Zlostně jsem se podíval na svého pobočníka. Arkadij byl tak trochu vtipálek a v drtivé většině případů měl na tváři úsměv, ať už byla situace jakákoliv. Vyvažovalo to můj věčný mračivý výraz, který jsem měl do tváře vrytý už roky. Sakra, ani jsem si nepamatoval, kdy jsem se naposledy usmál. Ani ty nejlepší Arkadijovy vtipy mě nedonutily k sebemenšímu úšklebku. Možná tak k nadzvednutí obočí, ale k úsměvu mě nic nepřimělo; už ne.

Tentokrát se ale neusmíval. Byli jsme uprostřed obchodu se zbraněmi s Kolumbijci. To poslední, co jsem chtěl, bylo nechat se vyrušovat. Byli tu tři další bratři, které mohli kontaktovat, a kteří zrovna nedokončovali obchod, aby se o něco postarali.

„Proč to říkáš mně a nekontaktuješ moje bratry?“

Arkadij si otřel dlaně o kalhoty. „Jegor je teď v Rusku, Kirill je na Floridě a vyřizuje jinou dohodu ohledně otevření nového přístavu a Leonid je až po uši v dětskejch sračkách, od tý doby, co se dvojčata vrátila domů. Je to na tobě, pakhane.“

Ohrnul jsem ret. Arkadij moc dobře věděl, že mi tak nemá říkat. Nebyl jsem náš Pakhan ani Vor, jak preferoval můj bratr. Byl jsem nejmladší muž v naší rodině. Nemluvě o tom, že jediný významný talent, který jsem přinášel, byla spolehlivost. ‚A loajalita,‘ ozvalo se mi v hlavě to, co do mě vtlloukal otec.

Být v syndikátu nevýrazný byl sám o sobě skoro rozsudek smrti. Moje dvě sestry, jedna mladší a jedna starší, zdědily vzhled po naší matce. Obě byly provdané už před lety. Jegor byl po otcově smrti momentálně náš Vor, hlava rodiny. Kirill byl jeho pobočníkem jako Pán čísel. S fotografickou pamětí byl Kir sám o sobě obrovským přínosem. Leonid byl počítačový génius a mimořádný hacker. V tuto chvíli vyměnil své počítačové povinnosti za plenky, protože se mu před týdnem narodilo čtvrté a páté dítě.

Moji bratři a sestry mě podporovali, ale takovým tím politováníhodným způsobem. Zahrnovali mě mezi sebe, protože věděli, že kdyby to neudělali, nikdo by o mě ani pohledem nezavadil. Za ty roky jsem se ale osvědčil. Dokázal jsem, že jsem spolehlivý, dobrý voják, dobrý bratr a že udělám vše, co se ode mě vyžaduje, abych splnil úkol. Tak jsem ty roky přežil. Měl jsem pod svým velením vlastní četu mužů a v našem syndikátu byl výše postavený už jen můj Vor.

„Maksime?“ Arkadij se na mě tázavě podíval a podával mi telefon.

„Hlídej je. Věřím jim asi tak, jako bych dokázal dohodit tou lodí, na který ty zbraně přivezli.“

Arkadij se zasmál, ale přikývl. Vytrhl jsem mu telefon z ruky, otočil se k obchodu zády a popošel pár kroků dál. Jakmile jsem vyšel ze skladu, vytáhl jsem cigaretu a opřel se o černý Escalade.

„Čto?“ [Co?] zavrčel jsem do telefonu.

„Izvini, bossi, ale nevěděli jsme, co dělat.“

Vyfoukl jsem kouř. „Nepotřebuju tvoje omluvy, Luko. Potřebuju vědět, proč mě kurva vyrušuješ při práci?“

„Ano, bossi. Omlouvám se, bossi.“ Musel jsem se nutit, abych neprotočil oči. „Dnes večer jsme narazili na situaci. Někdo byl na našem území. Konkrétně u striptýzového klubu na západní straně. Dali jsme je do sklepa, ale než omdleli, žádali o… pomoc.“

Mé oči se zúžily. „Konkrétně žádali o pomoc naše lidi? Nebo prosili o pomoc kohokoliv na ulici?“

Chvíli mlčel. „Znali naše kluky, bossi. Nikoho jiného neprosili. Poté, co požádali o pomoc…“ Luka se na chvíli odmlčel, než dokončil větu – byl to ten jeho iritující zvyk, když nechtěl, aby se na něj křičelo. „…požádali o to, abychom je zabili.“

Rozšířily se mi oči a ruka mi poklesla, zapomenutá cigareta mi visela mezi prsty. „Žádali o smrt? Jak sakra věděli, že mají jít za vámi?“

V telefonu to zabručelo. „To nevím. Ale… důvod, proč jsme je vůbec vzali, byl ten, že úplně poslední slovo, než omdleli, bylo Morozovová.“

Narovnal jsem se. Morozovová bylo rodné jméno mé matky. Někdo musel o naší rodině vědět, když znal její dívčí jméno. Můj otec si tyhle informace přísně střežil a zajistil, aby poté, co si změnila jméno na Sokolovová, zmizely veškeré záznamy o její minulosti. Sokolovův syndikát byl jedním z největších a nejobávanějších v celém teritoriu Organizace. Náš dosah sahal do celého světa, přičemž největší teritoria jsme měli tady v New Yorku a v Moskvě.

„No, der’mo.“ [No do prdele.] Na moment jsem si stiskl kořen nosu. „Jsem dvě hodiny cesty od města. Musím to tady ale nejdřív dokončit, než vyrazím. Nedotýkejte se jich, dokud nedorazím.“

„Ano, bossi.“

Zavěsil jsem. Zašlápl jsem cigaretu, vrátil se do skladu a sledoval Arkadije, jak mluví s Valdezovým pobočníkem Pascualem. Na rozdíl od toho, co naznačovalo jeho jméno, ten muž nebyl moudrý. Za ty roky se nás pokusil několikrát podrazit bez souhlasu svého šéfa. Jak ten zasraněc mohl pro Valdezův kartel dál pracovat, natožpak dýchat, mi bylo záhadou. Já bych Arkadije zabil hned napoprvé, kdyby se o něco takového pokusil – a to pro mě byl jako bratr, pokrevní bratranec.

„Ach! Maksime! Říkal jsem si, kam jsi se vytratil.“ Kvůli jeho silnému přízvuku znělo moje jméno spíš jako nadávka. Někdy se mi to z jeho úst tak líbilo. Čím víc se mě a mých bratrů bál, tím lépe.

„Práce. To, co bys měl dělat ty, místo toho, abys tu stál a hihňal se jako školačka.“

Pascual párkrát mlaskl jazykem. „Samá práce a žádná zábava dělá z Maksima nudnýho pendeja.“

Prsty mě svrběly, jak jsem chtěl popadnout pistoli u boku a prohnat mu kulku mezi oči. V tuhle chvíli bych Manuelovi udělal laskavost. Arkadij stál za ním a vrhal na mě ten svůj obvyklý pohled ve stylu ‚když ho zabiješ, budeš to uklízet ty‘, který jsem tak nenáviděl.

„Pojďme to tady dokončit. Jestli chceš vyhazovat prachy do oceánu, je to tvoje věc. My ale musíme vést podnik.“

Zdálo se, že Pascual má dost rozumu na to, aby mě nechal sakra na pokoji a začal řvát na své lidi, ať pohnou. Následoval jsem ho, Arkadij mi byl v patách, a prohlížel jsem si některé z beden, které se vykládaly. Tentokrát vypadalo všechno v pořádku. Věděl jsem, že Manuel výslovně řekl, že za případné chyby ponese osobní zodpovědnost. Jeho dcera už byla zaslíbená Jegorovu nejstaršímu synovi. Jemu bylo patnáct a jí třináct, ale až trochu vyrostou, sňatek byl jistý. Mělo to upevnit naše křehké spojenectví.

Jeden z chlapů přišel, něco zašeptal Pascualovi do ucha a ten mu odpověděl rychlou španělštinou. Otočil se k nám a široce se usmál.

„Takže, pánové. Zdá se, že je vše vyloženo. Manuel chtěl, abyste se podívali na jednu konkrétní bednu a zjistili, jestli nemáte zájem o malý přídavek. Tohle jsme sehnali a nebylo to úplně v plánovaném seznamu.“

Mé oči se zúžily. Naposledy, když mi tohle někdo řekl, otevřel přepravní kontejner plný zdrogovaných žen, se kterými se mezinárodně obchodovalo. To byla jedna z věcí, přes kterou u nás nejel vlak: obchod s lidmi. Nikomu jinému jsme v tom nebránili, to byl černý flek na jejich duších, ale my jsme se téhle strany byznysu ani nedotkli. Pascual přešel k menší bedně, která byla blíž k místu, kde se vykládaly zbraně. Odklopil víko, odstoupil stranou a pokynul dovnitř.

Podíval jsem se dolů a spatřil dva raketomety, které ležely v bedně mezi dřevěnými hoblinami. „Kolik munice?“

„Dvanáct. Šest pro každý, nebo jak si to budete chtít rozdělit.“

Přikývl jsem a sehnul se, abych si prohlédl bok. „Sériová čísla?“

„Žádná. Nikdy tam ani nebyla.“

„Co za ně Manuel chce?“

Pascual se ušklíbl. „Deset tisíc za oba.“

Frkl jsem a nadzvedl obočí. „Plánoval jsi si ulít něco zisku pro sebe, pendejo?“ I když on prznil moje jméno svým přízvukem, můj tvrdý ruský přízvuk prznil jeho jazyk úplně stejně.

Rychle nahodil vážnou tvář. „Já nevím…“

„Dám ti těch pět tisíc, o kterých se mnou Manuel mluvil, než jsem sem přijel. Bylo to připočítáno k celkové částce a už odesláno. Přidej to k ostatním bednám. Bylo mi potěšením s tebou obchodovat, Pascuale.“

Otočil jsem se a odešel od toho kreténa, Arkadij hned za mnou. Byl jsem rád, že jsem s Manuelem mluvil dřív. Pravděpodobně bych za tu munici a fakt, že jsou bez čísel, těch deset tisíc zaplatil. Co jsem ale nebyl ochotný udělat, bylo nechat Pascuala, aby si ty peníze strčil do kapsy. Pokynul jsem jednomu z našich chlapů a trhl hlavou směrem ke kolumbijské partě.

„Dokončete to tady. Chci, aby odsud vypadl každej jeden Kolumbijec, než kdokoli odejde. Musím ve městě vyřídit nějakou záležitost. Jestli se něco posere, postřílejte je všechny.“

Moji muži přikývli a začali štěkat rozkazy v ruštině. Všichni se začali přesouvat blíž k bednám a k těm chlapům, aby dohlédli na to, že se všechno dodělá. Sedl jsem si na místo spolujezdce v Escalade a Arkadij si sedl za volant.

„Kam to bude?“

„Imperial Glass.“

Obočí mu vyletělo až k jeho rozcuchaným hnědým vlasům a úsměv se mu rozšířil. „Budeme slavit?“

Podíval jsem se na něj a on okamžitě zavřel pusu. „Práce. Prý tam máme nějakého nalezence, co prosí o pomoc.“

---

Tento příběh obsahuje popisy činů, jako je sex bez souhlasu, zneužívání, sebevražda a další silné negativní emoce, které mohou být pro některé čtenáře spouštěčem.

Mějte to prosím na paměti při dalším čtení tohoto příběhu.