Elara navštívila svého bratrance Juliana Brookse u něj doma; bylo to místo, kam chodila nejraději, kdykoli se doma nudila. Seděla s Isoldou, Julianovou sestrou, a povídaly si, zatímco Julian, který byl téměř závislý na hrách, hrál videohru. Elara si nemohla pomoct a odfrkla si.

„Tebe vůbec netrápí hledání práce? Co je tvoje tajemství? Nemusíš to před námi tajit,“ řekla mu zvědavě, protože ji zajímalo, jaké má plány do budoucna.

„Videohry,“ řekl Julian ležérně, aniž by se na ni podíval.

Elara byla zmatená. „Videohry nejsou firma ani práce.“

„Ano, je to hra.“

„Nestudoval jsi čtyři roky, abys hrál hry,“ řekla mu Elara. Měla strach, že když ona nemůže najít práci, její bratranec bude taky beznadějný případ a celý život jen prohraje.

Julian hru pozastavil, jako by jí četl myšlenky, otočil se k ní a zavrtěl hlavou. „Nemáš ani páru, Elaro.“

„Tak mě pouč.“ Zvedla bradu.

„Budu hry vyrábět.“ Julian si založil ruce na prsou a promluvil vážně.

„Hry?“

Julian věděl, že je zmatená; Elara byla taková odjakživa. Byla naivní, a tak se jen usmál a jemně jí to vysvětlil. „Ano, hry. Studoval jsem umění, takže budu výtvarník a budu dělat videohry.“

„Páni! Na to jsi přišel úplně sám?“ Elara se neubránila úsměvu, užaslá nad tím, jak dobře si to naplánoval. Julian jen hrdě přikývl. „Závidím ti,“ dodala nakonec, když si uvědomila, že ona je v mnohem žalostnější situaci.

„To ty vždycky,“ řekl Julian s úsměvem.

„Nebuď tak samolibý, nebylo to tak vždycky.“ Zamračila se. Julian se usmál a otočil se, aby pokračoval ve hře. „Když jsi studoval umění a chceš být výtvarník... já jsem taky studovala umění a management, co mám dělat já?“ uvažovala Elara nahlas, čemuž se Isolda i Julian jen zasmáli. „Co je na tom vtipného?“ Elara se na ně podívala.

Isolda, která je dosud mlčky sledovala, jí se smíchem řekla: „Ty jsi vtipná.“

„To je pravda. Ať dělám, co dělám, žádná firma mě nechce přijmout. Tak prostě půjdu dělat modelku, když jsem hezká,“ řekla Elara s úsměvem nad novým nápadem. „Nejsem snad hezká?“

Julian, který stále hrál, odpověděl upřímně: „To teda jsi. Skoro jsem tě před třemi lety na školním večírku políbil, protože jsi byla tak okouzlující a oslnivá.“

„Máš pravdu, jsem okouzlující a oslnivá.“ Elara si nespokojeně povzdychla. „Proč nevidí moji krásu, co?“

Julian se její otázce zasmál. „To proto, že jsi nemehlo.“

Elara svraštila obočí a hodila po něm slupku od banánu, kterou držela v ruce. „Kdo je u tebe nemehlo?“

„Hej! Jsem tu starší než ty,“ řekl jí Julian a dál hrál. Elara po něm hodila kelímek. „Elaro, nech toho, už ten zápas skoro vyhrávám,“ řekl jí.

Rozptylovala ho a on ji nemohl zastavit, protože se plně soustředil na hru.

Elara, která si tu chvíli užívala, po něm dál házela věci. „Nejdřív se omluv,“ řekla mu.

„Dobře, omlouvám se, nejsi nemehlo, tak po mně prosím přestaň házet věci a pokračuj v hovoru s Isoldou.“

Elara přestala a vstala. „No, tak se soustřeď na tu svou hru.“ Už ji to tu přestalo bavit.

Isolda se podívala na Elaru, která si brala kabelku. „Ty někam jdeš?“ zeptala se.

„Tady je nuda, potřebuju se projít. Člověk nikdy neví, jestli nenarazím na něco lepšího,“ řekla jí.

„Chceš, abych šla s tebou?“ zeptala se Isolda.

Elara se usmála; s Isoldou byla vždycky ráda. „To bych moc chtěla.“

Isolda okamžitě vstala. „Půjdu se převléknout a hned jsem zpátky,“ řekla a odešla do svého pokoje.

Elara přešla k zrcadlu a dlouho si prohlížela svůj obraz. „Opravdu jsem hezká.“ Obdivovala se.

Bez ohledu na to, co kdo říkal, věděla, že je velmi krásná; bylo jí jedno, jestli jí někdo skládá komplimenty, nebo ne.

„Gól!“ vykřikl náhle Julian.

Elara se na něj podívala a povzdychla si. „Trochu klidu, prosím.“

„Dal jsem gól, Elaro! Vyhrál jsem zápas,“ oznámil jí nadšeně.

„To jsi řekl už před dvěma vteřinami.“ Zavrtěla hlavou a sepnula si vlasy.

Julian se k ní otočil; vyhrál zápas a teď měl čas si ji prohlédnout. „Tak co jsi to před chvílí říkala o tom, že jsi hezká?“ zeptal se.

Slyšel ji sice něco říkat, ale v tu chvíli byl pohroužený do hry.

Elara se usmála a podívala se na něj. „Nehodila bych se na modelku?“ zeptala se ho. Při pomyšlení na to, jak je krásná, se jí kariéra modelky nezdála jako špatný nápad.

Julian si ji prohlédl od hlavy k patě a pak zavrtěl hlavou. „Abych byl upřímný, tak ne.“

„Proč?“ Elara si povzdychla.

„Prostě nemáš žádný smysl pro módu nebo styl,“ řekl jí narovinu.

Elara si odfrkla; podle ní mluvil nesmysly. Odvrátila se. „Radši dál hraj ty svoje hry.“

Isolda vyšla ven oblečená. „Můžeme.“

Obě se otočily k odchodu. „Ahoj holky, netoulejte se moc daleko. A Elaro,“ zavolal Julian.

„Co je!“ podívala se na něj.

„Nikde nevykládej lidem o svých problémech,“ řekl jí vážně.

Elaru už nebavilo ho poslouchat a povzdychla si. „Ach jo... prostě si hraj. Nebudu.“ Otočila se k Isoldě. „Pojďme, nechme toho hráče být.“ Obě odešly z domu.

...

„Tak co teď, Elaro, kam půjdeme?“ zeptala se Isolda.

Po chvíli přemýšlení Elara odpověděla: „Pojďme nejdřív k moři, potřebuju na vzduch.“

Isolda se na svou sestřenici vážně podívala. „Máš peníze na autobus?“ zeptala se jí.

Elara se zarazila a nahlédla do peněženky. „Zapomněla jsem. Tak prostě půjdeme pěšky, kam nás nohy ponesou,“ řekla a vykročila před ní.

Isolda zavrtěla hlavou a vydechla. „To je ten problém.“ Rozběhla se, aby Elaru dohnala. „Jsi v pohodě?“ musela se jí Izzy zeptat.

„Ne, ale mám malý nápad.“

„Jaký nápad?“

„Že se přihlásím jako modelka.“

„Elaro, máš vůbec peníze na to, aby ses tam přihlásila?“

„Prostě prodám všechny svoje věci,“ řekla Elara s úsměvem.

Isolda, která nechápala, co to ta holka blábolí, si povzdychla a podívala se na ni jako na blázna. „Ty ses prostě pomátla.“

Valerius Heights.

Alaric Sterling dorazil do firmy a byl doprovázen chodbou do své kanceláře. Jeho dědeček už na něj čekal.

Arthur, jeho hlavní asistent, mu podal složku. „Pane, tohle je kompletní seznam lidí, kteří podali žádost,“ řekl mu, když nastupovali do výtahu.

„A co ti, kteří se hlásili na pozici sekretáře?“ zeptal se elegantně.

„Tady.“ Arthur mu podal další složku.

Alaric do ní nahlédl. „Čtyři lidé.“

„Ano, pane.“

„Už jste odeslali e-maily těm, kteří neprošli?“ zeptal se svým hlubokým hlasem.

„Ano, pane.“

Alaric složku zavřel. „Přineste mi jejich životopisy, podívám se na ně.“

„Dobře, pane, zařídím to.“

Výtah se otevřel a oni vystoupili. Arthur se zastavil u dveří kanceláře.

Alaric vešel dovnitř a u francouzského okna uviděl stát svého otce. „Předsedo Sterlingu,“ pozdravil.

Maximilian Sterling se s úsměvem otočil. „Můj synu.“

Oba se posadili. „Co vás dnes přivádí do kanceláře, předsedo?“

„Slyšel jsem o tom obchodu na Novém Zélandu, už jsi vyplnil výrobní plány?“ zeptal se ho s vážnou tváří.

„Ano. Už jsem to rozdělil, vím, co by se jim líbilo,“ odpověděl Alaric s úctou.

„To je dobře, novozélandský předseda je velmi přísný obchodník a má kolem sebe lidi, jako je on sám. Tenhle objev naší firmě pomůže,“ řekl Maximilian.

„Jsem si toho vědom. Už jsem podnikl první kroky,“ řekl mu Alaric; všechno si dobře propočítal.

Maximilian věděl, že se na svého vnuka může v tomto ohledu spolehnout. Vždycky byl hrdý na jeho strategické plánování v podnikání. „Dobře. A co vývoj?“

„Stále probíhá dobře.“

„Svěřuji ti to.“

„Nezklamu vás,“ ujistil ho Alaric; věděl, jak moc jeho dědečkovi na firmě záleží.

Maximilian Sterling vstal a Alaric udělal totéž. „Teď tě nechám pracovat.“

„Dobře, předsedo.“

Maximilian se na Alarica vlídně podíval a usmál se. „Obchodní hovory skončily, můžeš mi říkat dědo.“ Alaric na něj pohlédl. „Už budu muset jít.“ Zamířil ke dveřím a Alaric šel za ním.

Maximilian se otočil a podíval se na něj. „Brzy se zastav, babičce se stýská.“

„Zastavím se,“ slíbil Alaric.

Maximilian poté opustil kancelář. Alaric se posadil do křesla a procházel dokumenty, když po vyzvání vstoupil Arthur.

„Pane, přinesl jsem ty životopisy, o které jste žádal.“

„Dobře, nechte je na stole.“ Arthur je položil a ustoupil. „Můžete jít.“

„Pane,“ Alaric na něj pohlédl, aby pokračoval. „Na staveništi došlo k havárii.“

Alaric k němu zvedl zrak s vážnou tváří.

„Kvůli tomu byli zraněni dva lidé,“ pokračoval Arthur v hlášení.

Alaric okamžitě vstal. „Byli hospitalizováni?“ zeptal se a bral si sako.

„Ano, pane,“ odpověděl Arthur okamžitě.

„Měl jste mi to nahlásit dřív,“ řekl Alaric, zatímco si oblékal sako.

„Byl jste u předsedy a nechtěl jsem vaši schůzku přerušovat,“ vysvětlil Arthur.

Alaric vyšel z kanceláře a Arthur mu byl v patách. „Kromě těch dvou, byl zraněn ještě někdo další z personálu?“ zeptal se a nastoupil do výtahu jedoucího dolů.

„Ne, pane, ostatní pracovníky jsme nechali místo opustit a situaci má pod kontrolou několik strážných,“ řekl mu Arthur.

„Dobře, pojedu teď na místo a pak do nemocnice. Přesuňte všechny mé schůzky a také zabraňte tomu, aby se to dostalo do médií,“ nařídil Alaric.

„Ano, pane.“

„Z těch životopisů, co jsem nechal na stole, vyberte toho, kdo má nejlepší kvalifikaci pro tu práci, a řekněte mu, ať zítra nastoupí,“ řekl mu Alaric, když vystupoval z výtahu.

„Dobře, pane.“

Alaric došel k autu, jeho dlouhé nohy v černých oblecích se rýsovaly při každém kroku. Cillian Mercer, jeho řidič, otevřel dveře a okamžitě vyjeli.

...

Elara a Isolda se hravě vracely z parku. Povídaly si o zábavné show, kterou právě viděly, když se Isolda podívala před sebe.

„Elaro, co kdybys pracovala tamhle? Mají tam volné místo.“ Isolda ukázala na restauraci.

Elara sledovala její ruku k restauraci a zamračila se na Isoldu. „Hej, Isoldo, zapomněla jsi, že jsem vysokoškolačka? Jak můžeš čekat, že budu pracovat v téhle restauraci? Dej mi nějakou lepší možnost.“

„Tak dobrá.“ Izzy zmlkla.

Elařin zrak sklouzl k ceduli u cesty. „Isoldo.“ Poklepala kamarádku po rameni.

„Co je?“ podívala se na ni.

„Myslím, že jsem něco našla.“ Elara doběhla k ceduli u silnice a strhla z ní papír. Přečetla si ho s úsměvem a jiskrou v očích.

„Pohovor pro modelky.“ Elara se široce usmála. „Isoldo, našla jsem svůj výherní los!“

Mávala papírem ve vzduchu, aby ho Isolda viděla. V tu chvíli kolem ní prosvištělo auto.

Spláchnutí!..

Elara i papír v její ruce byly postříkány blátem. „Auvajs...“

Isolda přiběhla k Elaře. „Elaro, jsi v pořádku?“ zeptala se jí. Auto zastavilo.

Elara se podívala na Isoldu. „Vypadám snad, že jsem v pohodě? Jsem celá od blátivé vody a ty se ptáš, jestli jsem v pohodě...“ Podívala se na papír v ruce. „Ach, můj výherní los. Je z něj cár papíru.“

S hněvem se otočila a vykročila k autu. Mercer vystoupil z vozu.

„Omlouvám se,“ omluvil se jí Mercer.

Elara na něj vrhla zlostný pohled. „To, že řeknete omlouvám se, to jako něco změní? Co! Nebo je to proto, že já nemám takové nablýskané auto,“ řekla naštvaným hlasem.

Uvnitř auta Alaric zkontroloval čas; nemá celý den na to, aby ho trávil tady. Podíval se z okna auta a viděl Elaru, jak maří jejich čas.

„Vy bohatí lidé vůbec neberete ohledy na ostatní. Proč se nedíváte, kam jedete, než na to šlápnete?“ řekla Elara v hněvu; při pohledu na auto jí bylo jasné, že tohle může mít jen boháč.

Alaric Sterling vystoupil z auta. Isolda se na něj překvapeně podívala; byl tak pohledný a elegantní, že se z jeho přítomnosti až otřásla.

Vytáhl z kapsy peníze a podal jí je. „Tím je to vyřízené, ne?“ řekl svým hlubokým, lhostejným hlasem.

„Mercere, jedeme.“ Otočil se, aby nastoupil do auta.

Elara po Alaricovi peníze hodila, ty se rozptýlily po zemi; Isolda si šokovaně zakryla ústa nad jejím chováním. Alaric se v hněvu otočil.

Elara se na něj podívala, také rozzuřená. „Vypadám snad žalostně? Nebo vypadám chudě? Co!“ zeptala se ho Elara beze strachu.

„Vy bohatí si myslíte, že se všechno vyřeší penězi. Žádala jsem snad o peníze? Můžou vaše peníze vyčistit můj výherní los?“ zeptala se.

Byla tak naštvaná, že se na ni ten muž díval spatra. „Vy si jezdíte v nablýskaném autě a já chodím pěšky, to vám jako dává právo?!“

Nemohla snést jeho postoj, bez ohledu na to, jak je bohatý. „Jsem celá od špíny a jediné, co dokážete, je hodit po mně peníze a říct, že je to vyřízené!“

Alaricovy oči ztemněly; kdo je sakra tahle holka, že se odvažuje s ním mluvit tímto způsobem? „Hej!..“

„Ticho!“ Elara zvedla ruku, aby ho zastavila. „Jsem vysokoškolačka, a přestože jsem ještě nenašla práci a všechny firmy, kam jsem se hlásila, mě odmítly, snažím se najít něco jiného, a vy mě tu teď děláte ještě nešťastnější,“ řekla Elara zastřeným hlasem.

Isolda věděla, že Elara začíná být přecitlivělá, a přistoupila k ní, aby ji zastavila. „Elaro, nech toho, už to stačí.“

Elara nebyla připravená nic slyšet. „Nech mě, Isoldo. A ty taky, ty jsi mi navrhovala, abych pracovala v restauraci. Já se rozhodla zkusit modeling, ale teď jsem celá od špíny.“

Alaric se na ni podíval; věděl, že tu ztrácí čas, ale jeho chladný a rozzlobený pohled začal měknout.