Pohled Sebastiana

Sledoval jsem, jak se Vivienne při mých slovech protáhl obličej, a srdce mi v hrudi ztěžklo. Ten pohled jsem znal; byl to pohled plný bezmoci a beznaděje. Chtěl jsem k ní natáhnout ruku a ujistit ji, že to zvládne, ale nevěděl jsem, jak by zareagovala.

Žalostně zakňourala a snažila se schovat před mým pohledem, jako bych ji snad měl soudit. Kdyby jen tušila, že bych ji za to nikdy nesoudil.

Uplynulo několik vteřin ticha a pak odhalila své dilema: „Nemůžu si dovolit změnu obličeje.“ V očích měla stále tu stejnou nevinnost jako tehdy, když jsem se do nich díval naposledy. Možná bude potřebovat změnu obličeje a spoustu dalších věcí, ale pro mě bude vždycky Vivi, mojí zachránkyní.

Zavrtěl jsem hlavou. „S tím si nemusíš dělat žádné starosti. Všechno uhradím,“ ujistil jsem ji.

Zkoumavě mi pohlédla do očí, jako by se snažila vidět něco jiného, než co jsem právě řekl. Musela to nenajít, protože se zeptala: „Proč bys to pro mě udělal?“

Usmál jsem se. „Protože vím, jaké to je být bezmocný, a taky proto, že chci.“

To bylo všechno, co jsem mohl říct, i když jsem toho chtěl říct mnohem víc. Pořád jsem byl Prestonův bratr a díky němu mě část jejího já vnímala jako zrůdu. Bála se mě jako takové, a to bylo něco, o čem jsem si nikdy nemyslel, že mi bude připadat tak bolestné.

Nebyl jsem zrůda; byl jsem muž, který ji miloval a ztratil. Byl jsem muž, který musel zůstat stát stranou a sledovat, jak ji můj bratr miluje tak ubohým způsobem. Byl jsem muž, který věděl, že si dívka jeho snů zaslouží víc, než co dostává, ale nemohl s tím nic udělat, protože ho osud, jak už to tak bývá, opět vypekl.

Byla vždycky dívkou mých snů, ale já nebyl mužem jejích snů; tím byl Preston.

Přísahal jsem, že i když je jeho, budu ji chránit, ale zklamal jsem. Neochránil jsem ji před tou zrůdou jménem Preston. Pamatuji si, jak jsem se na ni přišel podívat hned poté, co byla zachráněna a převezena do nemocnice. Když jsem ji viděl v kómatu, zlomilo mi to srdce; její obličej byl těžce zničený a obvaz byl jediný způsob, jak zastavit krvácení a infekci.

Zklamal jsem ji. Nedokázal jsem dodržet svůj slib, že ji udržím v bezpečí. Selhal jsem.

Ustoupil jsem a rozepnul si knoflík u saka, abych uvolnil jeho sevření, protože jsem najednou nemohl dýchat. Potřeboval jsem jít ven, a i když jsem ji nechtěl znovu opustit, věděl jsem, že je to nezbytné.

Vešel jsem do svého pokoje, svlékl se a šel do koupelny. Potřeboval jsem studenou sprchu, která by mi pomohla rozpustit ten vztek proudící mi v žilách, protože žádný jiný vhodný způsob, jak ho rozehnat, neexistoval.

Studená voda dopadla na mou kůži a ta se v reakci na to stáhla, ale já pod ní stál a reguloval své dýchání, pomalu nadechoval a vydechoval, dokud jsem nebyl znovu pánem situace.

Když jsem se vrátil do ložnice, zabzučel mi telefon a já ho zvedl.

„Beatrice. Máš pro mě nějaké dobré zprávy?“ zeptal jsem se rovnou k věci a čekal, až promluví.

„Uf, s touhle pusou taky líbáte svou matku, šéfe?“ zeptala se.

Protočil jsem oči. „Ještě štěstí, že tu není, aby to zjistila. Máš nějaké dobré zprávy?“ zeptal jsem se znovu s rostoucí netrpělivostí.

„Policie právě našla to auto a je to přesně tak, jak jste chtěl; teď to přesunou do hlášení o pohřešované osobě.“ Odpověděla.

„Dobře, Beatrice, průběžně mě informuj.“

„Jasná věc, šéfe.“ Odpověděla: „A mimochodem, zkontrolujte si v systému aktualizace; je to oficiálně sedm měsíců do stanoveného data. Přeposlala jsem vám všechny informace, které potřebujete, abyste byl v obraze a o krok napřed před nejnovějším děním ohledně dalšího kroku Sterling Corporation.“

„Díky,“ řekl jsem a ukončil hovor.

Pustil jsem se do práce a hltal všechny detaily o blížící se události ve Sterlingu. Sedm měsíců byla dlouhá doba, ale ve srovnání s třinácti lety to zas tak moc nebylo; dokážu počkat.

Po hodinách pilování všech mých plánů jsem vstal od pracovního stolu a přešel do levého rohu místnosti, kde visely více než dvě desítky fotografií. Hleděl jsem na tváře na každé z nich, přičemž na většině byli tři lidé, kteří mi zničili život.

Richard A. Sterling, můj otec.

Zničil mou rodinu a zradil mou matku i slib, který jí dal, že jí bude věrný a oddaný pouze jí. Otevřel dveře jejímu zármutku a opustil ji, když ho nejvíc potřebovala. Jeho zrada přinesla mé matce smrt a já mu to nikdy neodpustím.

Eleanor Sterlingová, jeho žena.

Had, který předstíral, že je matčinou přítelkyní, přitom po celou dobu byla nepřítelem. Je to přesně ta osoba, která mě v sedmnácti letech nechala poslat z domova, abych žil v cizím světě a mezi cizími lidmi, jen aby její syn mohl být šťastný. Bude si přát, aby mě před všemi těmi lety zabila spolu s mou matkou.

Preston Sterling, jejich syn.

Ten parchant má v mém srdci zvláštní místo. Nejenže mi vzal dívku, kterou jsem chtěl, ale navíc ji zlomil k nepoznání. Za každou slzu, kterou prolila, za každý okamžik, kdy se cítila bezmocná a zoufalá, zaplatí dvojnásob. Vivienne byla bezesporu dokonalá, ale stejně jako to udělal Prestonův otec mojí matce, i on zradil Vivienne a nechal ji napospas smrti.

Měl jsem s nimi tolik nevyřízených účtů a oni sehrají roli ve svém vlastním pádu. Jeden mi zničil rodinu, druhý mě oddělil od dívky mých snů a ten poslední se ji pokusil zabít.

Snažil jsem se usnout, ale nešlo to; jen jsem se převaloval v posteli. Podíval jsem se na hodiny na nočním stolku a zjistil, že je 23:53. Potřeboval jsem spát, ale věděl jsem, že nezaberu; měl jsem něco na mysli.

Chtěl jsem vidět Vivienne; musel jsem. Chodil jsem se na ni dívat každý den od doby, kdy byla v kómatu. Dneska jsem za ní ještě nebyl, protože se probudila, ale mé tělo si na tu rutinu zvyklo a nedopřeje mi klid, dokud to neudělám.

Otevřel jsem dveře do jejího pokoje a zjistil jsem, že v posteli tvrdě spí. Zůstal jsem stát ve dveřích, neodvážil se jít dál ze strachu, že bych ji mohl vzbudit. Zbývalo toho ještě tolik udělat, ale ona už byla vzhůru; byla v bezpečí.

„Omlouvám se, že jsem tě zklamal, Vivi, ale přísahám na hrob své matky, že už ti nikdy nedovolím ublížit. Ochráním tě před vším, co by ti způsobilo bolest,“ zapřísáhl jsem se.