu, čeho jsem byla svědkem, jsem jí smrt nepřála. Ani jsem nechtěla slyšet, že se jí něco stalo.

Policista si vyměnil pohled se svým kolegou, než odpověděl. „Byla nahlášena jako pohřešovaná a máme důvod se domnívat, že v tom může být cizí zavinění.“

Dominic mi pevněji stiskl ruku. Cítila jsem, jak se mi z tváře vytrácí krev, zatímco policista pokračoval v mluvení.

„Juliane,“ řekla jsem a otočila se k němu. „Měli jste v plánu spolu utéct? Kde je?“ To bylo jediné logické vysvětlení.

„Vlastně, paní Audrey, máme hlášení, že za to nesete zodpovědnost vy.“