Harrison

Veterinářka střelila pohledem po Maisie a po mně a gestem nás pozvala dál. „Můžete vstoupit přes práh.“

Znovu jsem se podíval na hodinky. Věděl jsem, že musím Maisie odvézt do školy, ale ona mě už tahala za ruku, abychom se na psa mohli podívat zblízka.

„Moc ráda tomuhle prckovi najdu domov,“ vysvětlovala mi veterinářka. „Mám kontakty na útulky po celém městě. Určitě by pro něj našli někoho, kdo by se ho milerád ujal.“

„Ale my se ho můžeme ujmout,“ zaprotestovala Maisie a já sebou znovu trhl. Chtěl jsem jí říct, že to prostě nejde, ale neměl jsem to srdce ji takhle stroze odbýt. Veterinářka se na mě soucitně usmála.

„Co kdybys šla ven a seznámila se s jednou z těch koček v čekárně?“ navrhla Maisie.

Maisie se té příležitosti okamžitě chytila. Veterinářka se ke mně znovu otočila a pohladila psa po hlavě. Zdálo se, že se už jen v její přítomnosti uklidnil. Předpokládal jsem, že takhle nějak by měla na zvířata působit, když dělá tuhle práci.

„Existuje spousta míst, kam ho můžeme vzít, a spolupracuji výhradně s útulky, kde se zvířata neutrácejí,“ vysvětlila mi. „Vypadá v docela dobré kondici. Necháme si ho tu přes noc, abychom se ujistili, že v něm nedřímá nic skrytého, a pak se můžeme pokusit mu najít místo k pobytu, pokud jste si jistý, že si ho nechcete nechat.“

„Jsem si jistý,“ odpověděl jsem, i když to nebyla tak úplně pravda. V dětství jsem psa nikdy neměl a vždycky jsem ho chtěl. Tenhle malý chlapík nám vběhl do života, jako by věděl, že bychom trochu té lásky navíc potřebovali, a část mého já ho prostě chtěla popadnout a říct mu, že může zůstat. Jenže v poslední době bylo změn už tak dost a nechtěl jsem, aby si Maisie ke psu vytvořila pouto jen proto, abychom se ho pak museli zbavit, protože bychom to časem nezvládali.

„Jak myslíte, vy to víte nejlépe,“ řekla. „Udělal jste správnou věc, že jste ho přivedl. Spousta lidí by ho prostě ignorovala a udělala by z něj problém někoho jiného.“

„Jo, myslím, že moje neteř by mi to nenechala jen tak projít,“ odtušil jsem.

Zasmála se, ten komentář ji pobavil. „To chápu,“ řekla. „Děti bývají někdy mnohem soucitnější než dospělí, víte?“

„Asi ano,“ řekl jsem. „I když kvůli jejímu soucitu teď jdu pozdě do práce.“

„Udělal jste všechno, co bylo potřeba,“ řekla mi. „Klidně už běžte.“

„Díky,“ odpověděl jsem a ona mi rychle podala vizitku, než jsem zamířil ke dveřím.

„Zavolejte mi, kdybyste našel nějaké další toulavé psy poflakující se pod zadními koly vašeho auta,“ navrhla. „Hodilo by se mi víc lidí, jako jste vy, kterým v tomhle městě na zvířatech sakra záleží.“

„Budu na to myslet,“ slíbil jsem a ona se na mě zazubila, když jsem odcházel. Podíval jsem se na kartu, kterou mi dala. Rowan Vanceová. To jméno k ní nějak sedělo, znělo sladce a přírodně.

„Hej, Maisie,“ zavolal jsem na ni, když se zdržela u koček u recepce. „Už musíme jít, ano? Musím tě hodit do školy.“

„A co ten pes?“ zeptala se s nadějí.

Zavrtěl jsem hlavou. „Bude mu lépe tady,“ odvětil jsem. „Tihle lidé vědí, co je pro něj nejlepší.“

Působivě našpulila rty, ale já nad ní jen zavrtěl hlavou, zasmál se a vzal ji za ruku, abych ji odvedl zpátky k autu. Taková věc na mě možná jednou za čas zabere, ale už jsem začínal chápat, jak se mě snaží zpracovat, a věděl jsem, že pes by z dlouhodobého hlediska nefungoval.

Přesto se jí podařilo udržet tichou domácnost celou cestu do školy, a dokonce i ve chvíli, kdy jsme vcházeli do kanceláře, abych mohl recepční vysvětlit, proč jdeme pozdě. Své mlčení prolomila, až když jsem začal mluvit já –

„Zachránili jsme psa!“ vyhrkla šťastně s širokým úsměvem na tváři.

Prohrábl jsem jí vlasy a poslal ji do třídy. Bylo jasné, že je ráda, že má pro spolužáky zajímavý příběh. Bude se o ní mluvit na celém hřišti, což bylo přesně to, co potřebovala, aby od toho všeho odvedla pozornost.

Zamířil jsem do práce a byl rád, že tam nebudu muset vymýšlet stejné výmluvy. Nikoho vlastně nezajímalo, v kolik hodin do kanceláře dorazím. Sloane mi samozřejmě vynadá, ale jen proto, že jsem jí nepřinesl kávu, kterou v tuhle dobu vždycky pije. A až jí řeknu, proč jsem se tak opozdil, věděl jsem, že jí to bude připadat naprosto rozkošné a nechá to plavat.

Vytáhl jsem z kapsy klíče a prsty sevřel vizitku, kterou mi dala veterinářka, než jsem odešel z její ordinace. Vytáhl jsem ji a podíval se na ni s úsměvem na tváři. Věděl jsem, že z toho nic nebude, ale co na tom? Měl jsem právo mít radost z toho, že jsem dostal číslo na krásnou ženu. Byla milá, neuvěřitelně sexy a měla ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy v životě viděl.

A po tom shonu, kterým dnešní ráno už bylo, jsem si řekl, že si dlužím trochu toho rozptýlení v podobě té nejmenší sympatií na světě.