„Sakra.“

Elara seděla u stolu ve svém pokoji, procházela notebook a ve tváři měla vepsané zklamání.

„Tentokrát také žádná naděje?“ zeptal se jí Theo, její mladší bratr, který seděl za ní. Elara zavrtěla hlavou, aniž by se na něj podívala. „Co budeš dělat teď?“ Jeho dětský hlásek zněl jemně.

„Sama jsem zmatená.“ Dotkla se čela a otočila se na židli, aby se na něj podívala. Právě v tu chvíli vešla její matka se sklenicí vody a nějakými vitamíny.

„Elaro, tady máš vitamíny,“ řekla Evelyn, odmlčela se a pohlédla na ustaranou tvář své dcery. „Střádají se pořád stejné zprávy?“

„Ano, mami... žádné zaměstnání neseženu. Deset žádostí a žádná dobrá zpráva.“ Elara si těžce povzdechla.

„Neboj se, brzy nějaké dostaneš,“ konejšil ji Theo.

„Jak dlouho je to 'brzy'?“ zeptala se Elara a hledala odpověď v jejich očích, ale oba mlčeli. „Hádám, že to bude trvat dlouho.“ Položila hlavu na stůl.

Vtom na obrazovce vyskočil e-mail a Theo ukázal na notebook. „Elaro, podívej, přišel ti další e-mail.“

Elara okamžitě zvedla hlavu, podívala se na matku a bratra a pak se pomalu přisunula k notebooku. „Nechte mě se podívat, tohle by měla být dobrá zpráva.“ Otevřela zprávu a přečetla si ji. Byl to jen další neúspěšný pohovor.

„Mami, už nepošlu žádnou další žádost. Prostě zůstanu nezaměstnaná a jednou se provdám za bohatého muže, který mě bude milovat a chovat se ke mně jako ke královně,“ vyhrkla ze sebe.

Evelyn ji téměř okamžitě plácla přes záda. „To je všechno, co k tomu řekneš?“ Elara bolestivě zakňourala. „Doufám, že to bolelo. Jak můžeš něco takového říct?“

„A proč ne? Strávila jsem čtyři roky na univerzitě studiem a teď mě žádná firma nechce zaměstnat... co jiného mám říct?“

„Podle toho, co jsem zjistil, muži dneska nemají rádi nezaměstnané dámy, mají rádi holky na úrovni,“ řekl Theo své sestře. Evelyn se na svého malého chlapce překvapeně podívala.

„Jsi ještě malý desetiletý kluk, co si myslíš, že víš? Máš před sebou ještě dlouhou cestu.“ Elara s ním nemohla souhlasit.

„Mami, nemám pravdu?“ zeptal se Theo své užaslé matky.

„Kdo tě to naučil?“

„Mám mozek, mami.“ Theo se usmál.

„To věřím, že máš.“ Evelyn ho pohladila po vlasech. „Na rozdíl od tvé sestry.“

„Mami!“ zvolala Elara, dotčená, že Evelyn něco takového řekla, zatímco Theo vyprskl smíchy. „Theo, ty taky, ty ho ještě podporuješ.“ Povzdychla si. „Mluvit s vámi dvěma je tak otravné, prosím, odejděte z mého pokoje, potřebuji klid,“ řekla jim Elara.

„Mami, hádám, že se potřebuje zamyslet nad tím, jak strávila ty čtyři roky na univerzitě, a zkusit to napasovat na svou současnou situaci,“ řekl Theo a zamířil ke dveřím, zatímco Elara si opovržlivě odfrkla. „Mami, raději půjdu, protože vypadá, že každou chvíli vybuchne,“ dodal nakonec a vyběhl z jejího pokoje.

„Mami, jak může být tak otravný? Tohle mi vůbec nepomáhá,“ řekla Elara se svraštěným obočím.

„Vezmi si vitamín a odpočiň si, budu dole, moc nad tím nepřemýšlej.“ Evelyn ji pohladila po rameni a odešla z pokoje.

Elara si vzala vitamín a lehla si na postel. „Nenávidím všechny tyhle firmy, to si myslí, že tu práci potřebuju?“ Odmlčela se a povzdychla si. „Potřebuju práci, ale ne ve vaší firmě, když odmítáte moje žádosti. Vůbec o vaši firmu nestojím!“ Mluvila k sobě samé. „Moje postel je mnohem pohodlnější než ty židle ve vašich kancelářích.“ Povzdychla si a zašeptala: „Ale já tu práci potřebuju!“

Alaric Sterling, bohatý a známý miliardář, seděl u rezervovaného stolu v hotelu Regency Beaumont a čekal na svou přítelkyni Genevieve Rhodesovou. Přistoupil k němu číšník.

„Pane, přejete si objednat nyní?“

„Čekám na někoho, objednáme si společně,“ řekl mu Alaric s úsměvem.

„Dobře, pane.“ Číšník odstoupil stranou.

Na druhém konci hotelu si dvě servírky šeptaly.

„Zajímalo by mě, kdo je ta šťastná dáma?“

„Mě taky. Slyšela jsem, že je to dědic slavného Valerius Heights,“ řekla servírka a dívala se na Alarica v dálce.

„Je velmi pohledný, a k tomu to bohatství... Kdyby se mi tak splnilo přání, byla bych jeho ženou.“ Usmála se.

„Neříkej mi, že zase sníš s otevřenýma očima, raději se probuď, jsi jen servírka,“ připomněla jí ta druhá.

„Já vím, nikdy se to nesplní.“ Povzdychla si.

„Pojďme dál pracovat,“ řekla nakonec a obě se přesunuly na svá stanoviště, aby pokračovaly v práci.

Alaric zkontroloval čas na svých náramkových hodinkách. „Měla by tu být každou chvíli.“ Právě tehdy do hotelu vešla Genevieve Rhodesová v krásných červených večerních šatech, vlasy měla nakulmované a sepnuté dozadu, make-up ji činil nesmírně oslnivou. Zahlédla Alarica, který na ni zamával a odsunul jí židli, než se sám posadil.

„Takže jdu pozdě, jsi tu už dlouho?“ zeptala se.

„Ne, dorazil jsem před pár minutami,“ řekl Alaric a upřeně hleděl na tu krásu před sebou.

„Musela jsem v kanceláři dodělat pár věcí,“ řekla mu Rhodesová a položila si kabelku do klína.

„Musíš být hrozně unavená.“ Alaric vzal její ruce do svých a jemně je hladil.

„Noční odpočinek to spraví. Už jsi objednal?“

„Čekal jsem na tebe.“ Pokynul číšníkovi, objednali si a brzy jim přinesli drahá a chutná jídla.

„Máš nějaké zprávy od rodičů?“ zeptal se jí Alaric během jídla.

„Ano, volali hned, jak dorazili do Paříže. Už musí být ubytovaní.“ Rhodesová si ukousla sousto.

„Dobře, to rád slyším.“

„Jak pokračuje proces výroby?“ zeptala se Rhodesová.

„Jde to docela dobře, ale možná nastane malé zdržení.“ Alaric usrkl vína.

„Proč?“

„Můj sekretář skončil, odstěhoval se do Států, aby si doplnil vzdělání, takže se výroba trochu zpozdila,“ řekl jí s mírně unaveným výrazem; jen pomyšlení na práci ho trochu vyčerpávalo.

„Myslela jsem, že jsi měl pohovory, abys přijal do firmy nové lidi,“ řekla Rhodesová.

„Ano, ale jeho výsledky přišly trochu pozdě, odešel hned po jejich doručení. Mám teď trochu problém vymyslet, co dál, ale brzy najdu řešení. Jsem rád, že teď vidím tvou krásnou tvář,“ řekl s úsměvem.

„Už jsi tu zase s těmi svými milými slovíčky.“ Rhodesová se začervenala. „Jsem ráda, že ti mohu být oporou.“

„Pojďme se najíst a nabrat síly na práci v dalších dnech,“ řekl jí Alaric. Oba se usmáli a v tichosti jedli.

Bianca Sterlingová, Alaricova mladší sestra, seděla u bazénu v Alaricově sídle s jeho přáteli. Na sobě měla bikiny, jedla meloun a klábosili.

„Tak co, kdo má chuť na nějaké peprné drby o holkách?“ zeptala se Bianca a narovnala se.

„Bianco, už jsme toho slyšeli dost,“ řekl jí Caleb, jeden z Alaricových přátel.

„A už bys měla začít mít nějaké kamarádky,“ dodal Sebastian.

„Hej!“ Bianca zvedla ruku, aby ho umlčela. „Starejte se o své. Kamarádky mi můžou políbit šos, všechny jsou to jen podraznice, nikoho nepotřebuju.“

„To už jsme taky slyšeli nesčetněkrát,“ vložil se do toho s úsměvem Harrison, který ji rád škádlil.

„Bianco, to nejsou ony, kdo ničí tvá přátelství, jsi to ty,“ řekl jí Caleb s vážnou tváří.

„Calebe, to jsi taky řekl už milionkrát.“ Bianca si povzdychla a opřela se v křesle.

„S holkama je prostě těžká řeč.“ Sebastian zavrtěl hlavou.

„Sebastiane, snažíš se mi tím nepřímo říct něco urážlivého?“ Bianca na něj vrhla zlostný pohled.

„Při vší úctě, slečno, omlouvám se.“ Sebastian se omluvil; i když Bianca uměla být někdy spratek, byla pro ně jako sestra.

Harrison, který si prohlížel telefon, uviděl fotku nějaké dívky a vyhrkl: „Páni, ta je krásná.“

„Můžu to vidět?“ řekla mu Bianca; chtěla tu dívku, kterou Harrison chválil, porovnat se sebou.

„Ne... Víme, co obvykle děláš, takže dneska ne.“

„Ach jo... mluvit s vámi všemi je beznadějné.“ Odfrkla si a vzdala snahu fotku spatřit.

„Právě jsem tě naštval, že?“ Harrison se spokojeně usmál, jako by vyhrál medaili.

„Zdá se, že jsi zapomněl, jak se chovám, když jsem naštvaná.“ Bianca zlostně zamžourala.

„Harrisone, neprovokuj ji, prosím, potřebujeme tu chvíli ticha,“ zasmál se Caleb.

„Calebe!“ zvolala Bianca se svraštěným obočím.

„Co je! Nedívej se na mě takhle.“ Caleb se zatvářil vyděšeně a srdce se mu rozbušilo; kdykoli měla Bianca tuhle náladu, byly jeho vlasy v ohrožení.

„Neboj se, Calebe.“ Bianca se usmála. „Nevybuchnu, jasné? Jinak by se na mě bratr zlobil, že jsem ublížila jeho kamarádovi.“

„A já už se bál o svoje vlasy.“ Caleb si úlevně vydechl.

„Neboj, už tě za ně tahat nebudu. Nesnáším bratrovo kázání, hrozně hudruje, takže na to dneska nemám náladu.“ Bianca vstala a protáhla se. „Všichni jste jen parta nudných pitomců. Končím, plavání mi udělá líp než sezení tady.“ Zamířila k bazénu.

„Jsem rád, že už konečně padáš,“ zavolal Sebastian.

„To věřím, že jsi,“ řekla Bianca, aniž by se ohlédla.

„Budete chtít džus, slečno?“ nabídl Caleb.

„Nech si ho, Calebe.“ Bianca si povzdychla.

„Potřebuješ kamarády, Bianco,“ dodal Harrison.

„Harrisone, ty bys měl taky vypadnout z téhle země,“ řekla mu Bianca, když vcházela do bazénu. „Sebastiane, najdi na dnešní večer nějaký nový klub.“

„Jsi nepoučitelná, Bianco. Dneska se radši uč a na kluby zapomeň,“ řekl jí Sebastian v dobrém úmyslu.

„Dělej se svým časem něco užitečného,“ přidal se Caleb.

„To právě dělám. Noci jsou na večírky,“ řekla Bianca s úsměvem.

„Bianco, dneska žádné kluby,“ řekl jí Alaric, který se právě vrátil a zaslechl ji mluvit o nočních klubech, tónem, který nepřipouštěl odpor.

„A už je tady šéf,“ povzdychla si Bianca, vnořila se do vody a odplavala.

„Díkybohu, že jsi tady,“ řekl Caleb. Jeho přátelé se napřímili, jakmile k nim přišel blíž.

„Co ti trvalo tak dlouho?“ zeptal se ho Harrison.

„Byl jsem s Rhodesovou,“ řekl Alaric a posadil se.

„Příště nás tu prosím nenechávej se svou sestrou, je naprosto nezvladatelná,“ řekl mu Sebastian.

„Je jí dvacet, ale pořád se chová tak dětinsky,“ řekl jim Alaric s úsměvem.

„Ne dětinsky, je to naprostý spratek,“ zamračil se Caleb.

„Já vím.“ Alaric se usmál. Svou sestru znal až příliš dobře.

„Potřebuje přátele,“ dodal Harrison.

„Ne. Potřebuje poslat pryč z téhle země,“ řekl jim Alaric.

„To jsem slyšela!“ zavolala Bianca z bazénu a všichni se zasmáli.

„Užij si bazén, malá mořská vílo,“ řekl jí Alaric.

„Dík, pozemský vlku,“ opáčila Bianca, než se znovu potopila.

Alaric se znovu usmál, pak se ale k přátelům otočil s vážnou tváří.

„Dobře, teď k věci.“ Všichni se napřímili a ve tvářích se jim usadil vážný výraz.