Z pohledu Dominica.

Podíval jsem se na náramkové hodinky, abych zjistil, kolik je hodin, a přitom napůl poslouchal, o čem Sloane mluví.

„Příště se můžeme zastavit v butiku. Potřebuji pár nových šatů na nadcházející společenskou sezónu.“ Sloane dělala to své gesto prsty na mé paži a doufala, že mě dotekem přiměje, abych její žádost neodmítl.

Vždycky měla talent na utrácení a moc dobře věděla, jak si dopřát luxus, ale naštěstí jsem vydělával víc, než by jakákoli žena dokázala utratit. Bylo mi to jedno, hlavně že byla nablízku. Setřásl jsem ze sebe pocit odcizení, který mě provázel od Sloaniných návratu. Muž potřebuje čas, aby si znovu zvykl a plně přijal takovou změnu.

„Cokoli chceš,“ věnoval jsem jí poloviční úsměv a pak sáhl do kapsy saka pro telefon.

Proletěl jsem pár e-mailů od svého asistenta, pak rozklikl nějaká videa o světové politice, zatímco Sloane říkala šoférovi, kde má zastavit.

Auto zastavilo a zadní dveře nám někdo podržel. Sloane už vystoupila, ale ne bez toho, aby mě popohnala. Povzdechl jsem si, a právě když jsem chtěl telefon vrátit do kapsy, zavibroval.

Palcem jsem přejel po displeji a našel SMS od jediné osoby, od které jsem žádnou komunikaci nečekal. Zpráva, kterou zanechala, byla mnohem horší, než jsem si kdy dokázal představit.

Elena mě žádala, abych jí poslal rozvodové papíry, a vyjadřovala velkou ochotu je podepsat. Aniž bych si to uvědomil, pevně jsem zaťal čelist a zuřil jsem. Tohle jsem chtěl. Chtěl jsem, aby udělala přesně to, co psala, ale ta zpráva mě nevysvětlitelně zneklidnila.

Proč chtěla najednou tak ochotně odejít? Ještě v mé kanceláři mě prosila, abych si to rozmyslel a vybral si ji, a o pár dní později taková radikální změna názoru.

Kde vůbec sakra byla ty poslední tři dny? Měla snad nějakého tajného milence, který jí nasadil brouka do hlavy? Věděl jsem, že ještě neodešla, protože její věci byly dost nepořádně poházené na posteli, ale nevyptával jsem se.

Myslel jsem si, že ji vůbec nemiluju, a pořád si to myslím. Vždycky jsem chtěl Sloane, tak proč mě tohle tak žralo?

Dveře mého auta se otevřely, ale byl jsem odhodlaný jí odepsat a požádat ji o schůzku.

„Miláčku, no tak. Stojím tu už celou věčnost. Tvé obchody určitě počkají na později.“ Sloane na mě netrpělivě hleděla z chodníku, na kterém stála.

Zavrčel jsem, strčil telefon zpět do kapsy saka a vystoupil z auta, abych vydržel bůhvíjak dlouho v tomhle butiku.

Díkybohu jí to trvalo jen asi hodinu, ale za tu dobu stihla vykoupit skoro půlku butiku. Zaplatil jsem kartou a šel se trochu vyvětrat, stále vyvedený z míry Eleninou zprávou.

„Moc ti děkuji za všechny ty šaty.“ Sloanin hlas mě vytrhl z myšlenek, když si ke mně přisedla do auta. „Myslím, že si zasloužíš odměnu.“ Oči se jí zúžily a hlas získal svůdný tón, jak se ke mně naklonila.

Přiltla rty k mému krku, než se přesunula k dlouhému polibku na mou čelist, těsně předtím, než zamířila k mým rtům, ale něco ve mně mě přimělo odvrátit tvář natolik, že její rty přistály na koutku mé tváře.

„Později, Sloane.“ Rukou jsem se dotkl její paže, abych ji jemně odsunul, a nenáviděl jsem se za to, že jsem nic necítil, když jsem se jí dotkl. Necítil jsem ten elektrický proud jako tehdy, když jsem se dotkl...

Zatřásl jsem hlavou a odmítal si to přiznat i sám sobě.

Po odpoledni, kdy jsem se vrhl do práce v naději, že to utiší ten hlodavý pocit uvnitř mě, jsem se rozhodl to pro dnešek zabalit a jít domů. Bylo dost pozdě a v budově už nikdo jiný nebyl, tak jsem odešel.

Když jsem dorazil domů, proklouzl jsem vchodovými dveřmi co nejtišeji a doufal, že se mi podaří projít kolem Elenina pokoje. Možná by služebné mohly její věci znovu uspořádat a uklidit na místo. To už ale nebyla možnost.

Elenina ložnice byla úplně vyklizená a zbavená všech věcí, které ten prostor činily jejím. Její vůně už se ve vzduchu nevznášela, ani tam nebylo vidět jediný kousek jejího majetku. Ona se opravdu odstěhovala.

To zjištění mi v ústech zanechalo trpkou pachuť, která nešla spláchnout, ať jsem se snažil polykat sebevíc. Nečekal jsem, že se takhle budu cítit. Nemyslel jsem si, že až se prach usadí a mé rozhodnutí se stane skutečností, budu se cítit tak... prázdný.

Byla pryč a já nevěděl, kdy ji ještě uvidím, nebo jestli vůbec někdy. Všechno se to seběhlo moc rychle. Čekal jsem od ní větší odpor. Čekal jsem, že ji uvidím aspoň ještě jednou, než to definitivně ukončíme.

Než jsem si uvědomil, co dělám, měl jsem v ruce telefon a prst mi klepal na její jméno. Přiložil jsem si telefon k uchu a čekal, až to zvedne, jen abych mohl znovu slyšet její hlas. Nevěděl jsem, co jí řeknu, ale možná to mělo být něco ve smyslu naší schůzky, abychom probrali definitivní konec rozvodu.

Sevření kolem telefonu zesílilo, když to vyzvánělo až příliš dlouho. Elena to nebrala a zdálo se, že o to ani nemá zájem. Zkusil jsem to znovu a pak ještě dvakrát, ale marně.

Následujících několik dní bylo jako utrpení a týdny, které následovaly, byly ještě horší. Co to se mnou sakra bylo?! Jak jsem se mohl takhle cítit kvůli Eleně.