Oba jsme ztěžka oddychovali, a když ke mně Sera vzhlédla, začala vrtět hlavou. Zabránil jsem jí v jakémkoli pohybu. V očích měla zase ten samý výraz, jaký jsem u ní už viděl. Ten vnitřní boj – touhu mi něco říct, ale zároveň strach z toho, jak bych mohl zareagovat. Chtěl jsem, aby mi věřila; potřeboval jsem, aby mi věřila.

„Přestaň. Nikam neodejdu. Ať se děje, co se děje.“

Sledoval jsem, jak polkl