Harrison

Od chvíle, kdy jsem Sloane potkal, jsem věděl, že chci, aby se mnou spolupracovala v co největší míře. Byla zapálená, oddaná a inteligentní – tedy všechno, co jsem od lidí, se kterými jsem pracoval, vyžadoval. Měla bystrou mysl a ještě ostřejší jazyk a přesně věděla, jak z lidí kolem nás dostat to, co potřebujeme.

„Dopadlo ranní vypravování Maisie do školy dobře?“ zeptala se mě Sloane.

Kývl jsem. „Víceméně. Byl to docela fofr.“

Sloane mi byla velkou oporou od té doby, co jsem se ujal své neteře. Za dobu naší spolupráce jsme se stali blízkými přáteli a ona se nikdy nedozví, jak moc jsem jí vděčný za to, že mi pomohla s rodičovstvím ve chvíli, kdy jsem to nejmíň čekal.

„Vyzvedáváš ji dneska po škole?“ zeptala se a zastrčila si pramen svých krátkých hnědých vlasů za ucho. V uších měla ty samé střídmé stříbrné pecky jako vždycky a ty teď zachytily světlo.

„Jo, v pondělí žádné schůzky, pamatuješ?“ řekl jsem. Tohle pravidlo jsem zavedl ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že většinu odpolední nechávám péči o Maisie na jiných. Chtěl jsem, aby byl v týdnu aspoň jeden den, kdy s ní budu moci strávit pořádný čas, i když jsem věděl, že mě zase do něčeho vmanipuluje, protože ostatní na ni nejsou tak měkcí jako já.

„Jasně, jasně, pravda.“ Podívala se do rozvrhu. „Pro tebe možná, ale ne všichni máme takové štěstí.“

„No, stačí se narodit do rodiny, která tu firmu vlastní, a pak si můžeš určovat vlastní pravidla,“ řekl jsem a lehce ji popíchl. Nadzvedla na mě obočí.

„Hele, nebezpečně se blížíš k hranici, kdy tě začnu nenávidět,“ varovala mě. „Stavím se za tebou na kafe kolem jedenácté, platí?“

„Prosím tě, zařiď, abych byl odsud nejpozději ve dvě třicet pryč,“ dodal jsem.

Kývla a střihla mi malý pozdrav. „Jak si přeješ, šéfe.“

A s tím byla pryč a nechala mě napospas všem e-mailům, které se nahromadily přes víkend. Začal jsem si brát volno od práce, abych nebyl neustále přilepený na telefonu a dělal s Maisie něco konstruktivního, ale to znamenalo, že než jsem se vrátil ke stolu, čekalo na mě aspoň padesát zpráv, na které jsem musel odpovědět.

Bylo však dobré mít zaměstnanou mysl, protože když jsem byl v klidu, bylo až příliš snadné nechat se pohltit tím, co se mi honilo hlavou. A ještě těžší to bylo, když jsem byl pořád s Maisie. Bylo jí teprve devět, a přesto jsem měl pocit, že si toho prožila tolik, až mě někdy bolelo pomyšlení na všechnu tu bolest, kterou musela vytrpět.

Někdy jsem si říkal, jak to vlastně zvládá. Já sám jsem měl co dělat, abych se vyrovnal se ztrátou sestry Theiy, Maisieiny matky. Před rokem zemřela při autonehodě – rychlé, fatální, bez možnosti jakékoli diskuse. V tu vteřinu se mi život obrátil naruby. Nic nemohlo zůstat stejné, když člověk, který se tak snažil věci udržet v pořádku, prostě zmizel. Vždycky byla tím, na koho jsem se obracel pro podporu a radu, když jsem měl pocit, že se mi všechno sype pod rukama, a teď jsem se musel vzchopit a postarat se o její dceru. Bylo to její přání. Věděl jsem to už dlouho, to ano, ale pravdou bylo, že jsem si ve skutečnosti nikdy nepředstavoval, že k tomu opravdu dojde a já to budu muset splnit. Nemyslel jsem si, že dokážu být otcem, ne doopravdy. Ale ukázalo se, že když člověk nemá na výběr, je s podivem, čeho všeho je schopen dosáhnout. Co všechno dokáže udělat. Kam až dokáže sám sebe posunout.

Sešel jsem se se Sloane na naše obvyklé kafe a probrali jsme, co se dělo o víkendu – Sloane pořád občas vyrážela do víru velkoměsta a já s trochou nostalgie poslouchal její historky. Kdysi jsem to taky mohl dělat, kdykoli se mi zachtělo. Rodičovství bylo naplňující úplně jiným způsobem, samozřejmě, ale to neznamenalo, že by se mi po tom starém životě občas nezastesklo.

Když nastala půl třetí, vypnul jsem počítač a jel přes město vyzvednout Maisie ze školy. Právě přicházela k bráně, když jsem tam dorazil. Otevřel jsem jí dveře a nechal ji vklouznout na sedadlo vedle mě.

„Pás,“ připomněl jsem jí a ona se připoutala. Přitiskla si svou malou tašku k hrudi a podívala se na mě se zvednutým obočím.

„Přemýšlel jsi o té zmrzlině?“ zeptala se.

Zasmál jsem se. Dokázala být tak tvrdohlavá, když chtěla. A já prostě neměl srdce na to říct ne.

„Dobře, ale jenom jeden kopeček,“ odvětil jsem, i když jsem věděl, že v podstatě bude mít dva – jeden svůj a pak hromadu mého, protože já odpoledne v tuhle dobu nikdy nemám moc hlad. Navíc teď, když jsem měl míň času na fitko, jsem si musel dávat větší pozor na to, co jím, aby se mi nezačalo rýsovat to pověstné „tátovské břicho“.

„Hurá!“ tleskla rukama a já se k ní natáhl a objal ji. Prostě jsem jí nedokázal říct ne. Ani jsem nechtěl, ne po tom všem, čím si už prošla. Zasloužila si ten nejlepší život, jaký jí jen můžu dopřát, a vždycky jsem byl odhodlaný udělat cokoli, abych jí ho zajistil.

Odjeli jsme od školy a na okno začal bubnovat déšť. Nevadilo mi to. Trochu ponuré nálady jsem snesl, protože všechno slunce, které jsem potřeboval, sedělo přímo tady vedle mě.