Valerius Heights.

Maximilian Sterling dorazil do firmy a zamířil do kanceláře Alarica Sterlinga. Alaric stál a zíral z velkého francouzského okna.

Maximilian se podíval na svého vnuka, který vypadal naprosto ztraceně. „Alaricu,“ oslovil ho.

Alaric stále hleděl z okna a ani se neotočil, aby zjistil, kdo to je. „Pane předsedo, slyšel jsem vás vejít.“

Pak se k němu otočil. „Co se týče výroby, stále na ní pracuji, běží to hladce,“ oznámil mu.

Maximilian si Alarica prohlížel; byl teď trochu pohublý a vypadal velmi sklesle. „Alaricu, pojď se posadit,“ pobídl ho a pocítil ke svému vnukovi lítost.

Alaric poslušně usedl. Rosalind jim přinesla kávu a opustila kancelář. „Všechno je připraveno a tentokrát ve výrobě nedojde k žádné chybě,“ pokračoval Alaric.

Maximilianovi bylo vnuka líto. „Alaricu, vím, že jsi schopný. Ale ztrácíš sám sebe. Nevypadáš vůbec dobře,“ řekl mu Maximilian.

Alaric se ušklíbl a podíval se na něj se ztemnělým pohledem. „Mám si brát tu holku, o které nic nevím a nechci na ni ani myslet – to mám být jako šťastný?“ zeptal se.

„Alaricu, vím, že to nechceš udělat, ale nemáš jinou možnost,“ pronesl Maximilian hlubokým hlasem.

Alaric se na dědečka podíval s tváří bez výrazu. „Udělám to. Až bude stanoven termín, udělám to,“ řekl mu.

Maximilian pomalu usrkával kávu. „Už jsme se setkali s jejími rodiči,“ oznámil Alarici, který na něj vzhlédl. „Chápou to, ale ona vybuchla. Chci, ses s ní setkal.“

„Dobře,“ odpověděl Alaric bez jakýchkoli emocí.

Maximilian ho pozoroval; věděl, jak mu teď musí být, ale tohle byla jediná cesta a on to musel podstoupit bez ohledu na cokoli. „Už budu muset jít.“

Vstal a Alaric ho doprovodil ke dveřím. Poté, co odešel, zaklepala na dveře Rosalind a po vyzvání vstoupila. „Pane, v deset hodin dopoledne máte schůzku se správní radou; v poledne odjíždíte na prohlídku staveniště v obchodním centru. Ve dvě hodiny odpoledne máte schůzku s ředitelem z Nového Zélandu kvůli plánování sobotní akce,“ dočetla.

„Dobře. Večerní program mi vynechte. Musím si něco zařídit,“ nařídil jí.

„Rozumím, pane.“

„Můžete jít.“ Odešla a on se s hlubokými myšlenkami vrátil k francouzskému oknu.

...

Maddie Rossová, nejlepší kamarádka Rhodes, přišla po těch zprávách k ní domů. „Rhodes.“

„Maddie...“ Rhodes objala svou přítelkyni a oči se jí naplnily slzami.

„Slyšela jsem ty zprávy,“ řekla Maddie.

„Je to tak kruté, Maddie. Nemůžu uvěřit, že by mi to Alaric udělal,“ vzlykala.

Maddie se dívala na svou plačící přítelkyni a věděla, jakou bolestí musí procházet.

Byly kamarádkami od dětství, Rhodes jí o Alaricovi vždycky vyprávěla a ona věděla, co k sobě ti dva cítí.

Maddie vzala přítelkyni za ruku. „Rhodes, Alaric tě miluje. Do toho manželství jde jen proto, aby zachránil firmu a neriskoval krach,“ řekla jí Maddie.

Maddie věděla všechno; jakmile ty zprávy viděla, věřila, že tohle je jeho jediný důvod. „Nikdy by nemiloval cizí ženu, nikdy by nezměnil to, jak se na tebe dívá nebo co k tobě cítí. Vzchop se a bojuj o svého chlapa,“ povzbuzovala ji Maddie.

Rhodes se podívala na svou věrnou kamarádku, která vždy stála při ní; tvář měla úplně bledou. „Už není o co bojovat, Maddie, brzy se ožení. Už není o co bojovat,“ plakala Rhodes nekontrolovaně.

Maddie bylo Rhodes hrozně líto. Takhle smutnou svou přítelkyni ještě nikdy neviděla. „Vypadáš hrozně, Rhodes... pojď, uvidíme, jak tě rozveselit. Jdi se obléknout,“ pobídla ji.

Musela svou přítelkyni rozveselit, musela jí vrátit tu veselou Rhodes.

Rhodes zavrtěla hlavou. „Nikam se mi nechce,“ hlesla.

„No tak, Rhodes. V žádném případě tě v tomhle stavu nenechám.“ Vzala ji za ruku a odvedla do pokoje, aby se oblékla.

Elara vyrazila hledat práci v doprovodu Isoldy; nehodlala dopustit, aby ji to všechno, co se dělo, srazilo na kolena.

Isolda se podívala na sestřenici. „Elaro, dej si pauzu,“ řekla jí; už dlouho obcházely jedno místo za druhým a hledaly pro ni práci.

Elara se na Isoldu podívala s odhodláním v očích. „Isoldo, ne. Kdybych byla bohatá, musela bych se bránit tím, že budu žít svůj vlastní život, a taky zastavit ty nesmyslné fámy o vztahu s někým, koho sotva znám.“

Elara hleděla před sebe. „Začnu od nuly, dokud nedosáhnu toho, co chci,“ prohlásila.

Isolda se na ni ustaraně podívala. „To manželství už je veřejná věc,“ připomněla jí.

Elara se k Isoldě otočila se svraštěným obočím. „To je mi jedno, najdu způsob, jak to zastavit. Nejdřív si ale musím najít práci,“ trvala na svém.

„Tak to už nemá cenu nic říkat, nezastavím tě,“ vzdala to Isolda s povzdechem. Věděla, jak je Elara tvrdohlavá a že ji nic neodradí od toho, co si umane.

„Ještě že víš, kdy přestat.“ Elara šla dál a všimla si inzerátu na práci. Rozběhla se k němu a Isolda jí byla v patách.

Isolda uviděla nápis a s pozvednutým obočím se na Elaru podívala. „Neříkej mi, že chceš dělat tuhle práci,“ divila se.

Elara se usmála. „Rozvoz, to bude lepší cesta k penězům než sedět doma,“ řekla Elara.

„Proboha, Elaro!“ Isolda na ni nevěřícně zírala.

„Ušetři mě těch pohledů, Isoldo.“ Elara vzala lístek a vešla do restaurace, zatímco Isolda na ni čekala venku.

Elara uviděla nějakou ženu a šla k ní. „Dobrý den, slečno.“

Žena se na ni podívala. „Ano, jak vám mohu pomoci?“ zeptala se.

„Viděla jsem tohle venku a měla bych zájem.“ Elara jí ukázala papír.

„Och... díkybohu, máme na rozvozy málo lidí.“ Žena se na ni usmála.

Elara úsměv opětovala a s očekáváním se na ni podívala. „Můžu tedy začít okamžitě?“ zeptala se.

„Samozřejmě,“ odpověděla žena.

Elara jí šťastně poděkovala a odnesla prázdné nádobí po zákaznících do kuchyně.

Vyšla ven na zavolání majitelky, která jí podala několik krabiček s obědy, aby je doručila lidem, kteří si je objednali.

Elara vyšla ven, naskládala je na rozvážkový skútr a už chtěla odjet, když uviděla Isoldu, která na ni stále čekala. „Isoldo, ty jsi ještě tady?“ zeptala se Elara překvapeně.

Isolda se na ni podívala. „Zapomněla jsi, žes mě prosila, abych tu na tebe počkala?“ zeptala se Isolda.

Elara se omluvně usmála. „Trochu... mrzí mě to. Mám tu práci a zrovna jedu na rozvoz,“ oznámila jí. „Uvidíme se později.“ Elara nasedla na motorku a odjela.

Isolda se dívala za ní a bylo jí líto, že na ni zapomněla. „Aiš... občas si říkám, jestli jsem vůbec její sestřenice. Jsem pro ni úplně neviditelná,“ postěžovala si a našpulila rty.