Harrison

Už snad podvanácté toho rána jsem se podíval na hodinky. Jestli se brzy nepohneme, přijdeme pozdě. Zase jednou.

„Maisie, no tak!“ zavolal jsem na dívku, jíž jsem teď nahrazoval otce. „Musíme jít, jinak to nestihneme!“

„Potřebuju minutu!“ křikla na mě zpátky a já jsem netrpělivostí prakticky přešlapoval na místě. Neměl jsem čas čekat ani minutu. Potřeboval jsem ji tady hned. Pak bych možná ještě stihl něco k snídani, než—

Snídaně. Do háje! To mi něco připomnělo.

Spěchal jsem do kuchyně, abych popadl zabalený oběd, který hospodyně nechala pro Maisie na lince, a děkoval jsem Bohu za ten nápad najmout ji tehdy, když to všechno začalo.

„Dobře, odjíždím bez tebe!“ houkl jsem směrem ke schodům a skutečně, o pár vteřin později se ozval dupot malých nohou sbíhajících dolů, jak se Maisie konečně uráčila rozhodnout, že je připravená do školy.

Podal jsem jí papírový sáček, ona si ho vzala a oba jsme spěchali k autu, zatímco jsem se plácal po kapsách a hledal klíče, abych se ujistil, že mám všechno.

„Ty nikdy nic nezapomeneš,“ připomněla mi a usmála se mým směrem, když viděla, jak panikařím. „Pamatuješ?“

„No, očividně zapomínám na to, že nikdy nezapomínám, jinak bys mi to nemusela připomínat,“ odvětil jsem, otevřel jí dveře a pomohl jí naskočit dovnitř.

„Nezapomněl jsi na svůj oběd?“ zeptala se, když jsme vyjížděli.

„V pondělí nemám žádné schůzky,“ řekl jsem. „Místo toho si skočím někam na jídlo.“

„Můžu jít s tebou?“

„Nejsem si jistý, jestli bych stihl přejet celé město tam a zpátky včas,“ odpověděl jsem omluvně. „Ale až budeš na střední a budeš mít volné hodiny, můžeme to tak dělat.“

„To bych chtěla,“ řekla vesele, vyklonila se k oknu a s úsměvem se dívala ven. Byly chvíle, kdy se své matce, mé sestře, podobala natolik, že mě to úplně vyvedlo z míry. Jako by přede mnou stál její odraz, i když jsem věděl, že už je dávno pryč.

„Budeš dneska ve škole dělat něco zábavného?“ zeptal jsem se a snažil se odvést myšlenky od své zesnulé sestry. To poslední, co jsem chtěl, bylo začít tohle ráno další vlnou smutku, který mě tak dlouho ovládal. Právě jsem se dostával do fáze, kdy jsem netrpěl pokaždé, když mi probleskla hlavou, ale přesto byl pohled na ni stále šokem pro systém.

„Vyrábíme přání k narozeninám pro naši paní učitelku,“ řekla. „Já udělám jedno s žábou na přední straně. Ona má žáby ráda. Vždycky nosí náhrdelník se stříbrnou žabičkou.“

Poslouchal jsem její švitoření a nemohl jsem se ubránit úsměvu. Měla v sobě takovou vášeň pro život a mě hřálo u srdce, když jsem viděl, jak duch mé sestry žije dál v její milé dcerce.

Vysadil jsem ji před školní bránou a naklonil se z okénka, abych jí dal pusu na rozloučenou.

„Po škole tě vyzvednu, platí?“ řekl jsem jí.

„Nepřijede Sloane?“

„Ne, Sloane ne,“ odpověděl jsem. „Nevadí ti to?“

„Pokud dostanu zmrzlinu,“ řekla s nadějí.

Zasmál jsem se. Vždycky přesně věděla, na jakou strunu zahrát, aby mě přiměla udělat cokoli, co chtěla, i když jsem věděl, že bych na ni měl být přísnější. Neměl jsem to v sobě. Ne po tom všem, co se stalo.

„Uvidíme,“ odvětil jsem, i když jsem moc dobře věděl, že mě má přesně tam, kde mě chtěla mít. Rychle mě objala a vběhla do školy, aby unikla blížícímu se portlandskému dešti.

Kancelářské budovy jsem dosáhl v rekordním čase. Jel jsem tak rychle, že mě až překvapilo, že mě nikdo nestavil. Asi viděli, jak vážně to myslím. Chtěl jsem tam být, usadit se a konečně něco udělat. Minulý týden jsem byl tak roztržitý, jak jsem se snažil udržet se pohromadě. Dobré a špatné dny se někdy nakupily velmi nečekaně a já se prostě musel smířit s tím, že ty těžké dny mě ovládnou, když se zrovna objeví.

„Dobré ráno,“ zavolala na mě Sloane, jakmile jsem vstoupil do své kanceláře. Sídlili jsme ve třetím patře krásné administrativní budovy – tedy alespoň hlavní část společnosti. Tady se scházeli všichni vedoucí oddělení a pracovali jsme na tom, aby všechna kolečka pod námi běžela hladce. Po celé zemi jsme měli desítky poboček, ale tady to všechno začalo.

Vlastně to nebyla tak úplně pravda. Začalo to u mého dědečka, u toho samého muže, který tenhle byznys před mnoha lety založil. Naskočil na technologickou vlnu ještě předtím, než se nafoukla do té všeobjímající podoby, v jaké je dnes, a zajistil naši rodinu na celý život skvělými investicemi a spoluprací s talentovanými nováčky. Funkci generálního ředitele jsem převzal, jakmile jsem byl dost starý a jakmile můj otec z této role odstoupil. A první věc, kterou jsem jako šéf Aetheru udělal, bylo, že jsem najal Sloane jako svou PR manažerku.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji nazpět. Najmout ji bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem za celou svou kariéru udělal.