Evangeline:

„Sero, už dost,“ řekla jsem a kárala svou dceru, která se snažila být tvrdohlavá. Je to zvyk, který si zřejmě vypěstovala od té doby, co jsme sem přijely.

Poslední půlhodinu mi odmítala dovolit, abych jí oblékla tričko, a od té doby se mi snažila utéct. Nerada jsem si to přiznávala, ale byla stejně paličatá jako její otec.

Nemohla jsem jí to však zazlívat; změna, kterou byla nucena projít, aniž by znala její důvod nebo ji chápala, vedla k tomuto chování. A i když se mi to nelíbilo, věděla jsem, že na ni nesmím být příliš tvrdá. Pokud vůbec něco, věděla jsem, že ji musím nějak podpořit, aby se z této fáze dostala.

„Ale mami, tohle tričko se mi nelíbí,“ řekla a našpulila rty. Povzdechla jsem si, odložila tričko, vzala ji za ruce a přitáhla si ji k hrudi. Dělala jsem to vždycky, když měla záchvat vzteku. Snaha pochopit ji často pomáhala, i když se mi to občas nedařilo. Přesto jsem se snažila, jak nejlépe jsem uměla.

„Nelíbilo se ti tohle tričko, ani těch dalších dvacet, která jsem vytáhla,“ řekla jsem a škádlila ji. Zachichotala se, zavrtěla na mě hlavou a pak si strčila ruku do pusy. Byla jsem vděčná za to, že ji v životě mám; byla pro mě požehnáním, díky kterému stály všechny ty útrapy s mým bývalým za to. Aspoň jsem věděla, že moje malá princezna není v toxickém prostředí, kde bychom se my dva neustále hádali, a věděla jsem, že je v životě, který vede, víceméně šťastná. „Trápí tě něco, moje malá princezno?“

„Nechci jít do školy,“ řekla a já se usmála. Byl to její první den v mateřské škole a už od včerejšího večera mi to dávala sežrat. Aspoň teď chápu proč. Skutečnost, že nechtěla jít nikam, kde byly děti s oběma rodiči, byla něco, na co jsem si už tak trochu zvykla. A i když mě někdy bolelo vědomí, že jsem neudělala dost, abych naplnila roli matky i otce v jejím životě současně, nemohla jsem jí to vyčítat. Kdysi jsem byla na jejím místě, a přestože jsem měla oba rodiče, zřídkakdy mě s nimi bylo vidět pohromadě – pokud mě vůbec kdy doprovázeli do školy nebo na jakoukoli akci.

„Můžeš mi říct, proč nechceš jít do školy? Bojíš se, že nezapadneš?“ zeptala jsem se a snažila se být co nejjemnější. Ale stejný postoj měla i třetí den v jeslích, a když jsem se ptala, co se stalo, byla to její učitelka, která mi vysvětlila, že se Sera cítila jiná, když si uvědomila, že většina dětí má s sebou oba rodiče a ona chodí jen se mnou. Uvnitř mě zabíjelo, že jsem ji musela odloučit od otce, ale od toho dne jsem věděla, že věci už by nikdy nebyly stejné.

„Proč mají ostatní děti tatínka a já ne?“ zeptala se a mě píchlo u srdce. Jak jsem měla čtyřletému dítěti vysvětlit, že se její otec nikdy ani neobtěžoval dát mi šanci? Snažila jsem se ji zahrnovat láskou, jakou si jen dcera může přát, ale nebyla jsem její otec a věděla jsem, že bez ohledu na to, jak moc se budu snažit, jím nikdy nebudu. Moji rodiče, konkrétně můj otec, mi byli dostatečnou oporou a stáli při mně během všeho, co se stalo. Bolelo mě to, ale moje matka se k té situaci tak vstřícně nestavěla. Pokud vůbec něco, matka chtěla, abych byla trpělivá. Tvrdila, že domov se nestaví proto, aby se tak snadno zbořil. Ta žena nechápala, že my jsme si domov nikdy ani nezačali budovat. Cillian měl svou milenku, a i když jsem ho milovala celou svou bytostí, nikdy jsem mu nestačila.

„Ty máš tatínka, zlatíčko, a slibuji ti, že se jednoho dne, velmi brzy, zase shledáte. Teď jen potřebuji, abys byla trošku trpělivá,“ řekla jsem a hlas mi změkl, když jsem ji pohladila po tváři. I když jsem nenáviděla to, co se mezi námi stalo, nikdy jsem se nesnažila v ní vyvolat nenávist k otci. V jejích očích byl hrdinou, se kterým se chtěla setkat. Jen jsem v tuhle chvíli nevěděla, jak to bude možné.

Od jejího narození jsme žily v Orlandu a moji rodiče nás občas navštěvovali, ale teď, vzhledem k tomu, že už to bylo skoro pět let, co jsem odešla, jsem věřila, že je čas se vrátit. Musela jsem se postarat o své podnikání, a protože můj otec byl den ode dne nemocnější, věděla jsem, že se o ně musím začít starat sama. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se vracela. Jediným problémem bylo vědomí, že Cillian je hlavním partnerem. Už jen představa, že ho uvidím na schůzce nebo společenské akci, mě děsila, ale věděla jsem, že nastal čas mu čelit. Nemohla jsem před ním utíkat věčně, že?

Sera mi nespouštěla oči z tváře a několik vteřin zkoumala můj výraz, než přikývla. Často poznala, kdy mi dává zabrat a kdy ne, a teď si toho byla vědoma. Chvíli se dívala na svá trička a pak vytáhla to růžové, které jsem jí chtěla obléct. Naštěstí pod ním měla bílé body, jinak bych se bála, že nastydne. Zvlášť když uvážím, že byl listopad.

„Chceš si vybrat kabátek? Nebo budeš mamince zase dělat potíže?“ škádlila jsem dceru, která se zachichotala, očividně pobavená tím, co provedla. Věděla, že většinou z průšvihu nic nebude. Po pravdě mě málokdy napadlo ji trestat. V mé hlavě to byla moje malá princezna a já tu byla od toho, abych ji rozmazlovala. To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby se mě bála nebo se ode mě chtěla vzdálit.

Naopak jsem ji od malička učila, aby mi přišla všechno říct. Vždycky budu stát při ní a krýt jí záda, i když ji někdy budu muset pokárat, když provede něco špatného. Ale to poslední, co jsem chtěla, bylo, abychom my dvě měly stejný vztah, jaký jsem měla já se svou matkou.

Byl to vztah, který skoro neexistoval, a věděla jsem, že to byl jeden z důvodů, proč nám to s Cillianem nevyšlo.

Ten muž mě nerespektoval, protože viděl, že mě nerespektuje ani moje rodina. Viděl mě jako slabou a nechtěnou, a přestože naše manželství bylo původně domluvené, věřila jsem, že se nám mohlo podařit leccos vyřešit. Ale věci se nějak obrátily proti mně, když vyslechl rozhovor mezi mnou a matkou, a někde hluboko uvnitř jsem věděla, že už nikdy nebudeme moci být jedno tělo.

Ta propast vznikla tehdy v noci a všechno to bylo kvůli té hádce. Byla to hádka, která ho vyhnala hledat klid jinam, a to je něco, na co nikdy nezapomenu. Bylo to něco, co bych si já osobně nikdy nepřála; on se však rozhodl neposlouchat a ona se rozhodla na mě tlačit. Obě strany mě nakonec těžce zlomily, ale přesto jsem věděla, že se to možná stalo z nějakého důvodu, a doufala jsem, že to byl důvod dobrý.

„Chci ten bílý, prosím. Ten se žlutým smajlíkem,“ řekla a já se usmála a přikývla. Vzala jsem ji za ruku a jemně jí políbila dlaň.

„Hned to bude, moje malá princezno…“