O čtyři roky později.

Ruka mi obepínala teplý porcelánový hrnek s tmavou kofeinovou tekutinou, kterou každé ráno potřebuji k tomu, abych zvládla nadcházející den. Dny bývají obvykle rušné, ale už jsem se tomu dokázala docela dobře a efektivně přizpůsobit.

Poté, co jsem se přestěhovala z New Yorku do Kanady, jsem se chvíli utápěla v sebelítosti, než jsem se znovu postavila na nohy. Získala jsem práci jako asistentka manažera a pak jsem dřela jako kůň, abych se vypracovala na vedoucí oddělení. Ten kariérní posun mě tak pohltil a rozptýlil, že jsem brzy zapomněla na bolest z života, který jsem opustila... na muže, kterého jsem opustila.

Zatřásla jsem hlavou a odmítala se zabývat jakýmikoli myšlenkami na život, který jsem nechala za sebou, zejména proto, že jsem si přísahala, že se k němu už nikdy nevrátím.

Ať už je můj život teď jakýkoli, milovala jsem ho, jak jen to šlo. Měla jsem rozjetou kariéru a svou krásnou holčičku, která je stejně bojovná jako já. Co víc jsem si mohla přát?

Zaklepání na dveře kanceláře mě vytrhlo z myšlenek, než se otevřely a objevil se v nich Julian. Oblečen ve svém typickém třídílném obleku a s jediným pramenem svých sytě kaštanových vlasů na místě, vpochodoval Julian do mé kanceláře a zamířil ke skleněné stěně, která nabízela výhled na rušné město pod námi.

„Tobě taky dobré ráno, Juliane,“ odfrkla jsem si sarkasticky. „Není ti podobné, abys tu byl takhle brzy,“ poznamenala jsem.

Julian po mně hodil pohled, který byl všechno, jen ne hrozivý. Nikdy bych s ním takhle nemluvila, kdybychom už nepřekonali formality, vzhledem k tomu, že je generálním ředitelem samotné společnosti. Ale s Julianem jsme toho od té doby, co jsem tu začala pracovat, sdíleli příliš mnoho na to, abychom byli něčím jiným než přáteli. Samozřejmě jsem znala své hranice a své místo.

„Je? Je to opravdu dobré ráno, El?“ zeptal se odmítavě a já na něj tázavě povytáhla obočí.

Přiložila jsem hrnek ke rtům, abych si lokla kávy, než mu odpovím. „Páni, ty pondělní deprese na tebe fakt dopadly,“ mávla jsem nad tím rukou.

„Nejsou to ani tak pondělní deprese, jako spíš ta schůzka, na kterou musím jít,“ stěžoval si, když se otočil, opřel se ramenem o sklo a zkřížil paže na své široké hrudi.

Julian byl ve svých zralých 32 letech nesmírně pohledný a měl všechno, co by si muž – i žena – mohli přát. Byl úspěšný, soustředěný a disponoval dokonalou rovnováhou mezi vtipem a jemností, která ho chránila před tím, aby byl za blbce. Vždycky mě mátlo, proč je stále svobodný, ale zdálo se, že je takhle spokojený.

„Chodíš na schůzky pořád, Juliane. Proč tě tahle tak vyvádí z míry?“ opřela jsem se v křesle a stále si hřála ruce o šálek kouřící kávy.

„Tahle je v New Yorku. Opravdu to není moje nejoblíbenější místo.“ To byla věc, kterou jsme měli vždycky společnou.

Tiše si povzdechl, ale jeho jiskřivé zelené oči se rozzářily, jako by ho něco napadlo.

„Možná bys mi mohla zvednout náladu, kdybys se mnou šla dnes na oběd do té nové restaurace s plody moře, co otevřeli na nábřeží u přístavu.“ Podíval se na mě s očekáváním. Nebylo neobvyklé, že jsme spolu většinu dní jedli, ale můj čas na oběd byl dnes už obsazený.

„I když je ta nabídka lákavá, musím vzít Maisie na fyzioterapii,“ informovala jsem ho. Julian zklamaně, ale s pochopením přikývl. Jestli to někdo chápal, byl to on.

Byl mi velkou oporou od té doby, co jsem tu začala pracovat, a v průběhu let jsme si prostě lidsky sedli, což bylo fajn. Oba jsme si užívali společnost toho druhého a intelektuálně jsme si rozuměli.

„Jak to s tím vypadá? Je na tom už lépe?“ zeptal se se zájmem.

Přikývla jsem. „Ano, vlastně o dost lépe. Necitlivost v nohách se zmírnila a začíná se už sama pohybovat, ale některé dny jsou pro ni únavnější než jiné,“ řekla jsem s povzdechem.

Maisie se narodila s vadou neurální trubice zvanou Spina bifida (rozštěp páteře). I když to není v tom nejtěžším spektru, v jakém by to mohlo být, stále je to občas velká výzva. Kromě toho to byla úžasná holčička s obrovským odhodláním.

„Je to úžasné dítě. Nikdy jsem neviděl nikoho tak malého s tak pevnou vůlí, jako má ona.“ Julian ji dobře znal, protože byl v její blízkosti v podstatě od jejího narození.

Maisie si ho hned oblíbila a Julian to s dětmi uměl. Nejdřív mě to překvapilo, ale pak mi vyprávěl o všech dětech svých sester a to leccos vysvětlilo.

Julian krátce nato odešel, ale ne dřív, než prohodil něco dramatického o své schůzce. Jakmile odešel, prošla jsem si osobní e-maily, jak jsem to dělala každé ráno, než jsem se pustila do skutečné práce. Bylo tam pár e-mailů, které byly spamem nebo reklamou, ale jeden mě obzvlášť zaujal.

Poznala jsem e-mailovou adresu jedné z nejuznávanějších právnických firem v New Yorku a rychle jsem na e-mail klikla, abych zjistila, o co jde.

Část mého já se bála, že byla odhalena Maisieina existence a že jde o slyšení o opatrovnictví, ale naštěstí, když jsem si ho přečetla, nic takového to nebylo.

Přesto se mi oči nevěřícně rozšiřovaly s každým slovem, které jsem četla, a musela jsem si e-mail přečíst ještě jednou, abych se ujistila, že mě nešálí zrak.

Můj dědeček mi po své smrti před téměř pěti lety odkázal celý svůj majetek a firmu na mé jméno, jakmile mi bude šestadvacet let – což bylo před měsícem.

Nemohla jsem tomu uvěřit, ale byl v tom háček.

Musela bych se vrátit do New Yorku, abych podepsala papíry a převzala firmu, kterou mi dědeček zanechal.

V uplynulých letech jsem přísahala, že se nikdy nevrátím. Odmítala jsem se vystavit jakémukoli nepohodlí z pobytu ve stejné zemi jako Dominic Thorne a moje nevlastní sestra. Návrat znamenal čelit jim po všech těch letech a já nevěděla, jestli jsem na to připravená.

Ta bolest tam stále byla, pohřbená, ale ne dost hluboko. Pocit zrady stačilo jen jednou konfrontovat a znovu by se probudil k životu, a hněv, který ve mně kvasil, mě děsil jen při pomyšlení na něj. Nemohla jsem zničit všechno, co jsem tak těžce překonávala, tím, že se tam vrátím.

Tělo mi okamžitě cuklo a odsunulo židli. Vyběhla jsem z kanceláře najít Juliana. Pokud mi mohl někdo dobře poradit, byl to on.