Podíval se na mě s odporem v očích a pak zamířil k autu zaparkovanému vedle mě. Sledovala jsem jeho pohyby očima; tohle musel být sen.

„Jsi slepá?“ zakřičel na mě náhle jeho řidič. „Málem jsi mýmu šéfovi ublížila.“

„Nech to být, Gannone,“ nařídil řidiči, aniž by ze mě spustil oči, a nastoupil do vozu. Zahlédla jsem jeho invalidní vozík na zadním sedadle.

„Ale pane,“ začal řidič namítat.

„Nech to být,“ zopakoval a vytáhl okénko. Jeho řidič na mě vrhl nenávistný pohled a váhavě se vrátil do auta. Sledovala jsem, jak odjíždějí do dálky. Nikdy by mě nenapadlo, že na něj takhle narazím. Říkala jsem si, kam asi jel? Taky utíkal před svatbou? Doufala jsem v to, protože já už neměla kam jít.

Pomalu jsem se vydala zpět k sídlu Crestwellových, čekajíc na svůj osud.

**

Ve chvíli, kdy jsem vešla do vchodu, teta mě popadla za paži a přitáhla si mě k sobě. „Ty bídná děvko, zkoušela jsi utéct, že?!“ spustila na mě poplašeně. „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali, chceš tuhle rodinu takhle zneuctít!“ Zvedla ruku, aby mě udeřila, ale strýc ji zastavil.

„Nedělej to, nechceme, aby měla na zítřek modřiny,“ řekl.

„Hmph,“ odfrkla si, „máš štěstí.“

Tinsley vystrčila hlavu a hodila po mně tašku. Dopadla mi přímo k nohám. S hořkostí v hlase si odfrkla a založila si ruce na prsou. „To jsou tvoje svatební šaty, přišly teprve před pár minutami.“

Shýbla jsem se pro tu tašku.

„Nemůžu uvěřit, že ona dostane šaty jako tyhle, jsou posázené diamanty! Ugh, proč ten domluvený sňatek nemohl být mezi mnou a jedním z těch ostatních bratrů,“ zasněně se podívala ke stropu, „vypadali tak dokonale a sexy.“

„Myslím, že dva z nich jsou ženatí, ale souhlasím s tebou. Ale to je jedno, získáme veškeré bohatství světa a tvůj otec pro tebe najde ještě lepší rodinu, do které se přivdáš,“ ujistila ji teta a pak se na mě podívala svým jedovatým pohledem: „A co se tebe týče, obleč si ty šaty, ať vidíme, jestli nepotřebují nějaké úpravy.“

Následovala mě nahoru do Tinsleyina pokoje. Vklouzla jsem do těch bohatých šatů. Byly bez rukávů a vzadu měly obrovskou mašli. Tinsley měla pravdu – byly celé posázené diamanty.

Teta si odfrkla: „S tvým obličejem vypadá i taková róba hrozně. Svleč to a jdi spát, zítra nás čeká velký den.“

Odvedla mě do mého pokoje a zabavila mi telefon. „Dveře nechám zamčené zvenčí pro případ, že bys zase plánovala útěk.“

V pokoji jsem si sedla na zem, přitáhla si kolena k hrudi a usedavě plakala do dlaní. „Tohle jsou ty nejhorší narozeniny v mém životě.“

*

Příštího rána mě vzbudila teta, když odemykala dveře. „Umyj se, stylisté jsou tady, za dvě hodiny musíme být na místě.“

Líně jsem šla do koupelny a snažila se zůstat klidná. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje a že z toho není úniku.

Dole na mě čekal velký tým stylistů.

Okamžitě se pustili do práce – na obličej mi nanášeli všemožné krémy a pudry, další skupina připichovala špendlíky k volným koncům mých šatů, jiní mi pročesávali vlasy. Bylo to zahlcující.

Hodiny ubíhaly a oni byli hotovi. Postavili přede mě obrovské zrcadlo, a když jsem pohlédla na svůj odraz, klesla mi čelist. Byla jsem k nepoznání.

Vlasy jsem měla vyčesané do kudrnatého drdolu, šaty mi seděly na těle, jako by byly ušité přímo pro mě, líčení mě dělalo jako vystřiženou z filmu – jasně červená rtěnka, krásné nahé oční stíny, upravené nehty a k tomu všemu pár skleněných střevíčků.

Teta, strýc i Tinsley byli ve svých nejdražších kouscích oblečení a já věděla, že jsou stejně tak v šoku z toho, jak vypadám.

Nastal čas vyrazit na svatbu.

Řidič černé limuzíny zaparkované před sídlem Crestwellových přede mnou sklonil hlavu. Uvědomila jsem si, že je to ten samý řidič, který včera vezl Kaelena Vextona.

Nepoznal mě.

Nasedli jsme do vozu a vyrazili k sídlu Vextonových.

*

„Všechny tvoje věci pošleme později,“ řekla mi teta, „i když máš jen samé hadry.“

„Vyzvednu si je sama,“ řekla jsem tichým hlasem. Bylo to poprvé, co jsem dnes promluvila.

Dojeli jsme k obrovské bráně s pozlaceným erbem a velkým nápisem „Vexton“.

Vykulila jsem oči nad tím, jak obrovské a elegantní to bílé sídlo bylo.

U brány stálo několik strážných. Působilo to jako hrad. Cesta k domu byla dlouhá, ale nakonec jsme dorazili ke vchodu.

Na to, že šlo o čistě rodinnou oslavu, měli obrovskou rodinu.

Všichni stáli u vchodu v nejelegantnějších oblecích, jaké jsem kdy viděla. Paní Vextonová se široce usmívala, zatímco mi teta pomáhala z auta s falešným úšklebkem na tváři.

Paní Vextonová měla na sobě krásnou modrou róbu až na zem a téměř žádný make-up.

„Nádhera, hotový anděl!“ zářila paní Vextonová a okamžitě mě objala. „Ať obřad začne!“ oznámila.

Teta s rodinou šli za námi, když jsme vcházeli do velkolepého společenského sálu. Měl přes tisíc metrů čtverečních a zdál se nekonečný.

Sloupy byly obalené těmi nejkrásnějšími růžemi. Mramorové podlahy zakrývaly třpytivé červené koberce a židle, na kterých hosté seděli, byly vyrobeny z pravého zlata.

„Nemáme času nazbyt!“ Předala mě strýci. „Nechám kněze začít. Je škoda, že svatba byla oznámena tak brzy, že vaše rodina nemohla dorazit v plném počtu, ale v blízké budoucnosti uspořádáme pořádný večírek.“ Rychle odešla informovat kněze.

„Nemůžu tomu uvěřit, myslela jsem, že už jsem viděla vrchol luxusu!“ vydechla Tinsley za mnou a tichým hlasem dodala: „Tati, radši najdi rodinu, která trumfne i tuhle svatbu!“

„Samozřejmě, drahoušku, pro tebe jen to nejlepší. Všechny velké rodiny se k nám pohrnou, až uvidí, jak moc jsme zbohatli,“ uculila se teta.

Probrala jsem se do reality, když pianista začal hrát slavný svatební pochod. Tohle se skutečně dělo.

Když mě strýc vedl uličkou, těžce jsem polykala a snažila se zahnat slzy.

„Neplač, Elaro, nesmíš brečet,“ říkala jsem si v duchu.

Všechny oči byly upřené na nás, všichni hosté už seděli. Přála jsem si, aby se pod mnou propadla zem.

Strýc mě nechal u oltáře samotnou.

Kaelen Vexton už tam byl, seděl ve svém obrovském černém vozíku oblečený v šedém obleku, bílé košili a černé kravatě.

Proč ten vozík zase používá?

Vypadal, že ho to, co se děje, vůbec nezajímá. Teď, když jsem u něj byla blízko, jsem viděla, že má tvář jako bůh, ale ten výraz mě děsil. Bála jsem se, co by mi mohl udělat.

Kněz začal odříkávat slova obřadu.

„Slečno Tinsley Crestwellová?“ řekl. Trhla jsem sebou, zapomněla jsem, že musím být Tinsley.

„Berete si pana Kaelena Vextona za svého zákonného manžela?“ opakoval.

Podívala jsem se na dav. Teta měla ruce v bok zaťaté v pěsti. Ticho bylo tíživé, jak všichni čekali na mou odpověď.

Tohle bylo ono. Moje šance to všechno ukončit.