„Ano,“ vydechla jsem poraženě.

Kněz se otočil k mému ochrnutému budoucímu manželovi. „Berete si vy, pane Kaelene Vextone, slečnu Tinsley Crestwellovou za svou zákonnou manželku?“

„Ano,“ řekl bez váhání tónem, v němž jsem cítila hněv.

„Nyní vás prohlašuji za manžele,“ uzavřel kněz.

Po knězových slovech následoval potlesk a jásot. Kněz se nadechl k větě: „Nyní můžete políb-“, ale zarazil se, když se Kaelen Vexton začal na vozíku odvracet.

Všechny oči ho sledovaly a nastalo trapné ticho, zatímco já zůstala u oltáře sama. Paní Vextonová ke mně přispěchala a nervózně se zasmála. „Pojďte všichni, oslavme nový přírůstek do rodiny Vextonových.“

Všichni začali znovu tleskat a jásat, jako by se nic nestalo.

*

Nastal večer a nastal čas, aby teta odešla. Sledovala jsem, jak všichni pijí, zatímco já seděla sama v koutě schoulená v drahé róbě.

„Vím, že vám vaše dcera bude moc chybět,“ řekla paní Vextonová, „ale věřte, že je ve skvělých rukou.“

Teta propukla ve falešný pláč: „Ó, Tinsley! Ne, má drahá Tinsley.“ Pevně mě objala. Když mě svírala v náručí, zašeptala mi do ucha: „Opovaž se o něco pokusit nebo říct pravdu. Tohle je teď tvůj život.“

Odtáhla se a já se neubránila pláči. Za celých dvacet let se mi nedostalo lásky a teď mě prodali, jako bych byla nic.

„Ale no tak, neplač, Tinsley,“ poplácala mě paní Vextonová po zádech, „svou rodinu můžeš navštívit, kdykoli budeš chtít.“

Otočila se ke strýci: „Můj manžel požádá o schůzku a můžeme uzavřít zbytek manželské dohody. Je škoda, že tu dnes nemohl být, měl velmi důležité obchodní jednání v zahraničí.“

„Všechno je v pořádku,“ zasmál se strýc a prohrábl si řídnoucí vlasy.

Tinsley se na mě ušklíbla. Skoro jsem slyšela ten výsměch v její hlavě. „Budeš mi chybět, moje nejoblíbenější sestřenice,“ naklonila se, aby mi zašeptala do ucha, „užívej si svého mrzáka a jeho chromý péro.“

Odvedli je k autu a odvezli domů. Zůstala jsem úplně sama v sídle plném cizích lidí.

Paní Vextonová dál mávala všem hostům na rozloučenou.

*

Když všichni odešli, odvedla mě do obývací části jejich obrovského sídla.

Vchod tvořila obrovská chodba, která vedla do haly. Vše bylo laděno do bílé barvy se zlatými akcenty. Podlahy byly z bílého mramoru a jedinými dekoracemi bylo pár obrazů na stěnách a keramické vázy. Působilo to tam jako v chladném a opuštěném hotelu.

Kaelen a jeho bratři seděli v hale a popíjeli. Bylo tam i několik žen, u kterých jsem nedokázala odhadnout jejich vztah k rodině.

„Kaelene Vextone!“ vyštěkla jeho matka a všichni se na nás otočili. „Díkybohu, že byla přítomna jen rodina. Jak jsi mohl něco takového udělat? To jsi nás chtěl ztrapnit?!“ křičela na něj.

Nalil si sklenici, jeho tvář byla naprosto bez emocí. „Přestaň křičet, ženo. Udělal jsem, co jsi chtěla,“ povytáhl na ni obočí. „Přece nečekáš, že se k ní budu chovat jako k manželce?“

„Kaelene, jak můžeš něco takového říct?“ zalapala po dechu, šokovaná svým synem.

„Svou část dohody jsem splnil. Dal jsem ti tu nevěstu, kterou jsi tak zoufale potřebovala, tak nepřekračuj hranici,“ řekl klidným tónem, ze kterého mi však v žilách tuhla krev.

Položil sklenici, odjel k soukromému výtahu a zmizel nám z očí.

V místnosti nastalo okamžité ticho. „Já… myslím, že už půjdu spát,“ řekla jsem do ticha. Nesnášela jsem ty nepříjemné pohledy jeho sourozenců.

Paní Vextonová se ke mně otočila. „Samozřejmě, drahoušku, netrap se tím,“ usmála se, „on k tobě časem přilne. Musíš být po tom všem stresu unavená. Jdi do manželova pokoje, jsou to první dveře vpravo ve druhém patře. Všechno potřebné ti řeknu zítra.“

Kývla jsem na srozuměnou a líně se vlekla po schodech nahoru.

Nervózně jsem zírala na popsané dveře ložnice, zhluboka se nadechla a říkala si, jestli bych neměla raději přespat venku v té nekonečné chodbě plné dveří.

S třesoucí se rukou jsem zaklepala.

Nikdo se neozýval, a tak jsem vzala za kliku a vešla.

Seděl na vozíku u pracovního stolu a prohlížel si telefon. Převlékl se do černého nátělníku a bílých šortek, vlasy měl sčesané do nízkého drdolu.

Podíval se na mě a okamžitě se zamračil.

Pokoj byl dvakrát větší než Tinsleyin. Uprostřed stála postel velikosti king-size, obrovská černá pohovka s hromadou polštářů, bylo tu velké okno s výhledem do zahrady a šedé stěny pokrývaly jeho portréty.

Nervózně jsem za sebou zavřela dveře. Jakmile jsem udělala krok dovnitř, jeho hluboký hlas proťal ticho: „Dostala jsi, co jsi chtěla – titul rodiny Vextonových. Tak si hleď svého. Žádné manželské povinnosti ode mě nečekej.“

Srdce mi bušilo tak silně, až jsem se bála, že mi vybuchne v hrudi.

„A… ano, pane Kaelene,“ zakývala jsem rychle hlavou.

Popojel s vozíkem kousek ke mně. „Existuje důvod, proč těch ostatních patnáct žen zrušilo zasnoubení. A to proto, že Kaelenu Vextonovi nikdo nestojí v cestě. Nic a nikdo.“

Ustoupila jsem o krok a znovu rychle přikývla.

„Jsi pro mě nula a nic jiného pro mě nikdy nebudeš. Slyšíš mě, sakra?“

Rychle jsem přikývla, ruce se mi podél těla třásly.

Otočila jsem se, abych zamířila k pohovce. Potřebovala jsem se prostě vyspat a přečkat tuhle noční můru.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavolal za mnou, čímž mě vylekal, až jsem trhla sebou.

„Spát…“ odpověděla jsem tichým hlasem.

„Jsem si docela jistý, že tohle manželé o svatební noci nedělají,“ slyšela jsem ho říct.

Prudce jsem se otočila. To, co jsem uviděla, mě vyvedlo z rovnováhy. Málem jsem upadla na zem, dokud mě nezachytil za zápěstí svým pevným stiskem.

Neseděl na vozíku. Stál přímo vedle mě a tyčil se nade mnou. Měřila jsem sice metr sedmdesát, ale pod jeho výškou jsem si najednou připadala jako mikroskopické smítko.

Snažila jsem se o krok ustoupit, ale on mi položil paži kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Přitiskl mou hruď ke své a sklonil hlavu tak, že jeho tvář byla jen pár centimetrů od mé. „Dovol mi, abych ti ukázal,“ začal hlubokým hlasem, který byl téměř šepotem, „co manželé o svatební noci dělají.“