Harrison

Šel jsem vyjet s autem z příjezdové cesty. Pro jednou to vypadalo, že do školy dorazíme skutečně včas.

„Jsi si jistá, že máš všechno?“ zeptal se jsem znovu Maisie, přesvědčený, že se každou chvíli zarazím a uvědomím si, že jsme zapomněli na něco naprosto zásadního.

„Harrisone, pozor!“ zaječela z plných plic. Oči mi bleskly ke zpětnému zrcátku a těsně za zadním kolem auta jsem uviděl něco, co tam dřív nebylo – malý hnědý chomáč chlupů, který se mi v zorném poli doslova třásl.

„Co to je?“ zamumlal jsem, když jsem vystupoval z auta, abych se na to podíval. Netušil jsem, jak se něco mohlo dostat tak blízko k autu takhle brzy ráno. Bydleli jsme v hlídaném areálu, takže ať už to bylo cokoli, muselo se to protáhnout nějakou mezerou v plotě.

Maisie mě hned následovala. Chtěl jsem jí říct, ať zůstane tam, kde je, ale věděl jsem, že to neprojde. Byla příliš zvědavá, přesně jako její matka.

„Panebože, to je pes!“ vyhrkla, když se k němu dostala blíž.

Ušklíbl jsem se. Měla pravdu a to chudě vypadající stvoření vypadalo, že má za sebou pekelný den. Bylo stočené do klubíčka, mírně se třáslo a já se nemohl ubránit lítosti. Podívalo se na mě velkýma hnědýma očima a cuklo sebou, když jsem se k němu přiblížil. Dřepl jsem si před něj a natáhl ruku.

„Ahoj, kamaráde,“ zamumlal jsem. „Skoro jsem tě přejel. Nemůžeš se poflakovat za mým autem, jasný?“

Zkontroloval jsem, jestli nemá obojek, ale neměl nic. Maisie přistoupila blíž a natáhla k němu ruku, nechala ho, aby si ji očichal, a pak ho rychle pohladila po hlavě.

„Je tak hezký,“ řekla a já v jejím hlase slyšel nebezpečnou dávku touhy. Věděl jsem, že ji musím dostat do školy, ale nemohl jsem to zvíře nechat jen tak tady.

„Běž dovnitř,“ řekl jsem jí. „Najdi v okolí nějaké veteriny. Musíme nechat toho malýho prohlédnout.“

Udělala, co jsem jí řekl, a já jsem ze zadního sedadla vytáhl deku a psa do ní zabalil. Byl to středně velký pes s rozcuchanou černou srstí a šedavou skvrnou, která by se dala považovat za vousy. V náručí mi připadal malátný, zjevně mu bylo jedno, že s ním takhle manipuluju, a já ho tiskl k sobě a už teď jsem k němu cítil ochranitelské pudy. Přišel k nám pro pomoc. To nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo zajistit, aby ji dostal.

Maisie za chvíli vyběhla ven a řekla mi adresu nejbližší veterinární ordinace. Nebylo to daleko, a i když jsme kvůli tomu oba přišli pozdě, stálo to za to, aby tenhle malý chlapík dostal pomoc, kterou potřeboval.

K veterináři jsme dorazili o pár minut později a Maisie mě ustaraně následovala do budovy, jako by byla náš bezpečnostní doprovod. Přišlo mi to trochu vtipné. O toho malého tvora se starala tak vzorně, a přitom ho sotva znala. Měla v sobě ten soucit, hluboko v morku kostí, ten druh, který může být dán jen geneticky. Ten druh, který jí předala moje sestra.

„Dobrý den, byla by možnost mluvit s paní doktorkou, co má službu?“ zeptal jsem se u pultu recepční, mladší ženy s myšími hnědými vlasy. Pohlédla na mě, na psa i na Maisie a přikývla.

„Zrovna se jí uvolnil termín, takže máte štěstí,“ řekla mi s úsměvem.

Úlevně jsem si vydechl. Díkybohu. Byl jsem rád, že tuhle záležitost budu mít za pár minut z krku. O chvíli později se otevřely další dveře a v nich stála jedna z nejkrásnějších žen, jaké jsem kdy v životě viděl.

Jakmile jsem na ni spočinul zrakem, skoro mi spadla čelist. Viděl jsem už spoustu koček – samozřejmě že ano – ale tohle bylo něco úplně jiného. Celé tělo mi brnělo, jak jsem si ji prohlížel. Byla oblečená v levandulové lékařské haleně, která ale nijak nezakrývala její úžasnou, ženskou postavu. Dlouhé blonďaté vlasy měla stažené do vysokého culíku a pihy na tváři krásně doplňovaly její zelené oči.

„Je tohle ten pacient?“ zeptala se, když k nám přistoupila.

Přikývl jsem. „Moje neteř ho dnes ráno zahlédla u zadního kola našeho auta,“ vysvětlil jsem. „Nevím, čí je, ani odkud se vzal, ale nechat si ho nemůžeme a nevypadá na tom zrovna nejlíp.“

„My si ho nemůžeme nechat?“ zeptala se Maisie a hlas se jí nebezpečně zachvěl.

Rychle jsem se na ni usmál. „Nejdřív ho musíme nechat dát do pořádku, ne?“

Nechtěl jsem v ní vzbuzovat falešné naděje, ale věděl jsem, že jí to nemůžu jen tak vpálit.

Veterinářka se na mě krátce usmála, očividně na takové situace zvyklá. „Jistě, samozřejmě,“ řekla a opatrně vyprostila psa z deky, do které jsme ho zabalili, a odnesla ho do ordinace. Položila ho na malý kovový stůl a pes trochu ožil, rozhlížel se na všechny strany.

„Á, už vypadá o něco víc vzhůru,“ zamumlala veterinářka.