Bianca Sterlingová seděla u klubového baru a pila sama, když k ní přistoupil nějaký muž. „Ahoj, zlato.“ Přisedl si blíž a zahleděl se na ni. „Věděl jsem, že tě tu najdu.“ Zdálo se, že ji poznává. „Proč ta nálada? To ti nepodobá.“

Bianca se na něj podívala bez špetky zájmu. „Kdo jste?“ zeptala se.

Muž se na ni podíval překvapeně a trochu dotčeně, že ho nepoznává. „Cože? Kdo jsem? Neříkej mi, že mě neznáš,“ řekl a flirtovně se dotkl jejího ramene.

Bianca mu ruku odsunula. „Nevím, kdo jste,“ odsekla a zvedla se k odchodu.

Chtěla odejít, ale on ji chytil za ruku. „Hele, ty mrcho!“ Teď už vypadal opravdu rozzuřeně.

Lidé v baru se otáčeli, aby sledovali scénu, která se před nimi odehrávala.

Bianca ho probodla chladným pohledem. „Okamžitě mě pusťte!“ vykřikla a udeřila ho kabelkou přes ruce.

Vykroutila se mu a zlostně se na něj podívala. „Nezajímá mě, za koho se považujete, a nevím, jestli jste tak naivní nebo hloupý, že nerozumíte tomu, co říkám. Nejste ani trochu gentleman.“

Prohlédla si ho od hlavy až k patě s neskrývaným opovržením. „Podíval jste se vůbec do zrcadla, než jste sem přišel?“ zeptala se a ohrnula nos. „Panebože, smrdíte jako bahno. Jděte se umýt, jestli chcete dámu, a oholte se, protože váš obličej vypadá odporně,“ vpálila mu do tváře, otočila se a nechala ho tam stát jako opařeného.

...

Alaric Sterling seděl s novozélandským režisérem ve VIP salonku restaurace. Po jídle se pustili do diskuse.

„Po té fámě, nebo spíš zprávě o vašem nedávném skandálu, jsme zvažovali odstoupení od smlouvy, ale když vidíme, jak jste tento problém vyřešil bez větších potíží, shledali jsme vás pro tento obchod spolehlivým a důvěryhodným,“ řekl mu režisér s úsměvem.

Alaric se mírně usmál. „Velmi vám děkuji za projevenou důvěru. Nezklamu vás, moje společnost zajistí, aby se ty zprávy, co teď běží v médiích, uklidnily,“ prohlásil Alaric.

„Jsem si jistý, že jste schopný všeho,“ přikývl režisér s lehkým zasmáním.

Alaricova tvář opět zvážněla. „Pokud jde o produkci, už jste se rozhodli, kdy dorazí?“ zeptal se.

„Ano.“ Podal Alaricovi složku. „Tady jsou jednotlivé kroky, mělo by to být tento víkend.“

„Už jsme všechno připravili. Očekávám, že to proběhne v klidu.“ Oba přikývli a pokračovali v rozhovoru.

Elara Vanceová se mezitím objevila ve stejné restauraci s rozvážkou. Zaklepala na dveře salonku a pomalu je otevřela.

„Vaše pizza je tady,“ oznámila. Uviděla skupinu čtyř mužů pijících alkohol a vstoupila dovnitř. „Dobrý den, dovoz pizzy dorazil,“ řekla jim.

Všichni vzhlédli a současně vydechli: „Páni, ta je ale krásná.“ Elara sklopila zrak.

„Hej, ty!“ zavolal jeden z nich a ona vzhlédla. „Tu pizzu už nepotřebujeme,“ oznámil jí.

„Ale objednali jste si ji,“ namítla.

„Jdeš pozdě,“ řekl a napil se alkoholu.

„Omlouvám se, byla zácpa,“ omlouvala se jim Elara.

Mladík si odfrkl. „A nás jsi nechala čekat. Už ji nechceme!“ zvýšil hlas.

Elara se kousla do spodního rtu; pizzu nemohla vrátit, protože byla vyrobena na zakázku.

Podívala se na stůl, uviděla tam pití a v hlavě se jí zrodil nápad. Usmála se. „Když vypiju dvě láhve toho alkoholu, tak si to rozmyslíte?“ navrhla jim.

Muž se ušklíbl. „Dvě jsou málo, co kdybys vypila čtyři.“

„Rozmyslím si to, když jich vypiješ pět,“ přidal se další a s úšklebkem se na ni podíval.

Elara se na něj podívala; teď už nehodlala ustoupit. „Tak dobrá.“

Přistoupila ke stolu a oni ji začali povzbuzovat. Vypila první láhev, pak druhou.

Jeden z nich se na ni podíval. „Po dvou lahvích jsi docela opilá, proč to nevzdáš, nezaplatíš za pití a neodejdeš i s tou pizzou?“ řekl se smíchem.

Elara k němu zvedla oči. „Já se jen tak nevzdávám.“ Vzala další láhev a vypila ji. Už se jí motala hlava.

„Týjo!“ Sledovali ji s úžasem, když do sebe lila další.

„Pije dobře,“ zasmál se jeden a podal jí čtvrtou láhev. Elara už značně opilá bojovala s každým lokem.

Věděla, že se tím baví, ale nechtěla se vzdát; zaplatit za pití i pizzu by pro ni znamenalo naprostou ztrátu.

Dopila čtvrtou láhev a chvíli odpočívala. „To zvládnu...“ zamumlala tiše a vydychovala. Vzala pátou láhev a zadívala se na ni.

„Hele, to už stačí, koupíme si ji,“ zastavil ji jeden z nich před pátou lahví.

Elara se na ně podívala. „Víte... já jsem to nevzdala,“ řekla opile.

„Ano, víme.“

Dali jí peníze a ona se vypotácela ke dveřím. „Bude v pohodě?“ sledoval ji jeden z nich se starostí.

„Asi jo, je to silná holka,“ řekl druhý a nalil si další sklenici.

„Pěkně jsme si z ní vystřelili.“ Všichni se rozesmáli a pili dál.

Elara vyšla ze dveří, stále značně pod vlivem. „Proč se ta země točí?“ Opřela se o zeď a usmívala se. „Bylo by fajn opustit tuhle zemi, zatímco se točím v kruhu.“ Zamávala rukou v kruhu a opilecky se usmála.

Alaric a režisér skončili svůj rozhovor a vyšli z VIP salonku. Alaric ji uviděl opřenou o zeď, poznal ji a odfrkl si.

Režisér si toho všiml a podíval se na něj. „Vy ji znáte?“ zeptal se.

„Ne. Pojďme.“ Vyprovodil režiséra k autu, a po podání ruky režisér odjel.

Alaric se podíval zpět k restauraci a po krátkém zaváhání vešel dovnitř. „Hej.“ Chladně se podíval na Elaru s rukama v kapsách.

Elara k němu zvedla zrak. „Chcete dovézt pizzu?“ zeptala se ho se svým opilým výrazem.

Alaric se na ni díval a přemýšlel, jestli ho nepoznává, nebo je to tím, jak moc je opilá.

Elara si ho prohlížela zblízka; byl tak pohledný a vypadal jako bohatý muž. „Ó, vy jste bohatý pán.“

Usmála se a prohlížela si jeho hezkou tvář. „Oblek... kravata... a krasavec.“ Přistoupila blíž a jemně ho chytila za sako.

Stoupla si na špičky a svými rudými měkkými rty ho jemně políbila. Alaric zůstal jako opařený.