„Nemůžu zůstat vzhůru ještě chvilku, prosím mami? Zítra nejdu do školy.“

„Tak dobrá. Ještě pět minut.“

„Díky, mami, jsi nejlepší.“ Ellie se usmála. Dcera byla to jediné dobré v jejím životě, jediný člověk, který ji motivoval, který jí s úsměvem na tváři dělal dny hezké, i když stály za starou bačkoru. Byla za Addy vděčná. Později večer, když už Adriana spala, šla ke své skříni a vytáhla deník, do kterého si každý den zapisovala o Addyině životě.

Založila si ho krátce poté, co málem potratila. Místo aby v sobě city dusila, vypisovala se z nich sem. V téhle knize byl celý Adrianin život – od těhotenství přes porod až po jejích celých pět let.

Ellie si myslela, že knihu Adrianovi předá, až bude Addy pět, ale nedokázala to. Addyiny páté narozeniny byly minulý měsíc, a přesto se Ellie nedonutila ho vyhledat a říct mu o jeho dceři. Ta bolest a křivda v ní zjevně stále byly.

Nebylo dne, kdy by do deníku nenapsala něco o Addyině životě. Někdy cítila vinu za to, že je drží od sebe, zvlášť když chce Addy vědět, kdo je její otec... Možná jednou bude dost silná na to, aby dceři řekla pravdu.

Do té doby to bude její malé tajemství. Tenhle deník by se nikdy neměl najít. Zatím se Ellie dařilo ho před matkou tajit a musí v tom pokračovat, pokud nechce, aby se matka dozvěděla Adrianovo jméno.

Zná svou matku až moc dobře – vystopovala by ho a požadovala, aby za vnučku převzal zodpovědnost. Katrina Vanceová možná na pohled působila křehce, ale její matka měla k křehkosti daleko. Zvlášť když ji někdo vytočil nebo rozzlobil, to pak nesnesla žádné hlouposti. Ellie se s úsměvem uložila ke spánku.

ADRIAN....

Adrian hleděl z okna své kanceláře. Byl vyčerpaný, ale věděl, že v jeho oboru se neodpočívá. Od té doby, co jeho otec před šesti lety utrpěl infarkt, se plně věnoval vedení firmy. Velásquez Jewelers & Co. založil s otcem, když mu bylo dvacet.

Vlastnili také diamantové a zlaté doly pod hlavičkou Velásquez Groups. Skoro nebyl doma, byl příliš zaneprázdněn řízením tohoto miliardového byznysu. Firma prosperovala a v posledních letech rostla; proto si před pár měsíci otevřel nové sídlo pro Velásquez Jewelry a přestěhoval se do San Franciska.

Bratr mu v podnikání pomáhal, ale nedávno si vzal volno, protože jeho žena byla v posledním měsíci těhotenství. Adrianovi tak přibylo třikrát víc práce, na což si ale nestěžoval – stejně na něj doma nikdo nečekal.

Matka ho neustále popoháněla do ženění, protože byl nejstarší ze tří sourozenců. Jeho sestra je zasnoubená a svatba ji čeká za dva měsíce. V jednatřiceti letech sjezdil celý svět a jeho život byl o zábavě, ne o usazování se. V posteli mu prošlo nespočet žen, všechny se ho snažily dostat do chomoutu, ale on odmítal.

Byla jen jedna žena, kterou si kdy chtěl vzít. Jedna žena, kvůli které by se vzdal všeho. Jedna žena, o které si myslel, že ji miluje, ale očividně se jen klamal, protože pro ni to nic neznamenalo. Setkání s Elianou mu změnilo život; její úsměv mu rozzářil svět a v její přítomnosti zapomínal na všechno, jen se jí chtěl dotýkat, držet ji a milovat se s ní.

Chtěl s ní strávit zbytek života. Během jejich ročního vztahu ji proto zkoušel, aby zjistil, co je zač – jestli jí jde jen o peníze, nebo o něco víc. Řekl jí, že se jmenuje Adrian Porto, nikoli Adrian Velásquez. Porto bylo příjmení jeho matky za svobodna.

Jakmile ženy slyšely jeho pravé jméno, hned se ho držely jako klíšťata. Proto u ní zvolil jiný přístup, aby poznal její pravou povahu. Předstíral, že je chlap v potížích, který moc nemá a jehož rodina je na dně. Přitom v době, kdy Elianu potkal, byl už velmi bohatý.

Stála při něm, i když si hrál na chudáka. Každou situaci dokázala zlehčit, ať už byla jakkoli zlá, a povzbuzovala ho, aby se nikdy nevzdával. Zamiloval se do ní pro její nesobeckost a pro to, jak se starala o druhé dřív než o sebe.

Zamiloval se... on, který na lásku nevěřil, propadl citu. Bez váhání věděl, že si ji musí vzít a založit s ní rodinu, aby si na ni žádný jiný muž nemohl činit nároky. Rodina chtěla, aby si z obchodních důvodů vzal jinou ženu, ale on řekl ne – vezme si někoho jiného. Zprávu samozřejmě nepřijali dobře. Adrian se ten den dokonce s otcem pohádal a výsledkem byl otcův infarkt.

Od té doby je otec upoután na invalidní vozík a bere léky na srdce. Adrian byl tehdy připraven se všeho vzdát, aby s ní mohl vybudovat život, postavit se vlastní rodině, jen aby byl s ní... a pro co? Pro nic.

Na ničem, co spolu prožili, jí očividně nezáleželo. Proto mu mohla pod dveře jejich malého společného bytu podstrčit dopis, ve kterém mu oznámila, že jde dál, našla si někoho jiného a on se ji nemá pokoušet hledat. To byl konec. Od té doby se nikdy neohlédl, nikdy se ji nepokusil najít ani po ní nepátral.

Po ní si vytvořil styl života playboye – nikdy s žádnou ženou nezůstával dlouho, jen uspokojoval své mužské potřeby, aniž by se citově angažoval. Zatím to fungovalo. Všechny ženy, se kterými spal, hledaly jen povyražení a on jim ho dopřál – bez závazků. Adrian věděl, že rády utrácejí jeho peníze a užívají si dary a šperky, které jim kupuje. Nijak mu to nevadilo, nakonec to byla výhodná situace pro všechny.

Podíval se na náramkové hodinky – bylo skoro jedenáct. Katarina, jeho poslední přítelkyně, na něj nejspíš čeká v jeho penthouse. Měli mít večeři, ale on zapomněl. Jakmile se začne soustředit na práci, všechno ostatní jde stranou. Na mobilu viděl tři zmeškané hovory. Dnes odpoledne, když byl na obědě s Julianem Vancem, si vypnul vyzvánění; když obchoduje, nesnáší vyrušování.

O tom muži slyšel hodně dobrého. Adrian věděl, že také vlastní klenotnictví, ale poslední rok se firma potýkala s finančními problémy. Pokud brzy nenajdou investora, vyhlásí bankrot. Proto Juliana oslovil s návrhem a musel uznat, že je dobrý a stojí za to riziko. Julian byl dokonce připraven mu prodat svůj padesátiprocentní podíl. To Adriana zaskočilo, ale také mu to ukázalo, jak je ten muž zoufalý. A pokud se obrátil na něj, znamená to, že nikdo jiný kromě něj takovými penězi nedisponuje. Adrian už měl několik nápadů, co udělá, až firmu ovládne. S jeho kalkulacemi a odborností ji může postavit na nohy během půl roku. Tak moc si věřil.

Řekl Julianovi, že se mu ozve za pár dní. Věděl, že tu firmu napůl získá. Jakmile se tak stane, vytáhne ji nahoru a udělá ji lepší, než byla. Nic ho nebaví víc než výzva. Popadl sako a odešel.

ELIANA....

V pondělí ráno se Ellie probudila pozdě. Sotva zamhouřila oko, myšlenky na Adriana se jí neustále vtíraly do mysli. Domem se pohybovala jako automat – chystala Addy snídani a balila jí svačinu. Dnes byla na řadě s otevíráním kavárny ona. Je sedm a ona je pořád doma. V sedm deset popadla klíče od auta a kabelku, vyvedla Addy ven, zamkla a brzy byly pryč.

Když dorazila ke kavárně, venku už čekalo pár lidí. Někteří prostě milují svou ranní kávu s koblížkem nebo muffinem. Jakmile otevřela dveře, všichni se nahrnuli dovnitř. Naštěstí Amara dorazila brzy a pomohla jí s obsluhou.

Ellie přemýšlela, jestli vůbec stihnou objednávku paní Velásquezové včas. Při tom, jak se cítila, by teď nejraději viděla postel. Objednala suroviny navíc na všechno, co budou péct. Pokud má být objednávka hotová do středy, musí začít už dnes a zůstat v práci přesčas.

Den utekl neuvěřitelně rychle, nejspíš proto, že ho ani nevnímala. Paní Velásquezová ještě nedorazila a Ellie přemýšlela, jestli vůbec přijde. Už byl skoro čas vyzvednout Addy ze školy, tak se zeptala Amary, jestli jí to nevadí. „Samozřejmě že ne. Nějaké zprávy?“

„Ne, ale je teprve půl třetí. Nechci riskovat, že odejdu, ona přijede a já tu nebudu, když si mě vyžádala osobně.“

„Dobře, tak já vyrazím. Mám cestou něco vzít?“

„Ne. Na to, co budeme potřebovat, jsem už objednala víc.“ Když Amara odešla, Ellie se zabavila kontrolou finančních záznamů. Posledních pět měsíců se podniku dařilo, zisky rostly. Pokud to takhle půjde dál, bude si moct najmout někoho na částečný úvazek, aby pomáhal o víkendech.

Zboží, které objednala, dorazilo. Byla ráda; čím dřív začnou, tím líp. Netrvalo dlouho a do kavárny vešla žena průměrné výšky, doprovázená mladou ženou s medově plavými vlasy a olivovou pletí. Starší žena měla černé vlasy. Ellie viděla, že Amara nepřeháněla, když říkala, že mají peníze.

Byly dokonale oblečené v designových kouscích od hlavy až k patě, líčení měly bezchybné a na krku i v uších se jim třpytily diamantové šperky. Duo matka a dcera, tipla si Ellie. Byly krásné a elegantní; v jejich společenských kruzích a mezi ostatními bohatými lidmi se určitě těší velké vážnosti. Bylo jasné, že mají peníze – proč tedy žádají o catering právě ji? Nasadila svůj nejlepší úsměv a šla je přivítat.

„Paní Velásquezová,“ řekla a natáhla ruku.

„Slečno Laro,“ odpověděla žena dokonalou angličtinou. Podle přízvuku Ellie poznala, že je to Španělka. „Těší mě.“

„Potěšení je na mé straně, prosím, říkejte mi Eliano.“

„Jak si přeješ. Tohle je má dcera Selena.“

Takže jsem měla pravdu, pomyslela si Ellie. „Ráda tě poznávám, Seleno.“ Ta jí potřásla rukou, aniž by cokoli řekla.

„Můžeme si promluvit v soukromí?“ zeptala se starší žena a rozhlížela se po volném místě.