„Samozřejmě, pojďte za mnou.“ Ellie se je chystala vzít dozadu do své malé kanceláře, když vtom uslyšela Adrianu, jak na ni volá. Otočila se ke dceři; Addy k ní běžela s obrovským úsměvem na tváři.

„Mami, zase jsem dostala jedničku ze španělštiny! Paní Leónová říkala, že je na mě pyšná, jsem jediná ze třídy, kdo ji má. Už potřetí!“ Ellie se k ní sehnula a objala ji a políbila. Addy jí podala zprávu, když se odtáhly.

„Maminka je na tebe tak pyšná, broučku, ty jsi moje chytrá holčička. Jde ti to skvěle.“

„Znamená to, že dostanu svůj oblíbený koktejl, když jsem byla tak hodná?"

„Samozřejmě že ano, andílku, ale teta Amara tě teď na chvilku pohlídá, maminka musí pracovat.“

„Dobře. Mám tě ráda, mami.“

„Já tebe víc, zlatíčko.“ Ellie si všimla, že paní Velásquezová na Addy upřeně hledí. Její výraz se změnil – kdyby Ellie nevěděla víc, řekla by, že ta žena je v šoku. Celá zbledla. Ellie se podívala na Selenu a i ta vypadala otřeseně.

Ellie doufala, že jsou v pořádku. Chtěla se zeptat, co se děje, ale paní Velásquezová vykročila vpřed a sehnula se k Addy. K Elliinu překvapení natáhla ruku a něžně se dotkla Addyina tváře. Ellie slyšela tiché vydechnutí, které z ženy uniklo ve chvíli, kdy se dcery dotkla. Pak něco řekla španělsky, čemuž Ellie nerozuměla.

„Kdo je Leonora?“ slyšela Addy, jak se ptá té ženy. Ellie jazyku rozuměla a slyšela ho, ale mluvit se stále teprve učila.

„To byla moje prababička,“ odpověděla ženě na Addyinu otázku s vřelým úsměvem. Ellie si všimla, že se Addy stále nepustila.

„Paní Velásquezová? Je všechno v pořádku?“ zeptala se jí Ellie.

Žena se rychle narovnala a podívala se na Ellie. „Ano, drahá, je.“ Její pohled znovu sklouzl k Addy. „Jak se jmenuješ, zlatíčko?“ zeptala se Addy anglicky.

„Adriana,“ řekla Addy hrdě.

„Svému jménu určitě děláš čest,“ řekla jí paní Velásquezová. „To je vaše dcera?“ obrátila se na Ellie.

„Ano.“

„Kolik je jí let?"

„Pět,“ odpověděla Ellie. „Amaro, nevadilo by ti vzít si Addy na chvíli k sobě?“ Amara přikývla a brzy osaměly.

„Je krásná. Pokud vám nevadí, že se ptám, kdo je její otec?"

Ellie zvažovala, že bude lhát, ale ta žena působila upřímně, čestně a z nějakého zvláštního důvodu jí Ellie důvěřovala. „Adrian,“ řekla Ellie. „Adrian Porto.“ Zdálo se jí to, nebo žena prudce nasála dech? Ellie tu myšlenku rychle zavrhla – nebylo pravděpodobné, že by ta žena Adriana znala.

Žena si odkašlala, než promluvila. „Je součástí jejího života?"

„Mezi námi to nevyšlo,“ řekla Ellie. „Takže jsme se rozhodli jít každý svou cestou.“ Paní Velásquezová se na ni chvíli dívala a Ellie z toho začalo být nepříjemně. „Opravdu je všechno v pořádku?"

„Viděla jsem, že drží draka,“ řekla místo odpovědi paní Velásquezová.

„Ano, miluje draky, je to její nejoblíbenější hračka.“ Ellie viděla, jak paní Velásquezová zbledla ještě víc.

Na vteřinu si Ellie myslela, že ta žena omdlí. Jemně ji vzala za loket a dovedla k nejbližšímu volnému stolu. Pak přinesla sklenici vody a podala jí ji. „Děkuji, Eliano, jen mi trochu klesl cukr, proto se mi zatočila hlava,“ zalhala Marisol.

„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala se Ellie starostlivě.

„Ne, jsem v pořádku, pojďme probrat to, proč jsem přišla.“ Ellie přikývla. Následujících patnáct minut Ellie poslouchala její požadavky. Dala Ellie adresu, kam má zakázku doručit. Ellie vrtalo hlavou, proč to má přivézt ona, určitě by si mohli někoho najmout, aby to vyzvedl, ale neptala se. Přání klienta je zákon. Také posunula termín na čtvrtek odpoledne.

„Brzy se uvidíme, Eliano,“ řekla, když skončily.

Ellie přikývla. „Děkuji za příležitost, paní Velásquezová.“

„Prosím, říkej mi Marisol. Mám pocit, že se budeme vídat docela často.“ Ellie nad tím výrokem svraštila obočí, ale než stihla odpovědět, byly pryč. Vrátila se ke své práci.

MARISOL....

„Zdálo se mi to, nebo to dítě vypadá přesně jako naše prababička?“ zeptala se Selena matky cestou domů.

„Vypadá,“ odpověděla Marisol.

„Je možné, že by bratříček byl jejím otcem?"

„To mám v úmyslu zjistit. A Adrianovi o tom ani slovo, dokud se nedozvím pravdu o tom, co se stalo. Je jasné, že se znají, ale rozešli se ve zlém, a já chci vědět proč.“

„Musím říct, že je tak roztomilá, má dokonce i babiččiny vlasy a naši barvu pleti. A to, jak mluvila tak plynně španělsky, mě překvapilo ještě víc. A jestli se nepletu, brácha měl v dětství taky rád draky. Dokonce tak moc, že jednoho má vytetovaného na zádech.“ Marisol souhlasila; ta holčička měla s Adrianem spoustu společných rysů, což ji nutilo k zamyšlení – pokud to není jeho dítě, mohlo by to znamenat, že má pětiletou vnučku, o které nikdy nevěděla...?

ELIANA.....

Ellie právě uložila Adrianu do postele. V duchu se vracela k tomu, jak Marisol nad Addy rozplývala, jako by ji znala. Ta náklonnost, kterou ji zahrnula, Ellie překvapila. Pokrčila rameny a vlezla do postele. Neměla by nad tou situací moc přemýšlet; Addy je krásné dítě a říká to každý, kdo ji vidí poprvé.

Opatrně otevřela zásuvku nočního stolku a vytáhla společnou fotku s Adrianem. Mysl jí zabloudila k onomu dni. Na jejich třetím rande ji vzal do levné restaurace. Uvnitř byl fotobox a jí se ho nějak podařilo přemluvit, aby se s ní vyfotil. Nikdy úplně nepochopila, proč se tak bránil tomu, nechat se vyfotit.

Vzala ty fotky a strčila si je do zadní kapsy džínů. Cestou domů je v uličce obklíčilo pět chlapů. Požadovali po ní a Adrianovi peníze a všechno cenné. On jim dal své poslední peníze, jeden z těch chlapů chtěl její přívěsek, ale ona odmítla. Bezděky se dotkla náhrdelníku na krku.

Adrian řekl, že je to v pořádku, že jí koupí jiný, a tak svolila. Byl tam jeden chlap, který na ni celou dobu zíral a nepěkně si ji prohlížel. Právě když se chystali odejít, ten chlap ji popadl za zápěstí a hrubě si ji přitáhl k sobě.

„Co kdybychom se my dva trochu pobavili,“ zavrčel jí do ucha. Ellie se s odporem odtáhla a marně se snažila vyprostit.

„Pusť ji,“ řekl Adrian. „Dostali jste, co jste chtěli.“

„Ne, kámo, je krásná a já bych si z ní docela rád kousek kousl. Co říkáte, kluci?“ Jeho kamarádi se rozesmáli.

„Nebudu ti to říkat znova. Pusť ji.“ Ellie nikdy neslyšela v Adrianově hlase tak vražedné varování. Ani si neuvědomila, kdy udeřil toho chlapa, který se jí dotkl. Jen v šoku zírala, jak je všechny jednoho po druhém řeže, ránu za ranou. Když jeden z nich vytáhl nůž a bodl ho do ramene na zádech, Ellie málem omdlela, jakmile uviděla krev vytékající z rány. Ale Adrian bojoval dál, jako by žádnou bolest... necítil.

Když tam všech pět leželo rozpláclých na zemi s krví tekoucí z nosů a úst, vzal její přívěsek a zapnul jí ho kolem krku. Co se týče peněz, nechal je tam s tím, že ten náhrdelník má mnohem větší citovou hodnotu než cokoli jiného. V tu chvíli se rozplakala a on jí každou slzu polibkem osušil a slíbil jí, že nikdy nedovolí, aby jí někdo ublížil.

Když fotku vracela zpátky, povzdechla si. Zažila s ním neuvěřitelné chvíle. Dala by cokoli za to, aby s ním a Addy vybudovala společný život – ví, že by byl skvělým otcem. Lehce se dotkla přívěsku. Je to to jediné, co od něj má, jediná hezká věc, která jí připomíná jejich společné dny. I po všech těch letech ho stále nosí. Uvnitř je jejich společná fotka a Ellie tam přidala i fotku Addy. Navždy je ponese ve svém srdci, ať se stane cokoli.

ADRIAN.....

Adrian potřásl muži rukou přes stůl. Oficiálně se stal novým spolumajitelem firmy Vance Infinity Jewels. Jeho právníci vypracují konečné smlouvy a pak bude vše zpečetěno. „Těším se na spolupráci s vámi, Adriane,“ řekl Julian.

„Já také. Mám pár nápadů ohledně značky, které bych s vámi rád probral. Můj asistent vám zavolá a domluví schůzku.“