Sebastian byl Prestonův bezcitný bratr miliardář, který ho ve všem překonal. Podle Prestona chtěl Sebastian jen to nejhorší pro něj i pro všechny, na kterých mu záleželo. Chlad v jeho očích byl přesně takový, jaký Preston léta popisoval.

Rodina poslala Sebastiana Sterlinga daleko ze Spojeného království poté, co se – podle Prestona – pokusil Prestona zabít, když byli oba mladší. Giselle Sterlingová, Prestonova mladší sestra, také potvrzovala historky o jejich zlém bratrovi, který pro ně nepředstavoval nic jiného než hrozbu.

Nebyla jsem v bezpečí; možná jsem přežila jedno monstrum, ale teď jsem byla v doupěti dalšího.

Při tomto zjištění se mi sevřelo srdce a chtěla jsem z postele utéct, ale nemohla jsem se pohnout. Nedokázala jsem se k tomu přimět. Nevzdala jsem se a po tak dlouhé době se mi podařilo pohnout rukama. Bolela mě hlava a srdce se mi stahovalo hrůzou z nejhoršího osudu, který mě teprve čeká. Namáhavě jsem se pomocí funkčních rukou zvedla na posteli do sedu a zjistila, že mám na sobě bílý župan.

„Bojíš se,“ podotkl, ale jeho výraz zůstal prázdný, i když na mně dál spočíval jeho pohled.

Jestli mi Preston dokázal provést to, co mi udělal, co by zabránilo jeho krutému staršímu bratrovi, aby neudělal ještě něco horšího? Musela jsem se odsud dostat a zmizet od něj co nejrychleji. Nemohla jsem se však hýbat.

Sakra, já se nemohla hýbat!

Byla jsem naprosto k ničemu, jako pytel brambor. Přes všechny své šance jsem Prestonovi nedokázala uniknout a teď jsem měla šance ještě menší.

Řasy se mi zachvěly a v duchu jsem zamumlala modlitbu o záchranu, i když jsem silně pochybovala, že by v tuto chvíli nějaká záchrana přišla.

„Co se mnou máš v plánu?“ dožadovala jsem se odpovědi a v obličeji se mi zračil strach. Zaváhal a já ztratila nervy. „Hodláš dokončit to, co tvůj bratr nedokázal?!“ vyštěkla jsem na něj.

Jeho pohled ztemněl a poprvé od chvíle, co vešel do tohoto pokoje, se mu mezi obočím usadila vráska a už nezmizela, naopak se s každou další vteřinou prohlubovala, až se změnila v naprostý hněv. „Myslíš si, že jsem tě sem přivedl, abych tě zabil?“ zeptal se drsně a stáhl na mě obočí. „Já nejsem Preston,“ řekl tónem ostrým znechucením.

„Ne, ty jsi jeho bratr!“ zvolala jsem. Udělala jsem dobře, že jsem k tomu nepřidala i označení zrůda.

„To kurva nic neznamená!“ zavrčel na mě.

„A co jsi chtěl, abych řekla?“ obořila jsem se na něj, zatímco mi v hlavě třeštilo z toho, jak jsem zvýšila hlas.

„Možná poděkovat? Nechovat se ke mně, jako bych byl stejná zrůda, co se tě pokusila zabít.“ Zasyčel na mě, jeho podrážděnost rostla, ale jeho tón zůstával tak nějak stejný.

Oči se mi zalily slzami a rty se mi zachvěly, když mě ovládl zármutek nad vším, co se dosud stalo. „Omlouvám se, zpanikařila jsem. Můj snoubenec – tvůj bratr – se mě pokusil zabít. Pokusil se mě zabít dvakrát.“

„Já vím, zachránil jsem tě,“ řekl, ale jeho tón naznačoval, že to rozhodnutí právě přehodnocuje.

Jak to věděl? A proč by se o to měl starat? Preston říkal, že nemá srdce ani duši.

Preston ti taky roky lhal, vzal ti firmu, kterou jsi milovala, a pokusil se tě zabít. Není to zrovna nejlepší člověk, jehož slovům by se dalo věřit.

Skousla jsem si spodní ret, abych získala kontrolu nad svými téměř přetékajícími emocemi.

Sebastian se díval z místa, kde stál, aniž by se přiblížil nebo nabídl pomoc, a za to jsem mu byla nesmírně vděčná, protože mi sice možná zachránil život, ale přátelé jsme nebyli.

Bolelo mě celé tělo a hlava mi bušila jako hlasitý gong, ale fyzická bolest nebyla ničím ve srovnání s tou citovou, kterou jsem pociťovala při pomyšlení na všechno, co se mi stalo. Ztratila jsem úplně všechno a vyvázla jen s holým životem. Můj nejlepší přítel z dětství a zároveň muž, vedle kterého jsem léta spala, chtěl, abych zmizela, a já si to uvědomila, až když bylo příliš pozdě. Jak jsem mohla být tak hloupá?

„Jak jsi to věděl?“ zeptala jsem se, protože jsem to chtěla slyšet přímo z jeho úst.

Vytáhl ruku z kapsy a překřížil paže na hrudi. „Je to můj bratr a nikdy nepatřil k těm nejchytřejším padouchům.“ Zavrtěl hlavou a zněl trochu zklamaně.

Dělalo to pak ze Sebastiana toho chytrého padoucha?

„Viděl jsem ho se Sloane o loňských Vánocích. Snažili se to utajit, ale poznal jsem, že se mezi nimi něco děje, a měl jsem pravdu. Jejich plán jsem zjistil, aniž bych se o to musel nějak moc snažit,“ odpověděl, jako by to nebylo nic důležitého.

O minulých Vánocích mi Preston nedovolil jet s ním. Trval na tom, abych strávila ten den se svou rodinou, i když se ve stejný den konala oslava narozenin jeho otce. Tvrdil, že nechce, aby si mě jeho zlý bratr zařadil na svou černou listinu, protože Sebastian trávil Vánoce s nimi. Poslechla jsem ho a místo toho jsem strávila Vánoce se svou rodinou, zatímco on vzal s sebou Sloane.

Lhal mi přímo do očí a přitom mě líbal.

Pokud Sebastianovi došlo, že se mezi Prestonem a Sloane něco děje, znamenalo to, že to muselo dojít i Giselle Sterlingové. Byla to inteligentní žena a musela na to přijít během několika vteřin. Věděla, že je jí její bratr nevěrný, a přesto se na mě usmívala pokaždé, když jsme se sešly na kávu.

Celou tu dobu jsem za blázna byla já.

Srdce mě bolelo, ale ještě víc mnou cloumal vztek. Všichni se ke mně chovali jako k hlupačce a já jim všem přála jen to nejhorší.

Vytryskly mi slzy a já se je pokusila otřít, ale uvědomila jsem si, že mám přes obličej masku. Ruka mi v panice přejela po zbytku obličeje a pak po hlavě, a došlo mi, že je obvázaná obinadlem. Obrátila jsem se k Sebastianovi s očima plnýma paniky.

Nenechal mě trápit se ve zmatku ani mě nenutil se ptát, proč mám obličej obvázaný, protože o několik vteřin později promluvil sám.

„Roztříštěné čelní sklo ti při nárazu nenávratně poškodilo obličej. Museli jsme ho zavázat. Potřebovali jsme, aby ses probudila a rozhodla, co chceš dělat dál.“

Než to dořekl, už jsem nekontrolovatelně brečela.

Preston mi vzal naprosto všechno; sice mě nezabil, ale postaral se o to, abych se už nikdy nemohla vrátit k životu, který jsem kdysi měla.

Sebastian přistoupil blíž a na rozdíl od dřívějška jsem sebou neškubla. Nemyslela jsem si, že by mohlo přijít něco horšího než to, co se už stalo, a část mého já se s ním cítila v bezpečí i přes všechno, čím jsem si prošla.

Sáhl do kapsy a vytáhl bílý kapesník. Věnoval mi soucitný pohled a podal mi ho.

Vzala jsem si ho, otřela si slzavé skvrny a hlasitě se vysmrkala, i když mě hlava strašlivě bolela. „Jaké mám možnosti?“ Nemyslela jsem si, že nějaké mám, ale zeptat se bylo to nejlepší.

„Je jen jedna; budeš potřebovat kompletní změnu obličeje.“