Seraphina se tvářila sklesle, když sledovala své přátele a přítele tančit na hlasitou hudbu. Dnes odpromovala na Královském londýnském institutu jako premiantka ročníku. Její rodiče nebyli přítomni ani na jejím slavnostním projevu.

Omluva, kterou jí matka podala, zněla, že otcovo podnikání se hroutí, a tak nemohou z Panamy přiletět. „Je ti jedenadvacet, postav se k tomu jako dospělá a udělej nám radost,“ řekla jí matka. Seraphina si přála, aby si uvědomili, jak moc pro ni jejich přítomnost znamenala.

Během svého absolventského projevu se neubránila slzám, když si všimla, že všichni její přátelé mají rodiny, které s nimi přišly slavit. Cítila se tak osamělá. „No tak, Sero,“ řekl její přítel a táhl ji na taneční parket.

„Neříkej mi, že se pořád mračíš proto, že tvoji rodiče nemohli na tvoji promoci dorazit. Musíš se přes to přenést. Je čas na večírek.“

Seraphina se usmála a v klubu se vmísila mezi své přátele. „Udělám to aspoň pro Seba,“ řekla si v duchu.

Po chvíli tance pila tak dlouho, dokud nebyla v náladě, zatímco někteří její přátelé už byli namol. Její přítel Seb ji vzal do rohu a začali se vášnivě líbat.

Protože měla na sobě krátké šaty, vklouzl jí prsty mezi nohy a sáhl po spodním prádle. Instinktivně ho chytila za ruce a naléhala na něj, aby nepokračoval.

„Prosím, Sero,“ zašeptal jí do ucha. „Jak dlouho mě ještě necháš čekat? Už jsou to tři roky. Copak jsem se nesnažil?“

Seraphina odpověděla zastřeným hlasem: „Vím, že ses snažil, ale řekla jsem ti to hned na začátku. Nechci mít sex dřív, než se vdám.“

„Už je to tu zase s tím tvým konzervativním chováním.“

„Takhle nemluv, Sebe, víš o slibu, který jsem dala své zesnulé babičce.“

„K čertu s tvým hloupým slibem,“ vykřikl Seb. „Víš co, končím. Zavolej mi, až budeš připravená myslet na moje štěstí.“

„Prosím, Sebe, neodcházej ode mě,“ řekla Seraphina nahlas. „Aspoň mě odvez domů.“

Seb se zastavil, a přestože na ni byl naštvaný, nedokázal ji v jejím stavu nechat samotnou. Kdyby se jí stalo něco zlého, nikdy by si to neodpustil.

Odnesl ji k místu, kde zaparkoval auto, posadil ji na sedadlo spolujezdce a odvezl do jejího pronajatého bytu.

Když dorazili, podíval se na zesláblou Seraphinu a řekl: „Jsme tady. Můžeš vystoupit.“

Když vystupovala, podívala se na něj s výčitkami svědomí a zeptala se: „Nechtěl bys jít na chvíli dál?“

„Kvůli čemu? Stejně mě nenecháš na sebe ani sáhnout.“

Seraphina se na něj smutně podívala a řekla: „Dobrou noc, zlato, miluju tě,“ než se zapotácela ke dveřím.

Když Seb sledoval, jak odchází, cítil, jak v něm stoupá hněv. Jak mohla tvrdit, že ho miluje, a přitom mu odpírat potěšení, které se skrývalo mezi jejíma nohama? Opravdu ji miloval, ale měl pocit, že ona to necítí stejně.

Pravděpodobně ho jen tahala za nos, dokud ho už nebude potřebovat. Když zavřela dveře, odjel a slíbil si, že jí od této chvíle bude nastavovat jen chladnou tvář.

Když Seraphina vstoupila do pokoje, šla rovnou do koupelny a osprchovala se. Poté vytočila Sebovo číslo, aby zjistila, zda dorazil domů, ale on hovor odmítl.

Zkoušela mu volat dál, ale on to neustále odmítal. Po chvíli jí od něj přišla textová zpráva: „Přestaň mi volat, potřebuju klid.“

Seraphina přemýšlela, zda udělala správnou věc. Vzpomněla si, jak při odjezdu z domova do Londýna její babička hořce plakala, protože si byly velmi blízké.

Požádala Seraphinu, aby jí slíbila, že si zachová panenství až do svatby. „Kdybych věděla, že to bude tak těžké, ten slib bych nedala,“ řekla si pro sebe.

Seraphina se neodvažovala svůj slib porušit, protože babička už byla mrtvá. Možná, kdyby byla naživu, byla by na mé promoci, pomyslela si smutně Seraphina. Cítila se tak osamělá. Seb byl její první a jediný přítel na vysoké škole. Vždy k ní byl laskavý a ohleduplný a teď o něj měla přijít.

Rozhodla se zavolat tátovi a zjistit, jak se věci mají. Volala mnohokrát, ale nezvedal telefon. Zkusila volat i mámě a stalo se totéž. Cítila se tak opuštěná. Jako by ji nikdo nechtěl. Zhroutila se v slzách a proplakala se až ke spánku.

Seraphina se probudila druhý den velmi brzy ráno. Znovu zkusila zavolat Sebovi a ten ji, věrný svým slovům, ignoroval. Povzdechla si a rozhodla se dát mu čas, aby vychladl.

Telefon jí konečně zazvonil a ona si myslela, že je to Seb. Když uviděla, že je to máma, odmítla to zvednout. Byla naštvaná na to, jak ji ignorovali v den, který pro ni byl tak důležitý.

Když máma nepřestávala volat, Seraphina se rozhodla hovor přijmout. Překvapilo ji, když slyšela mámu zoufale plakat. „Co se děje, mami? Proč pláčeš?“

„Seraphino, jsme v koncích. O všechno jsme přišli. Tvůj otec včera vyhlásil bankrot. Nechtěli jsme ti to říkat, protože to byl pro tebe velký den.“

Snažila se ovládnout své rychle bušící srdce. Řekla: „To je v pořádku, mami, uklidni se. Není to konec světa.“

„Seraphino, je to konec světa. Právě teď, když s tebou mluvím, banka zabavila všechno, co vlastníme. Jsme bez domova a na tvého otce jsou podány žaloby.

Neunesl to a včera v noci utrpěl srdeční zástavu, která vyústila v částečnou mrtvici. Jsme teď v nemocnici a tvůj otec už nemůže hýbat končetinami. Seraphino, chce se mi umřít. Už nechci dál žít.“

Seraphina se rozplakala. „Prosím, neříkej to, mami. Hned jedu za vámi. Poletím nejbližším možným letem. Prosím, vydrž to, mami, prosím tě.“

Po ukončení hovoru se Seraphina chytila za hruď, protože pocítila nepopsatelnou bolest. Ještě jednou vytočila Sebovo číslo, aby mu o všem řekla, ale on její hovor ignoroval. Narychlo si sbalila tašku, vyběhla z domu a zamířila na letiště.