Zírala jsem kolem sebe a stále hledala majitele těch hlasů. Nohy se mi nepřestávaly třást, dech ze mě vycházel v trhavých vdeších, vyděšená až do morku kostí při pomyšlení na to, co se mi tu stane. Komu sakra ty hlasy patřily? Proč se pořád schovávají? Hrají si se mnou nějakou hru?

„Pojďte blíž, slečno Thorneová.“

Ve chvíli, kdy se ten hrubý hlas ozval znovu, se otevřely dveře po mé pravici a k smrti mě vyděsily.

Uslyšela jsem výkřik, o kterém jsem si později uvědomila, že byl můj. Srdce mi z toho, jak moc jsem se bála, div nevyskočilo z hrudi.

„Vejděte,“ poručil ten hlas podobný hladké rozpuštěné čokoládě. A stejně jako poprvé jsem zjistila, že mé nohy míří ke dveřím, aniž bych tušila, co se to se mnou sakra děje.

Zvláštní bylo, že jsem nohy nedokázala zastavit. Jako by mě něco pohánělo vpřed.

Polkla jsem, vyděšená až do morku kostí ve chvíli, kdy jsem vstoupila do místnosti, ale strach se rozplynul při pohledu na to, co bylo přede mnou. Nevím, co jsem čekala, ale tohle ne.

Místnost to byla nádherná, s pohovkami uspořádanými do kruhu kolem zlatého průhledného stolu, na kterém stála soška slona. Luster visící ze stropu místnost osvětloval a dodával jí světlo, protože závěsy byly zatažené.

„Do prdele!“ vykřikla jsem při pohledu na dva muže, kteří ke mně stáli zády. Udělala jsem krok zpět a chtěla vyběhnout ze dveří, ale ty se samy s bouchnutím zavřely, což mě vyděsilo k smrti.

„Kristepane!“ vykřikla jsem, naprosto vyděšená tím, co se dělo. Do čeho jsem se to sakra namočila? Proč jsem se k tomuhle upsala v domnění, že to bude stejně snadné jako moje ostatní zakázky?

Muži se naráz otočili a mně se zatajil dech při pohledu na ty nejkrásnější muže vůbec. Své identické zrzavé vlasy měli svázané do culíku, jen s pár prameny, které se jim stáčely do obličeje. Jejich modré, pronikavé oči vypadaly jako ledovec, který zmrazil každého, kdo se do nich opovážil zahledět.

Můj pohled sjel níž. Ti dva muži vypadali identicky, ale jejich těla se od sebe značně lišila. Jeden byl dostatečně svalnatý, jako nějaká fotbalová hvězda, zatímco ten druhý měl štíhlý pas a postavu, kterou by mu mohl závidět i plavec.

Bože.

Tihle muži byli naprostou dokonalostí. Vypadali, jako by právě vystoupili z obálky časopisu. Jediné, čím se od oněch mužů lišili, byla bledost jejich pleti. Vypadali napůl mrtví. Uzavřít se před světem si na nich muselo vybrat svou daň.

„Slečno Thorneová?“ Zeptal se ten s hrubým hlasem, když postoupili o krok blíž. Jejich oči si mě měřily, až jsem se začala cítit nesvá. Polkla jsem a snažila se na ně nezírat.

„Pane....“ odmlčela jsem se, protože jsem nevěděla, jak je oslovit. Kromě příjmení nikdo jména bratrů neznal — stále to byla záhada.

„Přišla jste na ten rozhovor?“ zeptal se ten s hladkým hlasem a přistoupil ke mně blíž.

Polkla jsem a přikývla na jeho otázku, příliš vyděšená na to, abych promluvila. Čím blíž bratři byli, tím nervóznější jsem byla, až se zdálo, že mi duše každou chvíli vyskočí z těla.

Milosrdný Pane. Bylo už pozdě na to, abych se vrátila do včerejška?

„Zajíček dost odvážný na to, aby vstoupil do našeho doupěte, bratře.“ Ten s hrubým hlasem se usmál, odhalil své dokonale zarovnané zuby, až ze mě byl strachy rosol.

„Slečno Thorneová, víte, co děláme zajíčkům, jako jste vy?“ zeptal se a s každým slovem udělal krok blíž.

Nohy se mi nemohly pohnout. Jako by mi přirostly k podlaze a nechtěly se odlepit navzdory mé touze je odtrhnout a pelášit ke dveřím.

Polkla jsem. „N...ne!“ Můj hlas zněl pronikavě — na můj vkus až příliš pronikavě.

Rty se mu zkřivily doprava. „Zdá se, že nevíte, pro co jste si sem přišla, zajíčku.“

„Já... Já vím! Přišla jsem na rozhovor!“ vyjekla jsem.

Zasmál se a ohlédl se na svého bratra, který od chvíle, kdy se přestal hýbat, neřekl ani slovo. „Přišla jste na rozhovor, že?“ Zkrátil vzdálenost mezi námi natolik, že se svou výškou tyčil nade mnou.

Nikdy jsem se necítila tak malá jako v jeho přítomnosti. Přesně jak řekl, byla jsem jen zajíček, který omylem a bez rozmyslu vstoupil do lvího doupěte.

„A co z toho budeme mít my?“ zeptal se náhle.

„S... Slá... Slávu!“ vykoktala jsem a třásla se strachy.

„Uznání?“ Znovu se otočil na svého bratra a oba si současně odfrkli. „To už máme, zajíčku. To, že ty a ostatní lidé nás kontaktujete, znamená, že jsme docela.... slavní.“ Koutek úst se mu zkřivil a vypadal, že si to užívá, zatímco já byla podělaná strachy.

„My... My... My vás můžeme udělat extrémně slavnými!“ koktala jsem a pohlédla na druhého bratra, který stál se založenýma rukama a pobaveným výrazem ve tváři.

„Výjimečně slavnými?“ Zasmál se. „Zdá se, že nevíš, co nabízíš, člověče.“

Způsob, jakým vyslovil to slovo člověk, zněl, jako by to byla špína pod jeho botami. Nechali mě přemýšlet nad tím, proč by o svém vlastním druhu mluvil zrovna takhle.

„Můžeme... Můžeme udělat cokoliv, co budete chtít.“ Polkla jsem a snažila se nevykřiknout, když se ke mně najednou naklonil tak blízko, že mezi námi nezůstala žádná mezera.

„Pokud se o nás chceš dozvědět víc, zajíčku, můžeme uzavřít dohodu.“ Vyplázl jazyk a olízl si spodní ret.

Při tom pohledu jsem se otřásla a z hrdla se mi vydralo zakňučení.

Bože.

Tady jsem byla, myslela na jeho jazyk, když jsem se stále nacházela v jejich doupěti a neměla tušení, jak bych z tohohle místa mohla vyváznout — bez úhony.

„Dohodu?“

„Ano, dohodu. Zahrajeme si hru, zajíčku.“ Ušklíbl se. „Pokud o nás chceš něco vědět, musíš s námi uzavřít dohodu.“

„Jakou dohodu? O jaké hře to mluvíte?“ Překvapila jsem samu sebe tím, že jsem promluvila bez koktání. Přestože se mé tělo nepřestávalo třást, snažila jsem se předstírat sílu, ačkoliv mě dělily jen vteřiny od toho, abych odtamtud utekla.

„Hru rozkoše — intenzivní, bolestivé rozkoše.“ Narovnal se. „Co ty na to, zajíčku?“

Zachvěla jsem se. „Co to znamená?“

Ačkoli jsem měla tušení, co ode mě chce, stejně jsem to od něj potřebovala slyšet.

„Znamená to, že se staneš naší hračkou — hračkou na šukání,“ objasnil.

Udělala jsem krok zpět a pak další, konečně osvobozená od toho, co mě ještě před chvílí drželo na místě. Srdce mi bušilo snad milionkrát za minutu, když jsem plně zaznamenala jeho slova.

„Vy chcete, abych...“ ukázala jsem na něj, pak na jeho bratra a nakonec na sebe, ohromená jejich nabídkou.

Do prdele.

Jsou ti bratři šílení?

Ačkoliv bych rozhovorem s nimi získala dost peněz i uznání, nemyslela jsem si, že by to stálo za to, abych ochotně odevzdala své panenství těmhle bledým bratrům.

„Tak?“ Naklonil hlavu na stranu.

„Ne!“ spěšně jsem zavrtěla hlavou. „Tohle neudělám.“ Udělala jsem krok dozadu a pak další, dokud moje záda nenarazila do dveří.

Druhý bratr, který dosud neřekl jediné slovo, na mě pohlédl. Jeho oči mi přejely po těle, než otočil hlavu a zaměřil se na svého bratra.

„Zdá se, že jste se rozhodla, slečno Thorneová.“ Bratr, se kterým jsem mluvila, luskl prsty. „Přeji hezký den. Kdybyste chtěla naši nabídku přijmout, naše dveře jsou vám otevřené.“ Otočil se ke mně zády. „Bratře, jdeme.“

Nečekala jsem, až odejdou. Otočila jsem se a vzala za kliku, napůl očekávajíc, že dveře budou zamčené, ale byla jsem v šoku, když se ukázalo, že jsou otevřené.

Rozrazila jsem je, vyběhla do haly a sebrala ze země kabelku, telefon a pepřový sprej, než jsem se šíleným sprintem vrhla ke vchodu.

Dveře, které byly zamčené, když jsem se snažila utéct, byly k mému překvapení otevřené, ale nepozastavovala jsem se nad tím, jak zvláštní to bylo. Vyběhla jsem z domu, zabouchla za sebou a pospíchala k bráně se srdcem hlasitě bušícím v hrudi.

Tělo mi svírala ledová hrůza a ten pocit přetrvával, dokud jsem neopustila pozemek a brána se sama nezamkla — zjevně řízená počítačem.

Vypadala jsem jako někdo, kdo právě spatřil smrt, s tím, jak jsem naskočila do auta

a vystřelila odtamtud, aniž bych řekla jediné slovo.

Jela jsem rovnou domů, úplně vyřízená z toho, co se právě stalo.

*****

Po dva dny mou mysl sužovala schůzka, kterou jsem s bratry D'Avenantovými měla. Nedokázala jsem se zbavit jejich slov, ať jsem se snažila sebevíc. Bylo to, jako by do mě zasekli své drápy, omotali mě řetězy a znesnadňovali mi myslet na cokoliv jiného než na jejich návrh.

„Zdáš se být duchem nepřítomná, Evelino. Řekni mi, co se děje?“ zeptala se Julianne, když seděla naproti mně. Její krásné zlaté vlasy se leskly, když na ně dopadalo ranní světlo v dokonalém úhlu, a ona vypadala tak étericky, až jsem jí záviděla.

Nebylo žádným tajemstvím, že je nejkrásnější ženou v naší firmě. Téměř všichni muži do ní byli zamilovaní. A ti, kteří nebyli, byli gayové.

„Nic,“ usmála jsem se na ni a prohlížela si její smaragdové šaty, které jako by zvýrazňovaly krásu jejích oříškových očí. „Miluju tvoje šaty,“ poznamenala jsem a obdivovala, jak obepínají její tělo.

„Díky. Koupila jsem si je na výletě do Paříže. Bože můj, holka, ty musíš vidět Eiffelovku!“ rozplývala se.

„Je tak krásná jako na fotkách?“ zvedla jsem obočí, dychtivá po nějakých šťavnatých drbech od mé kamarádky, která odjela na třídenní dovolenou do Francie.

„Samozřejmě! Je to to nejúžasnější místo na světě!“

„Nepřeháníš to trochu?“ Opřela jsem si pravou ruku o čelist a usmívala se na animované výrazy, které dělala.

„Ne, vůbec ne!“ Plácla dlaní do stolu. „Myslíš, že bych tam trávila čas, kdyby to tam nebylo nádherné?“ Zamračila se na mě, nakrčila nos, než se jí na tváři rozhostil úsměv. „Tohle musíš vidět!“

Všude kolem nás pracovali naši kolegové na svých zprávách a tvářili se, jako by ji tajně neposlouchali.

Jak už jsem řekla, Julianne tu byla nejkrásnější žena, takže... Normálně bylo pro muže vše, co řekla, pokladem.

„Kdo jiný než ta ztroskotankyně!“ Kráčela k nám Vivienne se založenýma rukama a spokojeným úsměvem na tváři. Měla na sobě černý oblek s červenou vázankou, který zkombinovala s velkolepými červenými semišovými podpatky. Její nový střih pixie z ní dělal klauna, ale to by jí nikdo do očí neřekl.

Proč?

No...

Vane byla mrcha! A to s velkým M. A jestli je potřeba to dát do závorek, tak to chápete naprosto přesně.

Nebyla nic než mrcha, s níž se nikdo nechtěl kamarádit. Ale jí to bylo fuk. Neustále nám předhazovala, že je nejlepší novinářkou ve firmě, a to už od chvíle, co rozlouskla případ nelegálních obchodů, do kterých byl zapleten náš guvernér.

Myslela si, že je bohyní novinářského světa. A přesně to byla jedna z jejích mnoha chyb.

Nikdo nechtěl být s tou mrchou kamarád, protože jsme nevěděli, kdy jí může rupnout v bedně a urve nám hlavy holýma rukama.

„Co chceš?“ Otočila se k ní Julianne a vrhala na ženu vražedné pohledy, ale ta předstírala, že otázku neslyšela.

„Mluvím s tebou, Evelino. Jsi mizerná ztroskotankyně!“ Zasmála se a vypadala, že je se sebou spokojená. „Myslíš, že dokážeš rozlousknout případ, který nedokázala královna jako já? Ach, ušetři mě toho! V tomhle nejsi víc než dítě. Takže ti jen poradím. Drž se ve svém zatraceném pruhu!“ křičela mi do tváře.

„To na mě musíš prskat, než něco řekneš?“ Otřela jsem si tvář a znechuceně nakrčila nos.

Ostatní se smáli a milovali, jak drsně jsem zněla. Pokud jsem si myslela, že vypadá jako mrcha od zeleného čaje, nebylo to nic ve srovnání s tím zamračeným výrazem na její tváři po mých slovech. Vypadala, jako bych se nějakým způsobem prošla po hrobě její babičky.

„Ty mrcho!“ zaječela. „Myslíš si, že jsi teď velký zvíře, protože ses s nimi mohla setkat?“

„Aspoň jsem lepší než ty!“ odsekla jsem, protože jsem neměla náladu nechat někoho, aby se mnou takhle mluvil.

Julianne mi ukázala palec nahoru a milovala to.

„Lepší? Kdo říká, že sis to všechno nevymyslela? Neexistuje způsob, jak by do svého domu mohli pustit ztroskotankyni, jako jsi ty!“ Snažila se popřít pravdu, vědoma si toho, že jsem v tomhle měla navrch.

„Oh? Ale tenhle outsider od nich dostal e-mail. Každý ví, že je to pravé. Pověz mi, dostalas ho někdy předtím ty, všemocná Vivienne?“ Založila jsem si ruce a užívala si, jak šokovaně při mých slovech vypadala.

„Vychutnávej si to, jak dlouho chceš, Evelino! Ale tohle všechno skončí, až s nimi ten rozhovor nezískáš. Až se to stane, budu zpátky, abych ti přátelsky připomněla, jaká jsi zatracená nula!“ Po těchto slovech se odřítila k výtahu, zatímco ostatní se vrátili ke své práci.

Protože jsem nebyla tak oblíbená jako Julianne, nikdo z nich mě nepřišel ani utěšit, ani podpořit.

„Nevšímej si jí. Jen žárlí na tvůj pokrok,“ řekla Julianne, když položila svou pravou ruku na tu mou, jemně ji stiskla a usmála se na mě.

„Ne, má pravdu.“ Stáhla jsem svou ruku zpod její. „Musím s těmi bratry ten rozhovor získat.“ A já věděla, co musím udělat, abych ho dostala.

„Evelino, ty přece ne...“

„Ne, to je moje práce, Julianne. Přiměla jsem je, aby mi na ten e-mail odepsali. Myslím, že jsem jediná, kdo s nimi může získat rozhovor.“

Avšak bude mě to stát víc, než s čím jsem kdy počítala. Musela jsem Vane ukázat, že je pro mě ničím. Získat od bratrů rozhovor mi přinese dostatek slávy.

Vše, co jsem musela udělat, bylo něco málo obětovat pro budoucnost. Stejně to nebylo tak, že bych měla nějaký důvod si to nadále střežit. Byla jsem panna, ne proto, že bych to tak chtěla. Šlo jen o to, že jsem neměla šanci pomyslet na nějaký vztah, protože jsem byla zaneprázdněná pronásledováním svých snů.