„Proč?“ zeptala se Evangeline a tázavě zavrtěla hlavou na svého manžela, zatímco se snažila pochopit, proč se na ni tentokrát zlobí. Její manžel si balil věci a chtěl odejít z domu, aniž by jí podal pořádné vysvětlení, co se děje. Ti dva se ani nepohádali, a proto nechápala, v čem je tentokrát problém.

„Cilliane, prosím, nedělej to,“ prosila ho a pokoušela se ho vzít za ruku. Její manžel ruku rychle odtáhl a probodl ji pohledem.

„Nikdy jsem tě nemiloval a nikdy nebudu. Oba víme, že naše manželství skončilo dřív, než vůbec začalo,“ řekl a připomněl jí, že jejich svazek byl domluvený. Doufala, že si ji časem zamiluje; modlila se, bojovala, držela se statečně, snažila se ho k sobě přilákat, ale nic nezabíralo. Ten muž byl vůči ní chladný jako led, a to byla věc, kterou si odmítala přiznat.

Položila si ruku na břicho, když pocítila, jak se jí nadýmá. To poslední, co chtěla, bylo přijít o další těhotenství. Tentokrát o tom Cillian ani nevěděl; nechtěla mu dávat žádnou naději, jako to dělávala dřív, jen aby o něj znovu přišla, kdyby ztratila další z jeho dětí. Už přestala počítat, kolikrát potratila, ale tohle dítě bylo její poslední nadějí. Věděla, že by se jí Cillian za střízliva ani nedotkl a spal s ní jen proto, že byl opilý.

Tu noc si stále pamatovala velmi dobře. Její manžel, muž, do kterého byla hluboce zamilovaná, jí před vyvrcholením zasténal do ucha jméno své milenky, jak si ji představoval. Stále si pamatovala tu bolest a ponížení, které cítila, ale nikdy mu o tom neřekla. Následujícího rána, když se oba probudili, se na ni ani nepodíval. Ani nevzal na vědomí, že leží v posteli.

„Cilliane, oba jsme se snažili. Já jsem se snažila, roky jsem se snažila tě uspokojit. Ale…“

„Tak přestaň,“ přerušil ji. Sklopila zrak k nohám a vyhýbala se jeho očím, zatímco se jí v nich tvořily slzy. Sevřela si tričko, jak se cítila slabá. Skutečnost, že věděla, co se musí stát, byla něčím, co nenáviděla. Ten muž už měsíce trval na tom, aby podali žádost o rozvod, a chtěl, aby to skončilo naráz. Jedinou cestou bylo, aby oba s rozvodem souhlasili, čímž by se stal „vzájemným“, a i když ji to uvnitř zabíjelo, věděla, že se to musí udělat. Nemělo smysl bojovat za vztah, který byl u konce.

Ten muž ji ani nechtěl, a to bylo něco, co věděla.

Zhlédla k němu, než si otřela slzy, s myslí upřenou na jediný cíl, který měla. Chtěla si své dítě nechat a byla odhodlaná vybudovat si vlastní rodinu. Ten muž ji možná zlomil, udělal to víckrát, než by dokázal jakýkoli jiný muž, a to poslední, co chtěla, bylo vyrovnávat se s další bolestí.

Díkybohu věděla, že má podporu svého otce, ale to neznamenalo, že to bude snadné. Naopak, nebude. Její matce se nebude líbit, že souhlasila s rozvodem. Ta žena věřila, že každé manželství má své konflikty a že všechno má řešení.

Ale Evangeline to věděla jistě – tohle manželství skončilo, a ať se to její matce líbí, nebo ne, nehodlala v něm pokračovat. Pokud měla své dítě vychovávat v duševně zdravém prostředí, musela ho pro něj nejprve vytvořit, a proto byl odchod tou nejlepší volbou.

Hodlala své dítě vychovat co nejdále od všech těchto temných vzpomínek, a kdyby se její potomek jednou rozhodl, že chce vidět svého otce, byla by více než ochotná to dovolit. Ten muž se ani nestaral o to, že jí zlomil srdce, když se otočil ke svým věcem a rovnal si je do kufru. Věděla, že jde za tou ženou, svou milenkou, za ženou, které se nějak podařilo získat jeho srdce. Gianou.

„Chtěl jsi podat žádost o rozvod?“ zeptala se, čímž Cilliana zmateně zamračila. Přestal si balit věci a otočil se k ní, zjevně překvapen její otázkou.

Na vteřinu ho zabolelo na hrudi a měl pocit, jako by se mu v hrdle zadrhl dech. Přikývl a zkřížil si ruce na hrudi, zatímco čekal, co řekne. Položila si ruku na hruď a ignorovala bolest, kterou cítila v žaludku i na prsou. Musela zůstat silná kvůli svému dítěti. Zlomené srdce by jí k ničemu nebylo a neustálé hádky by ji nakonec jen zničily.

„Pamatuji si, že jsi měl kopie těch papírů? Chtěl jsi, abych je podepsala,“ řekla a nespouštěla z něj oči. Ignorovala veškerou bolest, kterou v tu chvíli cítila, i když ji srdce prosilo, aby to nedělala. Věděla, že musí – kvůli svému dítěti, svému srdci i zdravému rozumu to musela udělat. Cillian zkoumal její výraz, nevěděl, co říct, a pak přikývl.

„Ano,“ řekl a téměř okamžitě toho litoval. Věděl, že si je moc dobře vědoma toho, že je má. Teď už nemělo smysl lhát.

„Podepíšu je a zmizím ti ze života, Cilliane Sterlingu,“ řekla a podívala se mu přímo do očí, „takže mi je prosím dej. Ukončeme toto manželství vzájemnou dohodou…“