Julian

Bylo to typické pondělní ráno, kdy má sekretářka procházela můj kalendář na nadcházející týden. Jako obvykle byl nacpaný schůzkami s potenciálními klienty a vedoucími reklamy, kteří měli ty různé klienty na starosti. Vždycky jsem žongloval s vícero míčky najednou, ale neměnil bych. Líbilo se mi být zaneprázdněný. Znamenalo to totiž jistotu práce pro mě a stovku lidí, které jsem zaměstnával.

„Později dneska máš tu schůzku s modelkou pro tu firmu na sportovní oblečení,“ upozornila mě Nora. „Potřebuješ její složku?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne.“

Zazvonil telefon a ona ho zvedla přímo u mého stolu, což mi přišlo trochu zvláštní, ale kdybych se ten svůj telefon pokusil zvednout sám, nejspíš by mi rovnou plácla přes ruku.

„Malý moment prosím,“ řekla, zmáčkla tlačítko a vrátila sluchátko do vidlice.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se a sledoval, jak si sbírá své věci.

„Právník tvého otce. Prý je to důležité.“

Zasténal jsem. To nevěstí nic dobrého. „Děkuji, Noro.“

Zastavila se ve dveřích a usmála se. „Dej mi vědět, kdybys něco potřeboval,“ podotkla a s těmi slovy odešla, přičemž za sebou zavřela.

„Dobré odpoledne, Arthure,“ pronesl jsem, zatímco jsem zvedal sluchátko.

„Juliane, musíme si promluvit.“

Zhluboka jsem si povzdechl. Moc dobře jsem už věděl, o čem se chtěl bavit. Byl to jen další nátlak, abych se už konečně oženil.

„O té doložce vím, Arthure. Stále se snažím přijít na to, jak přesně chci postupovat. Sám dobře víš, jak to vnímám.“

Odkašlal si. „Procházel jsem tu závěť, která, jak víš, byla sepsaná do naprostých detailů. Tvůj otec v ní zanechal velice specifické instrukce.“

Uchechtl jsem se, vzpomínajíc na tátu a jeho přísné dodržování všech možných pravidel. „Já vím a naprosto jim rozumím.“

„Vlastně nerozumíš. Do nedávna jsem to sám nevěděl.“

„Věděl co?“ zeptal jsem se ho s lehkými obavami z toho, co se zrovna chystá říct.

Arthur nebyl zrovna ten typ člověka, který by chodil kolem horké kaše. Už jen samotný fakt, že mlžil, mě znervózňoval. Naklonil jsem se dopředu, opřel se lokty o svůj mahagonový stůl a sluchátko si přitom tiskl k uchu.

„Tohle je něco, co bych s tebou rád probral osobně,“ oznámil mi. A v tu chvíli mi už bylo jasné, že je to skutečně vážné.

„Kdy?“ zeptal jsem se s očekáváním, že mě požádá, abych se někdy během týdne zastavil.

„Co třeba teď hned?“

V žaludku mi to zvláštně poskočilo, když jsem si uvědomil, že to myslí zatraceně vážně. „Uvolním si rozvrh a brzy dorazím.“

„Děkuji,“ poděkoval a s těmi slovy zavěsil.

Na vteřinu jsem se zarazil a pokusil se utřídit si myšlenky, než jsem prozvonil Noru. „Prosím tě, potřebuju, abys mi uvolnila dnešní program.“

„Prosím?“

„Uvolni mi program.“

„Vrátíš se sem ještě vůbec?“

„Ne. Přesuň, co se dá, na později během týdne. Zítra tady už budu.“

„Dobře,“ odpověděla zdráhavým hlasem.

Popadl jsem, co jsem potřeboval, a vydal se ven z kanceláře. Netušil jsem, co přesně se děje, ale ten pocit zkázy, který mě zrovna přepadl, se prostě nedal jen tak ignorovat. Cítil jsem změnu na obzoru. Neměl jsem ale vůbec ponětí, jestli to bylo k lepšímu nebo k horšímu.

Vzal jsem si taxík k Arthurově kanceláři, vkročil do budovy a prodíral se kupředu, využívaje tak každý centimetr ze svých téměř dvou metrů, abych se k jeho sekretářce dostal pokud možno co nejrychleji.

Byl jsem požádán, abych chvíli počkal, než mě odvedou dovnitř. Arthur seděl za svým stolem a na jeho holé hlavě se odráželo světlo, zatímco četl papír, který měl před sebou. Když jsem vešel, vzhlédl, posunul si brýle s drátěnými obroučkami víc na nos a postavil se, abychom si mohli potřást rukama. Ten o mnoho nižší muž měl i přes to poměrně dost pevný stisk.

„Copak se to děje?“ zeptal jsem se a bez vyzvání se posadil přímo naproti němu.

Byl to nejstarší přítel mého otce a já ho znal už od dětství. Nepřišlo mi proto vůbec nutné, abych se choval nějak přehnaně formálně.

„Juliane, četl jsem znovu otcovu závěť a ujišťoval se o tom, jestli se vše provádí přesně podle jeho slov, když vtom jsem narazil na poznámku ohledně další doložky. Hned na začátek chci ale poznamenat, že tohle je jen jeho práce, ne moje. Každopádně mám jak právní, tak i morální povinnost plnit jeho požadavky ohledně všeho, co se týká jeho majetku.“

Tehdy mi už bylo jasné, že mi hodlá říct něco, co budu jen stěží skousávat.

„Ven s tím, Arthure.“

„Jak už moc dobře víš, tvůj otec ve své závěti ustanovil, že se musíš oženit nebo se do svých narozenin alespoň zasnoubit, abys získal nárok na ten jeho majetek.“

Přikývl jsem na souhlas. „Staré zprávy.“

Arthur si odkašlal. „O to dědictví totiž zkrátka nejde. On ve tvé společnosti vlastnil většinový podíl. A tak si usmyslel, že jestli nevyhovíš jeho požadavkům, bude společnost prostě rozpuštěna a všem akcionářům se zkrátka vrátí jejich investice.“

Mírně se mi pootevřela pusa. „Ale vždyť je to moje společnost!“

Arthur však zakroutil hlavou. „Tvůj táta se stal tichým společníkem. Vložil do ní vlastní kapitál a v té společnosti i tak vlastnil většinu. Původně jsem se mylně domníval, že všechny jeho podíly se po jeho smrti tak nějak převedly na tebe. Nestalo se tak. Jestli se během následujících šesti měsíců neoženíš nebo tomu alespoň nebudeš velmi blízko, tak tu společnost ztratíš stejně jako své dědictví.“

„Nesmysl,“ bránil jsem se. „Vybudoval jsem tu společnost sám. Jeho investice nebyla ani zlomkem toho, jakou má ta společnost hodnotu teď.“

„Což některé akcionáře velmi potěší, až dostanou tučný šek. Jejich investice se ukáže jako velice výnosná.“

Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. „Tohle vůbec nesmí udělat. Je to moje společnost.“

Arthur posunul papír směrem přes okraj stolu. „Omlouvám se ti. Právně to udělat mohl a taky to už udělal.“

Vzal jsem papír do ruky a začal si číst ten drobný text, který přidal do té své závěti. Ten muž tak vážně trval na tom, abych se už konečně oženil. Jak si mohl vůbec přát, abych se zbytek celého svého života takhle trápil?

Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit.