Tessa

„Ahoj,“ řekla, když jsem vešla do společenské místnosti, kde seděla obklopená malou skupinkou dětí u velkého kulatého stolu.

„Tesso!“ vykřiklo hned několik z nich a rozběhly se, aby mě mohly obejmout.

„Ahoj děcka!“ pozdravila jsem se s každým z nich a objala je.

„Copak tě k nám přivádí?“ zeptala se Piper.

Pokrčila jsem ramenem, pohlédla na děti a pak na ni. Neznatelně přikývla a pochopila tak, že to nebude konverzace vhodná pro děti.

„Chtěla jsem se zastavit a vidět pár svých nejoblíbenějších lidí na celém světě,“ řekla jsem s úsměvem.

Piper se usmála od ucha k uchu. „Děkuju. Víš, jak moc tvoje návštěvy oceňují. Děcka, myslím, že si tu s námi chce Tessa vyrobit jeden z našich korálkových náhrdelníků.“

Skupina vybuchla jásotem, což ve mně vždycky vyvolalo hřejivý pocit. Zbožňovala jsem, že jim můžu alespoň trochu rozzářit dny.

Dětem v této skupině bylo od pěti do deseti let. Některé osiřely teprve nedávno, zatímco několik z nich bylo sirotky už krátce po narození. Nikdy nepoznaly, jaké to je, mít milující matku a otce. Piper pracovala v sirotčinci jako koordinátorka aktivit už téměř pět let, a naneštěstí některé z dětí tu byly ještě déle, jen čekajíc, až ze systému vyrostou a budou plnoleté.

„Můžeš si sednout ke mně, Tesso,“ ozvala se plachým hláskem jedna z holčiček.

„Moc ráda si k tobě sednu, Sophie.“

Vzala mě za ruku a dovedla mě ke svému místu u velkého kulatého stolu. Posadila jsem se na malou plastovou židličku vedle ní a pomáhala jí vyrobit náhrdelník. Děti mi vyprávěly úplně o všem, co dělaly ve škole a kdo co vyváděl v sirotčinci.

„Tak jo, lidičky, je čas po sobě uklidit a nachystat se na večeři,“ oznámila Piper po dobré hodině navlékání korálků.

Děti se jedna po druhé rozloučily. Slíbila jsem jim, že se zase brzy uvidíme, než se začaly trousit z místnosti, čímž daly mně a Piper konečně šanci si promluvit. Rozhlédla jsem se po místnosti a všímala si všech těch drobných náznaků Pipeřiny kreativní povahy.

„Leo tu nebyl,“ podotkla jsem.

Piper se usmála. „Kdepak, minulý týden si ho adoptovala jedna úžasná rodina.“

Spadla mi čelist. „To si děláš srandu. To je paráda!“

Přikývla. „Dokonale si sedli. Moc dětí se v deseti letech nedočká adopce, ale oni se do něj úplně zamilovali a on byl štěstím bez sebe. On brečel, já brečela, všichni jsme brečeli, když odcházel, ale byly to slzy radosti.“

„Mám z něj takovou radost. Bude mi sice chybět, ale jsem ráda, že našel svou vlastní rodinu.“

„Já taky. Takže, copak tě k nám přivádí?“

Znala mě moc dobře. „Těžký den na place.“

Povzdechla si. „Další protivnej fotograf?“

„Victor.“

Protočila panenky. Victor byl předmětem mých stížností už celá léta. Věci se sice zlepšily, ale stejně to byl pořád blbec.

„Copak provedl tentokrát?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Mně nic. Dával jedné z nových holek pořádně zabrat. Nesnáším pohled na to, jak s těmi nováčky takhle zachází. Jsou tak mladé a snadno ovlivnitelné.“

Piper se usmála. „Ty obecně nesnášíš, když někdo s někým špatně zachází, bez ohledu na to, o koho jde. A právě proto jsi tak výjimečná. Máš to největší a nejlaskavější srdce ze všech, co znám. Vážně si myslím, že ses musela narodit jako anděl.“

Vždycky jsem se cítila tak nějak divně, když mi někdo lichotil. Byla jsem modelka, a dokonce úspěšná, ale uvnitř jsem pořád byla jen malá holka, která milovala všechna stvoření a nevěřila si bez ohledu na to, jak často mi lidé tvrdili, že jsem krásná.

„Děkuju,“ zamumlala jsem.

„Pořád přemýšlíš o tom, že bys z téhle branže odešla?“

„Přemýšlím.“

„K herectví?“

Znovu jsem přikývla. „Chci vyprávět příběhy. Dobré příběhy.“

„A co když nedostaneš role, které bys chtěla?“

Pokrčila jsem ramenem. „Nevadí mi hrát menší role a nemusím za každý film dostat dvacet milionů. Chci jen šanci inspirovat ostatní pomocí vyprávění.“

Piper se zasmála. „Dvacet milionů by sice bodlo, ale chápu, co tím myslíš.“

„Zatím mám ale pořád smlouvu u té reklamní agentury. Jen doufám, že mě nevyhodí za to, že jsem se dneska Victorovi postavila. Když jsem focení skončila, měla jsem v hlasové schránce vzkaz, který požadoval, abych se v pondělí dostavila do kanceláře na schůzku s vedením. Jestli zařídí, že mě vyhodí, tak budu fakt naštvaná.“

„Třeba se jim líbí tvoje práce. Na té kampani jsi makala spoustu času a my všichni ty reklamy viděli. Mají přece obrovský úspěch.“

Přikývla jsem. „Doufám v to. Z těchhle věcí jsem prostě pokaždé hrozně nervózní.“

„Nemaluj hned čerta na zeď,“ odvětila. „Je spousta jiných věcí, kterými by ses mohla trápit, aniž by sis ještě nějaké musela vymýšlet.“

„Každopádně, jak se má Sophie? Zdálo se mi, že je na tom dneska lépe a víc se zapojuje.“

Piper si povzdechla. „Opravdu jí je lépe. Bude to ale běh na dlouhou trať. Ztratila celou svou rodinu doslova mrknutím oka.“

Zavrtěla jsem hlavou. Když se Sophie před měsícem v sirotčinci objevila, byla jsem zrovna náhodou za Piper na návštěvě. Ten výraz strachu a smutku ve tváři té holčičky mi naprosto zlomil srdce. Nebylo nic, co by kdokoli mohl udělat pro to, aby její bolest zmizela. Piper mě však ujistila, že získá spoustu terapeutické pomoci i podpory.

„To je dobře. Ráda to slyším. Asi bych měla pomalu vyrazit. Vím, že k tobě co nevidět dorazí další skupina.“

„Nenervuj se kvůli té schůzce. Víš přece, že odvádíš skvělou práci.“

Usmála jsem se. „Díky.“

Odešla jsem a vydala se domů na svou divokou sobotní noc u Netflixu a možná u vína. Vydělávala jsem si peníze svým vzhledem. Musela jsem tak mít jistotu, že dostatečně spím a správně se stravuju, obzvlášť vzhledem k tomu, jaká schůzka se zrovna blížila. Z celé té záležitosti jsem byla neskutečně nervózní.