Vivienne Callaway

Dlaně se mi zpotily, když můj pohled klouzal po seznamu podpisů na dokumentech přede mnou. Do očí mi hrkly slzy a rozostřily text, který jsem stále ještě pročítala. Už jsem to dál nedokázala snést a dokument jsem zavřela. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, když jsem do nich vzala svou hlavu a silně ji stiskla, abych to chvění zastavila. Potřebovala jsem přemýšlet, ale najednou jsem nevěděla jak.

Odkaz mé rodiny, jehož budováním jsem strávila celý život, byl roztrhán na kusy bez jakékoliv naděje na záchranu.

Sakra!

Hroutila jsem se.

Můj mozek se snažil pochopit, co to znamená. Všech devět členů představenstva hlasovalo pro mé odvolání z funkce generální ředitelky společnosti Callaway Textiles a časové razítko ukazovalo, že poslední podpis byl připojen dnes. Toto rozhodnutí vstoupí v platnost v pondělí. Přesto se to dozvídám až teď, poté, co jsem obdržela podivný e-mail s výzvou, abych si prošla svou zprávu.

Devět členů představenstva by odhlasovalo odvolání generální ředitelky pouze tehdy, pokud by už měli náhradu. Otevřela jsem stránku, abych se podívala, a bylo tam devět podpisů, které volily Sloane Mercerovou novou generální ředitelkou Callaway Textiles s platností od pondělního rána.

Sloane Mercerovou, největší rivalku Callaway Textiles a mou tyranku z dětství.

Srdce mi hrůzou kleslo, když se moje nejhorší noční můra právě stala skutečností.

„Jsi bezcenný kus hovna, který by vůbec neměl existovat. Jsem si jistá, že lidé ve tvém okolí to cítí stejně.“ To byla slova, která mi řekla, když jsme se loni setkaly na obchodním summitu v Manchesteru.

Sloane přebírala společnost, které jsem obětovala pot, krev a slzy, a to s pomocí mých členů představenstva. Ani jeden – dokonce ani jeden – nehlasoval proti tomuto převzetí, což ukazovalo, jak moc mě chtěli dostat pryč. Bylo to nepřátelské převzetí a já neměla ani šanci proti němu bojovat. Sloane mě chtěla vidět na kolenou a úspěšně mě na ně srazila.

Najednou jsem nemohla dýchat – vzduch pro mě byl příliš horký a hlava mi bolestivě bušila do lebky.

Všechno, pro co jsem pracovala – všechno, co se moje rodina obětovala vybudovat – se přede mnou hroutilo jako domeček z karet. V koutcích očí mě štípaly slzy a dožadovaly se uvolnění, když mi došla tíha této nové reality.

Zamrkala jsem.

Kdokoli mi tento e-mail poslal, věděl, co mě v pondělí čeká, a chtěl, abych se tomu vyhnula. Chtěl mě ušetřit nadcházející ostudy a ponížení.

Vzala jsem telefon a vytočila číslo svého snoubence Prestona Sterlinga, ale on to nebral. Potřebovala jsem to někomu říct a on byl jediný člověk, kterému jsem věřila. Po třech marných pokusech dovolat se na jeho číslo jsem to vzdala, vděčná, že to nezvedl, protože moje vyprahlé hrdlo by mi bránilo mluvit. Třesoucíma se rukama jsem si posbírala věci ze stolu.

Otřela jsem si slzy stékající po tváři a postavila se na nohy, které mi připadaly těžké jako olovo a zároveň slabé jako voda. Byla jsem na pokraji zhroucení a neměla jsem dost síly ani odhodlání čelit této strašlivé realitě. V takových chvílích byla nezbytná odvaha a já se styděla přiznat, že žádnou nemám.

Ještě jednou jsem se ohlédla na kancelář s vědomím, že se do ní už nevrátím, a když jsem vyšla ven, zavřela jsem za sebou dveře. Převzala jsem společnost poté, co můj otec před čtyřmi lety zemřel, a teď se musím podívat matce do očí a říct jí, že jsem rodinný podnik ztratila.

Když jsem došla na parkoviště, nepřekvapilo mě, že moje auto bylo jediné, které tam zbylo. Byla jsem tam o dvě hodiny a třicet minut déle, než byla moje obvyklá pracovní doba, protože jsem ten čas strávila nad třicetistránkovým dokumentem podrobně popisujícím převzetí.

Pořád jsem měla čas a mohla jsem všechno znovu vybudovat, dokud jsem byla naživu.

Otevřela jsem auto a nastoupila. Jakmile jsem nastartovala a rozsvítila světla, spatřila jsem holohlavého muže v černé kapuci, jak na mě míří zbraní. Dech se mi zasekl v hrdle a oči se mi hrůzou rozšířily, protože jsem věděla, co to znamená.

„Vypadni z toho zasranýho auta!“ zařval na mě a já v hrůze a panice zvedla ruce. Pocit beznaděje a smutku, který jsem pociťovala dříve, se proměnil ve strach a zmatek. Byla to jedna z nejbezpečnějších čtvrtí ve městě a lidé zde byli okrádáni jen zřídka. Nikdo sem nechodil krást – ledaže by mě nechtěl okrást, ale zabít, a to nejhorší, co jsem mohla udělat, bylo poslechnout jeho příkaz a vystoupit.

„Nepokoušej se o žádný hlouposti, ženská! Řekl jsem, ať kurva vypadneš,“ řekl a natáhl zbraň, připravený střílet, zatímco z jeho očí čišela hrozba a úmysl ublížit.

Zavrtěla jsem hlavou. „Už jdu, už jdu,“ řekla jsem, ale místo abych otevřela dveře, jak mi nařídil, zamkla jsem je a dupla na plyn. Auto okamžitě vystřelilo plnou rychlostí vpřed, narazilo do holohlavého muže a odhodilo ho na zem. Svírala jsem volant, ruce se mi třásly, klouby mi zbělely a srdce mi hlasitě bušilo. Uslyšela jsem skřípění pneumatik a ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se ten nájemný vrah zvedá na nohy a několikrát vystřelí na zadní část auta, ale kulky mě při mém úprku těsně minuly.

Cítila jsem, jak mi srdce pumpuje adrenalin, když jsem s hlasitým skřípěním pneumatik rychle odjížděla z parkoviště. Ruce se mi třásly při vědomí, že jsem právě tím nejméně očekávaným způsobem unikla smrti. Stále jsem nedokázala uvěřit tomu, co se právě stalo. Někdo mě chtěl zabít, ale kdo?

Sloane.

Nepochybovala jsem o tom. Vzít mi rodinnou firmu jí nestačilo, chtěla i můj život.

Chtěla jsem jet domů k Prestonovi. Postará se o mě a bude vědět, jak mě uklidnit. Potřebovala jsem jet domů k němu. Byla to ta útěcha, kterou jsem vzhledem ke všemu, co se dosud stalo, potřebovala. Zítra všechno ohlásím na policii, ale dnes v noci jsem chtěla jen jeho.

Zastavila jsem u našeho střešního bytu a vešla dovnitř. Srdce už mi bilo klidně, ale pomalu se začala vkrádat bolest hlavy. Představa, že se zhroutím Prestonovi do náruče a on mě ukolébá ke spánku, mi dávala něco, čeho se mohu držet a pro co mohu dýchat.

Všimla jsem si, že dveře do pracovny jsou pootevřené. Světlo z nich pronikalo na chodbu, když jsem mířila k ložnici. Preston nikdy dřív nenechával dveře otevřené, pomyslela jsem si, když jsem zevnitř uslyšela jeho hlas vyslovit mé jméno, ale ne tak, jak to dělával obvykle. Rychle jsem se přiblížila, s úzkostí jsem vešla do pracovny, ale nenašla jsem po něm ani stopy, což mě zmatlo, a tak jsem dveře zase zavřela.

Vnitřní dveře pracovny, které vedly do naší ložnice, zůstaly otevřené stejně jako ty vnější. Když už jsem se chystala k pootevřeným dveřím dojít, zastavila jsem se, jakmile jsem uslyšela povědomé ženské zachihotání.

Zhluboka jsem se nadechla, podívala se mezerou ve dveřích a srdce mi kleslo. Na to, co jsem uviděla, jsem byla naprosto nepřipravená. Na naší posteli ležela Sloane Mercerová, žena, která mi právě vzala úplně všechno, v náručí mého snoubence Prestona.