Ke striptýzovému klubu jsme díky Arkadijově jízdě dorazili asi za devadesát minut. Někdy jsem se musel nutit, abych nelíbal zem, když řídil. Zatracenej šílenec. Můj strýc kdysi jezdil terénní závody. Bohužel všechny mé bratrance naučil řídit tímhle stylem bez ohledu na to, kde zrovna byli. Bylo to skvělé, když jsme potřebovali něco rychle doručit, ale být spolujezdcem znamenalo koledovat si o vstupenku za nebeskou bránu.

Vyhazovač u vchodu nám otevřel dveře. Hudba řvala, kouř visel u stropu jako v mrazivém dni a pach chlastu už zkysnul. Do těhle pajzlů jsem normálně nechodil. Dával jsem přednost té obchodní stránce věci, našim větším korporacím, než těmhle pochybným barům, klubům, bistrům a dalším místům, která byla rozeseta po našem území. Jistě, stále jsem je spravoval, ale nemusel jsem to dělat osobně.

Procházel jsem dozadu k zázemí, kývl na dámy, které se připravovaly, a vyštěkl na Arkadije, když se začal stáčet jejich směrem.

„Práce, Arkadiji. Pak zábava.“

Uchechtl se. „Ano, pakhane.“

Pokaždé mě to vytočilo, ale po tisíci a jednom napomenutí, aby držel hubu, Arkadij nikdy neposlechl. Kdysi jsem si myslel, že ho baví mě provokovat, a tak jsem přestal dávat najevo, že mě to štve, nebo na to reagovat. Ukázalo se, že to dělá dál.

„Bossi.“ Luka vykročil dopředu a kývl na mě. „Byl jste rychlejší, než jsem čekal. Kolumbijci nezlobili?“

„Ne, ale co je na tom nového? Jak je na tom náš gost’?“ [Jak se má náš host?]

Otevřel dveře vedoucí do podzemí. Ne všechny naše nemovitosti měly sklepy, ale ty, které ano, byly přeměněny na vězeňské cely. Některé byly vybaveny pro mučení lépe než jiné. Nikdy jste nevěděli, kdy se některý z nepřátel rozhodne vplížit na vaše území a vy ho budete muset přimět zpívat jako kanára.

„Pořád je v bezvědomí.“

Mé oči si musely zvyknout na světlo. Oranžově tónovaná světla visící na stěnách připomínala ta, která najdete v dolech. Vrhala strašidelnou záři na šedý beton. Tenhle sklep byl obzvlášť malý. Věděl jsem, že ho běžně používáme pro ty, kteří neplatí. Nevyžadoval nutně celý repertoár mučicích nástrojů potřebných k vytahování informací. V celém objektu byly jen čtyři cely a dvě místnosti. Jedna byla zařízená pro pár našich chlapů na pauze, druhá byla výslechová místnost.

„Ta poslední… tady…“ Luka ukázal na vzdálenou celu a já viděl tělo schoulené na zemi v embryonální poloze.

Když jsem přišel k cele, rozšířily se mi oči. „Neříkal jsi, že je to kurva dítě! A navíc holka! Říkal jsem ti, ses jí ani nedotkl!“

Byla celá od krve. Bylo jasně vidět, že části jejího obličeje jsou pohmožděné a oteklé. Tričko měla roztrhané a úplně nasáklé krví tak, že jsem neměl tušení, jakou mělo původní barvu. Na nohou měla také zbytky kalhot, ale byly tak roztrhané, že jí byla vidět kůže.

Odstín její pleti mohl být světlý, ale měla na sobě tolik škrábanců a modřin, že už se to nedalo poznat. Nejhorší byla její zápěstí a pravý kotník. Byly ohnuté v divném úhlu, což znamenalo, že jsou zlomené. Můj hněv přerostl v zuřivost, když jsem se podíval na Luku. Ten okamžitě zvedl ruce a ucouvl.

„My jsme… bossi… my jsme se jí ani nedotkli. Takhle už přišla. Přibelhala se z uličky. Pak omdlela a Bogdan ji chytil, než dopadla na zem.“

Zíral jsem na to tělo. Nevypadala jako živá. Byla hubená jako lunt, jasná známka podvýživy. Tohle bylo k vidění v zemích třetího světa, ne v New Yorku. Sakra, i bezdomovci vypadali líp než ona. Tohle bylo týrání, nebo ji někdo chtěl zabít.

„Říkal jsi, že prosila o pomoc?“

„Doslova řekla ‚prosím pomozte, nebo mě prosím zabijte‘.“ Luka se na ni díval se smutkem v očích. „Nic takového jsem v životě neviděl. Je to jen rebenok.“ [Je to jen dítě.]

Mnul jsem si bradu a zíral na ni. Tak tohle mi teda udělalo čáru přes rozpočet. Ani jsem pořádně nevěděl, jak se k tomu postavit. Chci říct, v tomhle stavu se od ní samozřejmě nic nedozvím. Jak sakra věděla, že má použít jméno mé matky. Jak se dostala do takového stavu. Proč žádala o smrt. Kdo to sakra je. Na všechny tyhle otázky mohla odpovědět jen ona, a ta byla momentálně v bezvědomí.

Vešel jsem do cely a dřepl si k jejím zádům. Tričko, které měla na sobě, se na ni lepilo a já věděl, že tam má taky nějakou otevřenou ránu. Přiložil jsem jí dva prsty na krk; měla puls, ale slabý. Překvapilo mě, vzhledem k tomu, v jakém byla stavu, že je ještě naživu. Mlaskl jsem jazykem o patro, vstal a odstoupil od ní.

Vytáhl jsem telefon a přiložil si ho k uchu. „Ksenie.“

„Brate.“ [Bratře.]

„Co zrovna děláš?“

Povzdychla si. „Zřejmě si balím věci a jedu za tebou.“

Uchechtl jsem se. „Znáš mě až moc dobře.“

„Voláš, jen když něco potřebuješ. Pro jednou bych si s tebou chtěla jen tak popovídat jako dřív.“

Moje starší sestra se narodila mezi Jegorem a Kirillem. Měla být provdána, ale našla si lepší cestu a stala se jednou z nejlepších lékařek ve státě. Otec ji nakonec stejně nechal provdat kvůli syndikátu, ale nebylo to po bok Vora. Provdala se za jednoho z druhorozených synů jiné ruské klanové rodiny. To však znamenalo, že mohla zůstat nablízku a pomáhat rodině. Byla naší hlavní lékařkou, zatímco budovala svou hvězdnou lékařskou kariéru.

„Jaký je stav?“ Její hlas mi proťal myšlenky.

Podíval jsem se na to stvoření v naší cele. „Zlomeniny, modřiny, škrábance, dost krvácí, ale nejsem si jistý rozsahem zranění na zádech.“

„Ona?“ Ať už moje sestra dělala cokoli, přestala, jakmile se zeptala.

„Jo. Přišla za našima klukama a věděla, kdo jsou. Buď ji… mučili, nebo týrali… nebo obojí. Je jako věchýtek…“

Ksenie si odfrkla. „Jestli je jako věchýtek, tak to vypadá, že to trvá už delší dobu.“

Nevěděl jsem, co na to říct. „Vezu ji do domu. Buď tam, až dorazím.“

Frkla. „Jo, jo. Zasraněc.“ [Zasranče.]

Hovor skončil a já strčil telefon do kapsy. Sundal jsem si sako a vyhrnul si rukávy své černé košile od Armaniho. Otevřel jsem celu, sehnul se a dívku zvedl. Byla lehčí, než jsem si vůbec uvědomoval. V mém náručí vypadala jako panenka. Moji bratři byli všichni urostlí, ale já jsem nějakým způsobem zdědil tu část rodiny, co je ‚stavěná jako stodola‘. Měl jsem širší ramena a měřil jsem dva metry.

V pubertě a po dvacítce jsem hodně posiloval, zvedal jsem činky celé hodiny denně. Teď už jsem tam chodil jen proto, abych se udržoval v kondici a byl schopný kohokoli složit, kdyby to bylo potřeba, i když takových dní už bylo málo. Nicméně jsem si byl docela jistý, že už v patnácti jsem zvedal větší váhu, než kolik vážila ona.

„Arkadiji, ty řídíš. Jedeme domů.“

Přikývl, neřekl ani slovo. Očima sledoval dívku v mém náručí. Tohle se ho asi dotýkalo víc, než přiznával. Jeho sestru kdysi unesli. Stav, v jakém jsme ji dostali zpět, nebyl zdaleka tak špatný jako u téhle chudinky, ale ona to tehdy nezvládla. Tahle nějakým zázrakem došla, bůhví odkud, až ke klubu s tím vším poškozením a ještě dokázala požádat o pomoc. Byla silnější než většina ostatních, ale jak moc, to mi bude muset říct sama.

„Máme varovat Leonida?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Pokud se probere dřív, než tam budeme, tak můžeme. Jinak, pokud bude pořád mimo, není důvod všechny plašit. V tomhle stavu by podle mě neublížila ani mouše.“

Arkadij už nic neříkal a my jsme vyrazili nahoru do hlavního patra. Zamířil zpět do klubu, aby přistavil auto k zadnímu vchodu. Nehodlal jsem nikoho vyděsit pohledem na holku, co vypadala takhle. Luka mi otevřel zadní dveře a já vyšel ven počkat na auto.

„Potřebujete ještě něco, bossi?“

Na okamžik jsem na Luku zúžil oči. „Zkus, jestli tvoji kluci dokážou vysledovat její pohyb přes městské kamery. Leonid má trochu napilno a já chci vědět, jak daleko došla.“

Přikývl a zavřel za sebou dveře zpět do klubu.