Stála jsem před tím impozantním domem a po zádech mi běžel mráz. Nevěděla jsem, na co jsem vůbec myslela, když jsem souhlasila, že vezmu práci, kterou ostatní zahodili kvůli tomu, jak nemožné bylo získat rozhovor.

Bratři D'Avenantové byli už téměř deset let mýtem. Byli to nejbohatší muži v celé zemi, a přesto je nikdy nikdo neviděl. O důvodech jejich ústraní se vedly rozsáhlé debaty.

Jejich rodina existovala po staletí, ale teprve před deseti lety bratry objevila jedna novinářka.

Ačkoliv o nich nezískala žádné informace, pořídila fotografii bratrů zezadu. Po deset let se různí novináři pokoušeli o nemožné a žádali je o rozhovor, ale oni nikdy neodpověděli.

Představte si, jak jsem byla v šoku, když na mou zprávu odepsali a stanovili datum první schůzky.

Když jsem to všem ukázala, mysleli si, že je to podvod, ale já tu teď byla, abych jim dokázala, že tahle mladá novinářka je toho schopná. Tím, kým jsem dnes, jsem se stala díky své vášni poznávat věci, které ostatní neznali nebo je bez zájmu přešli.

Zkontrolovala jsem obsah své kabelky, abych se ujistila, že v ní mám telefon a pepřový sprej. Nechtěla jsem se stát obětí, kdyby to byl nějaký podvod.

Sklouzla jsem pohledem na své zvolené oblečení. Aby se mi snáze utíkalo, vzala jsem si černé elastické kalhoty a červenou košili. Mé blond vlasy byly zkrocené k dokonalosti, přesto se jednomu prameni podařilo z toho sevření uniknout.

Citelně jsem si povzdechla.

Je to tady, Evelino. Čas drtit lebky. Ne, to škrtni. Čas dokázat nemožné.

Získala jsem pozvání, čímž se nemohl pochlubit žádný z novinářů, kteří tuto práci vzdali.

Když jsem kráčela ke dveřím, třásly se mi ruce. Od obrovských bran až ke dveřím nebyl nikdo v dohledu. Přesto bylo celé místo úhledně udržované.

Sídlo bylo ve viktoriánském stylu. Vypadalo jako každý jiný dům v tomtéž stylu, a přesto působilo jinak. Špinavě bílá barva, která na něj byla použita, se tloukla se stříbrným zinkovým plechem, takže budova působila trochu.... Zvláštně.

Došla jsem ke dveřím a zaťukala na ně, protože tu nebyly žádné zvonky. Tento typ domů jsem viděla jen ve filmu. Byla jsem zvyklá na moderní domy, kde se místo klepání zvoní.

Nedostala jsem žádnou odpověď, a tak jsem zaklepala znovu.

Po posledním zaklepání následoval vrzavý zvuk a dveře se otevřely.

„Dobrý den, já jsem Evelina. Přišla jsem...“ odmlčela jsem se a zírala na prázdné dveře v šoku ze zjištění, že za nimi nikdo nestojí.

Zamrkala jsem. „Haló?“ zavolala jsem a stále stála na schodech.

Srdce mi bušilo v hrudi a znělo to strašně nahlas i pro mé vlastní uši. Polkla jsem a nakoukla do domu, abych zjistila, jestli to není nějaký trik nebo něco podobného.

Nejenže u dveří nikdo nebyl, v domě byla naprostá tma. Vzduch kolem mě ztěžkl.

„Haló!“ vykřikla jsem v naději, že se mi ozve ten, kdo dveře otevřel.

Když jsem neuslyšela žádný zvuk, otočila jsem se s úmyslem odejít. Nicméně pomyšlení na ten vševědoucí úsměv, který by se objevil na tváři Vivienne, až by zjistila, že jsem selhala, mě přimělo k unáhlenému rozhodnutí.

Vešla jsem do domu. „Ha... ló!“ zakřičela jsem, přesně ve chvíli, kdy se za mnou dveře s bouchnutím zabouchly. Se srdcem v krku jsem se k nim vrhla a zatáhla za ně, jen abych zjistila, že jsou zamčené.

Sakra!

Zahrabala jsem v kabelce, nahmatala pepřový sprej, pevně ho sevřela v rukou a zírala do tmy, připravená na kohokoli, kdo si se mnou zahrává.

Srdce mi bušilo tak nahlas, až se zdálo, že mi ten orgán každou chvíli vyskočí z hrudi. Polkla jsem v naději, že se tohle nepromění v hororový film nebo něco takového.

Vyjekla jsem, když se celé místo zalilo světlem. Musela jsem zamrkat, abych si na něj po pobytu ve tmě zvykla.

„Kdo je tam?“ zavolala jsem, zatímco jsem se rozhlížela po místnosti, k smrti vyděšená, ale stále svírající pepřový sprej, jako by mě mohl zachránit před čímkoli, co číhá ve tmě.

Nedostala jsem žádnou odpověď.

Stála jsem ve vstupní hale, po obou stranách dveře, ale neodvažovala jsem se pohnout. Nohy se mi třásly a zuby mi drkotaly, přesto jsem neslyšela žádný zvuk.

Bylo to, jako bych v celém domě byla jediná. Ohlédla jsem se zpět na dveře, jen abych zjistila, že nemají klíčovou dírku a nikde není vidět ani žádná závora.

Tichounce jsem se rozhlédla a modlila se, aby to byl jen nějaký trik. Vytáhla jsem telefon, jen abych zjistila, že na tomto místě není žádný signál.

Cože?

Co se to tu sakra děje? Neměl to být dům nejbohatších, nejmladších miliardářů? Proč jsem...

„Slečno Vanceová,“ ozval se hlas.

Při zvuku toho hlasu mi srdce narazilo do hrudního koše. Slyšela jsem už spoustu hlasů, ale s tímhle se nedaly srovnávat.

Znělo to jako praskání ohně a hluk srážejících se vlaků. Chraplavý, silný a hrůzu nahánějící.

Tělo se mi nepřestávalo třást. Stiskla jsem pepřový sprej a upustila telefon na podlahu.

Místo abych ho zvedla, rozhlédla jsem se a snažila se najít majitele hlasu, který na mě právě promluvil.

„Slečno Vanceová?“

Zeptal se ten hlas znovu. Tentokrát zněl naštvaně.

„Ano!“ vyjekla jsem strachy.

Bože.

Kdyby se člověk s tímto hlasem stal detektivem, lidé by se přiznávali i ke zločinům, které nespáchali.

„Děsíš ji, bratře,“ ozval se další hlas.

Na rozdíl od prvního tenhle zněl jako rozpuštěná čokoláda. Povzdechla jsem si a pocítila potřebu slyšet ten zvuk znovu. Na okamžik jsem zapomněla, kde jsem, protože nutkání poslouchat, jak mluví, sílilo.

„Pojďte blíž,“ poručil první hlas.

Tentokrát jeho tón zněl jako burácení vln za bouřlivé noci.

Proti svému lepšímu úsudku jsem udělala první krok. Jako bych byla ovládaná. Pepřový sprej i kabelka s rachotem dopadly na zem, když jsem je pustila, poháněna oním vnitřním nutkáním vyplnit jeho příkaz.

Na čtvrtém kroku jsem se vymanila z toho, co mě to drželo

v moci. Zůstala jsem stát a přemýšlela, co se to právě stalo.

Uslyšela jsem zalapání po dechu a následné zamumlání: ‚Nemožné.‘