Rodiče jsem ztratila, když mi bylo šest, a od té doby žiji u své tety a její rodiny. Dnes byly mé jednadvacáté narozeniny a nikdo z nich mi samozřejmě nepopřál.

Místo toho celá rodina uspořádala výlet – ovšem beze mě. Zdálo se, jako by mi chtěli záměrně připomenout, že mě nikdo nemiluje. Nebyla jsem pro ně nikým, jen služebnou.

Když se vrátili, vypadalo to, že dostali skvělou zprávu. Tinsley, moje sestřenice a rozmazlený fracek, vběhla do svého pokoje a vzápětí se objevila v obývacím pokoji s křikem: „Mami, ty modré šaty, nebo ty červené? Nemůžu uvěřit, že se přivdám do rodiny Vextonových!“ vypískla.

„Já vím, tvůj otec byl nadšený, když nabídli spojení obou rodin. Vybuduje nám to obrovské generační bohatství!“ souhlasila teta Rowena a uhladila si vlasy. „Budou tu co nevidět, prostě si obleč jakékoli šaty.“

Nejdřív jsem byla zmatená a snažila se pochopit, co tím myslí. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se o svatbu vůbec zajímali.

Zazvonil zvonek. „Už jsou tady,“ rozzářila se teta a pak se ke mně otočila s odporem v tváři: „Měla by ses jít převléknout do něčeho lepšího.“

Problém byl v tom, že tohle bylo to nejlepší, co jsem měla.

Pokračovala jsem v prostírání stolu pro rodinnou večeři mezi mou tetou a světoznámou rodinou Vextonových. Tinsley měla vždycky ten nejlepší život a teď ji čekal domluvený sňatek s miliardářem.

Vešli a z každého jejich pohybu čišela noblesa. Teta se strýcem je vítali jednoho po druhém. Prohlížela jsem si tři vysoké muže v oblecích; jeden z nich musel být Tinsleyin budoucí manžel.

Posadili se ke stolu a paní Vextonová v přiléhavých červených šatech a s vlasy staženými do přísného drdolu si odkašlala: „Kaelen tu bude každou chvíli, je velmi nadšený, že se stane součástí vaší rodiny.“

Takže to nebyl žádný z přítomných mužů. Mohla jsem si jen představovat, jak vypadá, když uvážím, že všichni ostatní byli vysocí a měli dokonalé tváře.

Dveře se otevřely a my se všichni otočili tím směrem. Stál tam v jednom z nejdražších obleků, jaké kdy lidstvo ušilo, s úhledně zastřiženými vousy a dokonalou linií čelisti – ale rozhodně jsem nebyla slepá. Ten muž seděl na invalidním vozíku.

Všimla jsem si stejného šoku ve tvářích své tety, strýce i sestřenice.

Přijel k jídelnímu stolu. „Omluvte prosím mé zpoždění,“ řekl tím nejhlubším hlasem, jaký jsem kdy slyšela. V jeho tónu ani ve tváři nebyla ani špetka emocí. „Dostat vozík z auta může být občas náročné,“ vysvětlil.

„Och, zapomněla jsem se zmínit, že Kaelen je už celý rok od pasu dolů ochrnutý. Lékaři říkají, že už nikdy nebude chodit,“ dodala paní Vextonová.

„To je skutečně zásadní informace, kterou jste vynechala,“ vyskočila teta a táhla Tinsley s sebou. „Omluvte nás na okamžik.“ Ty dvě zmizely nahoře a nechaly ostatní jíst v tichu.

V ruce mi začal vibrovat telefon. Viděla jsem, že volá Silas, můj přítel, se kterým jsem chodila dva roky. „To musím vzít,“ omluvila jsem se od stolu, jako by to někoho zajímalo.

Spěchala jsem nahoru do svého pokoje – komory bez oken – abych hovor přijala.

„Uvidíme se dneska?“ ozval se můj přítel v telefonu.

„Nemůžu nic slíbit. Z Tinsleyina snoubence se vyklubal mrzák, takže nálada tu bude večer určitě příšerná. Detaily ti řeknu později.“ Zavěsila jsem a mířila zpátky dolů, když jsem z otevřených dveří ložnice vedle té mé uslyšela vzlykání.

„Vzpamatuj se, Tinsley Crestwellová!“ vrčela na ni teta a nedařilo se jí držet hlas dostatečně potichu.

„Ne mami, já si ho vzít nemůžu!“ naříkala Tinsley. „Tohle si nemůžu udělat. Je to mrzák, nebyla bych pro něj nic víc než ošetřovatelka.“ Popotáhla.

„Musíš. Tvůj otec podepsal smlouvu. Jsou to miliardové impérium, naše rodina si nemůže dovolit o tohle spojení přijít.“

„Ale jak s ním budu mít děti? Nechci mrzáka,“ plakala dál.

Přiložila jsem si ruku k ústům, abych potlačila smích. Zasloužila si to za všechny ty roky, kdy mi dělala ze života peklo.

Rozhodla jsem se nechat je v jejich neštěstí a jít si dolů vychutnat jídlo. Tohle byl ten nejlepší narozeninový dárek – vidět sestřenici takhle brečet.

Vrátila jsem se ke stolu a pouštěla se do jídla. Když jsem však vzhlédla, ztuhla jsem na místě. Jeho pohled byl upřený přímo na mě. Srdce se mi zastavilo. Chtěla jsem odvrátit zrak, ale nedokázala jsem to. Nohy se mi pod stolem třásly a v žaludku jsem měla pocit, který jsem nedokázala popsat slovy.

Podařilo se mi odvrátit zrak, až když se teta vrátila se sestřenicí. Všimla jsem si, že Tinsley si mezitím stihla opravit make-up.

„Omlouváme se za vyrušení, něco se přihodilo,“ řekla teta a znovu se posadila. Nasadila zářivý úsměv. „Je moc milé tě poznat, Kaelene. Naše rodina je vděčná za příležitost spojit se s tou vaší.“

Neodpověděl. Soustředil se na své jídlo a choval se, jako by tu nikdo jiný nebyl. To mi jen dál zlepšovalo den. Muž, kterému na ní nezáleželo? To byl ten nejlepší trest. Bylo stále těžší skrývat výsměšný úšklebek.

„Naše dcera je nadšená, že vás poznává,“ usmála se teta na stůl a všichni se otočili k Tinsley. Teta však objala mě a oči všech se okamžitě stočily na mou osobu. „Tohle je naše dcera Tinsley a ona bude vaší nevěstou.“